Dneska už od rána stojím na rohu ulice a žasnu. Tramvaje a lidskej hovor, všechno si odpovídá, nahrává jak správný fotbalisti. Vedle mě stojí takovej fešnej mladík, švára určitě by mu nedal razítko do pasu na cizinu, drží pod paždím balík novin nebo co, má to převázaný konopným provazem. A potom auto vyjelo pneumatikou na obrubník chodníku a zase dolů, dva esenbáci se smáli, a ten mladík k nim skočil a povídá, viděli jste to auto? A esenbáci, a co má bejt? a ten mladík, co má bejt? povídá a jedním rycnutím utrhl noviny a nastavil celej paklík parte a povídá, zrovna takhle vjelo auto na obrubník a zajelo mi maminku! a držel to parte jako kněz monstranci při pozdvihování a mně to ladilo, i to rycnutí, a ladilo mi i to, jak jsem ráno postál u postele svý dcery, spala tam, měla shrnutou košilku, takový plný lejtko měla, a já – jindy bych trhal lustr, kde byla v noci? Ale dneska jsem se díval, byl jsem jat tou krásou a bez randálu jsem vyšel, kolem ženy jsem šel, která byla bledá hrůzou, že jako vždycky začnu dělat dílo, pohladil jsem ženu po hřbetu ruky a vona tu ruku stáhla, jako bych ji uštkl, naší ulicí skákal na jedný noze kluk a křičel na všecky strany: Moje maminka a tatínek budou mít svatbu! a já jsem se nepohoršil, jako řádnej biletář a pořadatel jsem udělal opak, než bych udělal jindy, pohladil jsem toho kluka a potom jsem se díval na tu svoji dlaň a měl jsem z toho pohlazení radost, a potom jsem potkal pohřební auto s jednou rakví a potom se dvěma rakvema, a kus dál pohřební auto se třema rakvema, povídám si, půjdeš postranní ulicí, Přístavní, třeba bůhví jaký dostáváš znamení, a tam jsem si zavazoval tkaničku od botek a někdo vyhrnul roletu, hroznej zvuk to byl, uskočil jsem a přeběhl na druhou stranu a koukám, přede mnou Pohřební služba hlavního města Prahy, ve všech patrech všechny fáze, jak se vyrábí rakev, a dole, za tou vyhrnutou roletou magacín s vyrovnanejma rakvema jako nějakej sklad černejch bot, jindy bych se svalil, ale já jsem se usmíval. Túčko letělo nad městem a všecko se mi propojilo ve velikou symfonii, cejtil jsem, že začínám bejt špatným biletářem, špatným pořadatelem, ale že začínám bejt někým jiným, nejen jako by mi z uší, ale z duše někdo vyndal tampony, sundal klapky od očí, jak drožkářská kobyla jsem zatím byl, a když jsem se vracel k obědu, koupil jsem škatuli cukroví a pak mě předejel čumák nějakýho auta a z kabiny se vyklonil chlápek a povídá, kde se tady říká U Pudilů? Povídám, kamaráde, tak se dřív říkalo hospodě, kde je nadepsaný U Kroftů, ale kde se dneska říká U Marků. A ten řidič pěstí udeřil do plechových dvířek jak v symfonii na buben, v pátý symfonii od Beethovena, zaradoval se a povídá, „to jsem rád, já už tenhle blok objíždím počtvrtý, ale víš co,“ řekl a vyskočil z auta, „já ti za to ukážu pěkně rozsekanýho kluka,“ a šel dozadu a votevřel dvířka a tam byla obyčejná rakev, ale já povídám, kamaráde, já mám fantazii, tadyhle, zaťukal jsem si na čelo, tadyhle ho vidím rozsekanýho nejen víc, než je, ale než může bejt, tak je to! A šel jsem a doma dcera byla bledá hrůzou a manželka taky, když jsme jedli, tak se rozlejvaly lžíce polívky po ubruse, maso jim vypadlo z talíře na zem, ale mně to všecko ladilo, usmíval jsem se, ale ony byly vyjevenější víc, než kdybych začal křičet a hrozit a bít, ale víc jsem je polekal, když jsem přinesl krabici a řekl, jen aby ji votevřely, dceři se zlomily ruce, nemohla, myslela jistě, že jsem jí koupil dětský prádýlko, manželka si ukoptila nehty na uzlích a potom přestřihla ty nitě, a já sám jsem musel otevřít víko… A byly tam dorty a smetanové věnečky, nabídl jsem tu krabici, ale žena i dcera ustoupily až ke zdi, kdyby mohly, tak by skrz zeď procouvaly až k sousedům, a já jsem zvážněl, potil jsem se, a potom jsem sám musel vzít jeden kousek a dát ho dceři do ruky a potom to samé i se starou, držely to cukroví, který jsem jim přinesl prvně v životě, držely každá svůj smetanový věneček, ale