A potom jsem se otočil a viděl jsem, jak po těch třech žebříkách ve voliéře stoupají posluchači symfonie, a potom jsem viděl, jak ze dvora pivovaru přinesli tanečníci žebříky a štafle a jak je opřeli o zeď a stoupali a jeden za druhým se tlačili na zeď, jako je to na obrázcích, jak se dobejval hrad… a už teď vykoukli proti sobě, jako by je dirigoval neznámej dirigent, a už stáli na široký zdi a viděl jsem, jak se vzali do křížku, jak oči plály nenávistí, jak se na zdi začali posluchači rvát, jak jich několik přepadlo a zřítilo se dolů, ale já jsem už byl někde jinde, už jsem nemohl dát zapravdu ani těm, ani těmhle pěstím, utrhl jsem proutek a dirigoval jsem oběma hudbám, hudba pana Polaty začala hrát Lví silou vzletem sokolím, a kelnerky honem odnášely piva, každou chvíli se mihnul stín padajících těl, ale vášně byly asi tak nahromaděné, že další lezli na žebříky a štafle, a zeď byla kromě pískovcových soch taky plná práčů, někteří, jak byli rozchlípaný zlostí, začali se prát se sochami, a potom jsem viděl, jak přestal hrát Orchestr hlavního města Prahy a jak i ti hudebníci běželi pod větve starých stromů a hudba pana Polaty přestala hrát a hudebníci se shlukli pod zdí a někteří stoupali po žebřících, zrovna tak jako s nástroji lezli z druhé strany hudebníci symfonie, a teď na zdi přibyly i nástroje, a začali se prát i hudebníci, lesklé nástroje se míhaly, větvičky sekaly, bylo to divné, proč trubky a eufonia jdou nejvíc proti sobě, proč se šermuje na zdi klarinety, co chvíli někdo padl dolů, ale to nevadilo, aby se tam dole neshlukli ctitelé hudby pana Polaty na jedné straně a na druhé straně ctitelé Symfonického orchestru hlavního města Prahy, a hrozili pěstmi a křičeli a dělali místo, aby po žebříku z jedné strany vylezl osobně pan Polata a dirigent Smetáček a rozdali si to oni, ale ozvalo se ječení a do dvora pivovaru vjelo auto mlíkařů a do vrat Valdštejnského paláce druhé auto mlíkařů, jako by si dali znamení nebo jeli podle mojí taktovky, a potom byl nápor na zdi takový, že mne kdosi chytil a strčil do mne, ale já jsem se ho chytil za kabát, byl to ctitel hudby pana Polaty a padal dolů do Valdštejnské zahrady a já jsem letěl po hlavě, roztáhl jsem ruce a padal do hudby pana Polaty, prolomil jsem shora buben a skulil jsem se do láků slin, které vyklepal trombonista… Esenbáci vyskákali a jako na povel stařenky v prvním a druhým patře otevřely všechna okna, po obloze a stěnách a obličejích se mihly stíny tabulek, takový zvláštní zsinalý světlo, a já jsem to všecko viděl a všecko slyšel a všecko mi ladilo a všemu jsem přitakal, a stařenky křičely jedna přes druhou a ukazovaly kostnatýma rukama a šermovaly a řvaly: „Všecky kozatý ženský do kriminálu! Ruce usekat! Jazyky vytrhnout! Nunváře a zvěrokleštiče na ně!“ A já už byl navždycky špatným biletářem, špatným pořadatelem, vším tím, co jsem dneska a včera slyšel a viděl, prokopl jsem buben někam na druhou stranu, protože všecko jsem viděl zabalený v jednom velikým prostěradle, a jediný můj švára, blbec, seděl na obrácený židli a prstíčkem kýval a ukazoval a třídiclass="underline" „Tomuhle bych dal pas, tomuhle bych pas nedal, tohohle bych pustil do ciziny a tohohle bych zas nepustil…“ A na zdi rvačka dostoupila vrcholu, celé hrozny rváčů padaly, už jich tam bylo tolik, tak byly do sebe zaklíněný, že se rvali a už nevěděli ani proč, a když zhasly lucerny, nevěděli ani s kým, jen temný pády a nářek… ale mně všecko ladilo a já jsem byl zachráněněj, v jistým smyslu ale i ztracenej… ale asi tohle bude to zachránění…