nedovedly ani kousek pozřít…! „Jezte, to jsem přinesl vám,“ povídám a sám jsem si vzal kousek a jedl, zvedly svoje kousky k ústům a potom ukously, ale nedovedly ani ten první žvanec pozřít, a já jsem slyšel, že to, co jsem teď dopoledne na ulici i tady doma viděl, to že patří už do Patetické symfonie, kterou už budu slyšet večír jako biletář posedmatřicáté, symfonie, pro kterou odpoledne musím jít a upravit židle, dbát, aby uklízečky utřely prach ze sedadel, dcera i manželka s hlavama svěšenýma dívaly se na koberec, neviděl jsem jim do vočí, protože jim vlasy přepadly skoro až na ty kousky dortíčků, který držely v třesoucích se prstech, to má člověk za to, že chtěl pořádek, chtěl jsem si pomyslit, ale zablokovalo se mi tohle mý starý myšlení.
Dělat řádnýho biletáře ve Valdštejnský zahradě, to není jen tak. Tady dochází k řadě kompetenčních konfliktů, protože Valdštejnskou zahradu dělí od pivovaru svatýho Tomáše jen vysoká zeď, přes kterou přelízt, to není taky jen tak, ale vysoká zeď nevadí hudbě nástrojů a hovoru. To bejvá jako z udělání nápor na nervy pořádnýho pořadatele, když Symfonickej orchestr hlavního města Prahy pod taktovkou doktora Smetáčka má zrovna ten samej večer jako na druhé straně zdi Pošumavská dechovka pana Polaty. To potom dochází ke kompetenčním sporům, protože každá strana má dojem, že ji ruší ta druhá. Já, protože jsem trhal a uváděl vždycky na elitních představeních ve Valdštejnské zahradě, tak jsem nemohl tomášovskou zahradu ani cejtit, jen jsem uslyšel dechovku, už se mi zvedal žaludek. Zato můj švára, to byl takovej prostej člověk, i když dával razítka na pasy, tak holdoval nezřízeně pivu a světskejm zábavám. Takže to bylo správný, že Valdštejn dal postavit tak vysokou zeď, jako by napřed věděl, že českej národ bude rozdělenej. Ovšem, já jsem rozdělenej nebyl, já jsem nekompromisně stál na symfonický hudbě a často jsem se přistihl při koncertě, jak beru v duchu žebřík a lezu přes plot a mám takovou sílu, že všechny hosty a celou kapelu zbiju do bezvědomí. Takový ušlechtilý pojetí jsem míval až dodneška, když už jsem v kříži cejtil, že obrátil jsem kormidlo svýho smýšlení a že dneska určitě k něčemu dojde. Taky když přišel dirigent a zaťukal proutkem na svůj pult a obecenstvo ztichlo, ozvala se dechovka pana Polaty s ryčným kvapíkem. A hudebníci se bolestně podívali do šumících korun prastarých stromů. A potom už se nedalo nic dělat, než si to rozdat s hudbou pana Polaty, teď zase až Symfonický orchestr města Prahy začne strkat svůj rypák do kvetoucí zahrady pivovaru svatýho Tomáše. A tak začala Patetická symfonie, dirigent ji kormidloval jak velekněz, ale já, já jsem slyšel dechovku pana Polaty ne jako nepřítele, ale jako spojence, propojovala se mi ta dechovka s Patetickou, jako by to bylo jedno těleso, jako by jedno patřilo ke druhýmu, jako by to bylo od jednoho autora... a v duchu jsem si prvně představoval, jak tam na druhé straně jsou taky lidi, ne nějací vandalové, ale lidi, který si po svým žijou pivečku a dechovce, že ji asi mají tak rádi jako já Symfonický orchestr hlavního města Prahy, že tedy si navzájem překážíme, nejen voni nám, a tak jsem slyšel, jak oblíbený valčík od Waldteufla Krasobruslaři přelízá přes plot a dává si pusinku s Patetickou a nikdo tomu nemůže zabránit, a když, tak to znamená zrušit jedno na úkor druhýho, anebo tak jako já, naučit se poslouchat všecko současně, ale k tomu musí mít člověk trpělivost. Ač jindy jsem stál a opíral jsem se o široký kmen stromu, dneska jsem zvolna zalezl do stínů pod obrovské větve, až k samý zdi jsem se dostal, a tam jsem zavadil o člověka, který pěstičkou tloukl do zdi. A zase přiložil ucho ke stěně, přiložil jsem ucho taky a slyšel jsem, jak botičky a botky skřípají v písku parketu pivovaru, slyšel jsem i supění tančících i hovor, a nad tím se rozvíral a všechno přikrejval strom dechovky. A já jsem pocítil hroznou touhu teďka a ne jindy se podívat ze zdi tam na druhou stranu dolů, nikdy jsem takovou touhu neměl, ale tady jsem tak zatoužil, až jsem si vzpomenul, že ve voliéře jsou žebříky, a tak jsem otevřel drátěná dvířka, kde se dřív chovali supi a vorli, ale kde už nebyl drátěný strop, kde ale stály tři žebříky, a vylezl jsem tichounce, za zády mi šplouchalo Adagio con moto, ale tam, kde jsem lezl, šprycl za špryclem, tam bylo víc světla a víc i hudby… stromy položily větve na samou zeď, ale já jsem rozhrnul větvoví a koukal jsem se tam na druhou stranu, vždyť jsem si tam mohl zajít, ale dneska to bylo jinačí, dneska jsem to viděl přes Patetickou symfonii, a šel jsem se podívat na druhou půlku novýho mne, odkud jak průvan se táhly tóny mosazných nástrojů a vůně piva a vůně ženských… a ještě šprycl, a tady jsem to viděl! Zdálo se mi, že je to stejné jako s kvartetem. Větvičkami a mezi listím jsem viděl ve žlutým světle samý čtverce ubrusů a na těch ubrusech sklenice s pivem, viděl jsem čtverec tanečního parketu a mezi tím se pohybovali černobíle oblečení lidé, prsaté ženské vířily v kole, jednu ruku měly volnou a druhou se držely za krk tanečníka, a otáčely se a měly ruměný tváře, mužští je drželi v pase nebo tanečnicím kladli obličeje na líce, jako by ti tančící pili jeden druhýmu dech… a potom jsem viděl, jak uprostřed zahrady stojí krásná ženská a kolem ní jsou čtyři mužští, snad krejčí, mají centimetr a proměřují ji v pase a potom přes poprsí, kolem dokola a každý prs zvlášť, jako by volili královnu krásnýho poprsí, jeden z těch mužských měl krejčovskou křídu a kreslil po těle tý ženský čáry, nějaký čáry klasický krásy, pokreslil jí černý taneční šaty tam, kde vespod byly ty klasický osy a poloměry a bůhvíco, a všechno to, co se tady dělo, jsem slyšel, jak je rozpuštěný i v hudbě, která za mnou lezla z Valdštejnský zahrady, kam jsem se na chvilku podíval, ale tam zase už se drželi za tváře a brady, už ta hudba tak lidi oddělávala, že si museli podpírat hlavy, zatímco tady tanečníci a tanečnice řičeli nadšením, který se řinulo z hudby pana Polaty… a mezi tím chodily zakloněný číšnice, před sebou každá deset piv, roznášely a dělaly čárky na tácky. A potom Krasobruslaři přestali a hudebníci vylejvali z nástrojů močku a tanečnice přestaly a nechaly se vodit na místa, ruce tanečnic zůstávaly na šíjích těch chlapů v černých šatech, a teď zaznělo Adagio lamentoso Patetické symfonie, a několik tanečníků přišlo pod zeď a volali do Valdštejnské zahrady: „Jděte do háje s tím vaším Beethovenem! Mozarti sakramenský! Kazisvěti!“ A na zeď vystoupil z naší voliéry ten mužík, zatahal mě za rukáv a řekl mi: „To jste pořadatel? Proč nezakročíte?“ Ale já koukám, můj švára seděl v Tomášský zahradě u stolu, na kterým byly dva talíře a kde se u vchodu vybíralo, a můj švára se jistě bavil tím, že rozlišoval tanečníky na ty, který by pustil do ciziny a který by do ciziny nepustil, ale teď jsem to viděl! Kolem dokola zahrady byl klášter a ten klášter byl proměněn na nějakej domov důchodců, ženskej domov, a v prvním a druhým patře v každým vokně byly ženský lesklý voči, všecky voči těch stařen se dívaly dolů na jedno místo, dívaly se na tu královnu obrovských poprsí, dívaly se horečně na ty mužský ruce, jak měřily a zapisovaly, a podíval jsem se dolů a teď mi to došlo! Tady byla ta pořádná hudba. Proto všecky ženský tam dole tak tancovaly, proto se nechávaly objímat a proto se procházely pod stromy a dál nechávaly dlaně tanečníkům na šíji! Aby to viděly stařenky, který už ruce dávat nikam nemůžou, už je nikdo takhle neobjímá, a proto ty voči těch stařenek se blyštěly a leskly steskem a žárlivostí a zlobou, že tady nejsou zdi dělicí symfonickou hudbu od dechovky, ale zdi i mezi lidma, zdi, který ve skutečnosti jsou víc než zeď, na který jsem seděl a zíral dolů a viděl všecko současně, takže jsem se div nezřítil. A znovu mě tahal ten mužík, abych zakročil, protože dole zase hrozili pěstmi tanečníci a volali na orchestr: „Jděte do pytle s tím ádur!“