– k r á s n á p o l d i
Kampak se poděl ten slepec od Masaryčky, kampak jen zmizel? Stával tam a prodával noviny, a jak vítr studený vál, ten slepec těmi novinovými stránkami jen šustil a listoval, lidé v předklonu míjeli tu živou rotačku, a ne že neviděli, ale nechtěli vidět to, jak se slepec s větrem rval o svoje noviny jak trhací kalendář. Kampak se jen ten slepec poděl, kam zmizel?
Kam však zmizel i ten mrzák z Václaváku, kampak se jen poděl? Prodával u Čekana na chodníku mechanické hračky, to vždycky natáhl péro v plechové pinkalince a brouček pak vzletěl a mrzák jej chytal do rozpřažených paží a musel někdy za tou padající hračkou běžet až pod větve lip, běžet, jako by byl po pás v dlažbě, protože obě nohy měl amputované u samých kyčelních kloubů, takže si nemohl připevnit protézy. Kampak jen tenhle člověk zmizel, kampak se poděl?
A kampak zmizela i ta ženská s ujetými chodidly nad kotníkem, kampak se poděla? Ta ženská chodila Prahou vkleče a na lýtkách nosila obrácené pánské galoše, takže když napadl čerstvý sníh a ta žena kráčela od svatého Havla tím čerstvým sněhem proti mně, tím sněhem, po kterém ještě nikdo nešel, když jsme se minuli, tahle ženská měla jít podle šlápot se mnou, zatímco ona se mi vzdalovala. Kampak zmizela i tahle ženská?
Teď častokrát vidím velikou hvězdu, myslím si, že je to večernice. A on je to jazýček svářecí hubice, modrý a tesklivý plamínek, sestoupení svatého ducha, které dotykem se železem zčervená. Otvírám okénko v cáglágru a dívám se na chlapa, který stojí na hromadě válečného šrotu, svírá v prstech jitřenku a tahá za sebou hadičky a z hořáku prskají vánoční stromečky. Na Poldině huti beznadějní lidé zdvihají zablácenou naději. Kupodivu, život je pořád vynalézán a milován, i když staniolový mozek plodí zkřenčené obrázky a rozšlápnutý hrudník plivá neštěstí. Je to pořád ještě krásné, když člověk opouští jídelní lístek a sčítačku a rodinu a odchází za krásnou hvězdou. Pořád je život ještě nádherný, když má člověk iluzi, že je schopen vydupat na čtverečním metru celý svět. Když zbývá do konce brigády sto dní, koupím si skládací žlutý metr a každý den se odstřihne jeden centimetr, a když upadne z prstů ten poslední, člověk projde hrdlem láhve někam jinam, vstříc jinačím dobrodružstvím.
Ale krásná Poldi je taky výkřik, kterým trhá brigádník na cucky nápisy a hesla, za tři koruny padesát deset deka, protože člověk se vrací do potrubí mozku a zkoumá účet, za co se platí a proč se zaplatilo tolik, poněvadž kdo prsty do práce úrodné vloží, spasen je navždycky, protože život je věrnost třeskutým krásám, někdy i za cenu vlastního života. A noviny zatím krasopisně líčí, jak brigádník, když jde z práce, tančí si kozáčka a posílá v duchu děkovný telegram, zatímco on plivá dehet a kácí se na postel. Jinému žíznivá ocel proplouvá okem a obraz manželčin je pryč a valcíř se snaží směšnými krůčky od svého neštěstí odskotačit. To někdy pokrok jí pečené mládence a stříbrné sanitní auto si odváží člověka s podrážkami u zasklených dveří, rozdrcená ruka tolik touží vrátit se do tvaru, který vlastnila, a ujetou nohu nejvíc pobolívá právě ten palec, který je i s nohou pryč.
Doktor v bílém plášti si myje ruce. „Paninko, věříte?“ ptá se.
„Ano, ale pane doktore…“
„Tak, paninko, věřte, soustřeďte se, modlete se, hodně věřte, protože moje věda je právě v koncích.“
A myje si ruce a nepodívá se, co by se čílil? Ví pan doktor, že právě teďka, nebo za hodinku, ale nejpozději dneska do večera někde sklapne past a sanitka si přijede vybrat kořist. Vždycky se najde důvěřivý brigádníček, který špatně drapne do kleští žíznivý drát nebo mu grot kopne do nůžek nebo si špatně přehodí žhavý drát a šestnáct metrů červeného tkalounu vyletí do vzduchu a valcíři poskakují a uskakují a krčí se za válcovací stolicí, ale někdy smyčka dopadne brigádníčkovi na krk a donutí jej, aby kamarádům na fertiku zatančil tanec, variace na Laokoontovo sousoší, kde maximální bolest hledá minimální dotyk, a když žíznivý prut nepropálí bradu, přiškvaří lícní kost, když neprohoří ramenní kloub, upálí prsty, které chtějí od sebe odvrátit kalich, a nakonec klesá hlava a rty se připečou k věčnosti páchnoucím polibkem a obhořelou klíční kostí si duše odemkne mučírnu a krásná Poldi tuční. Mládenci v peci ohnivé. A přeci brigádníci, když jim otrne, sázejí všecko na život.
„Hele, Anči, já mít doma takovýho chlapa, tak mu namydlím schody a ten by mi vyjel, panenkomarjá, ten by si posmrkal perka.“
„A tak, pánové, tak je to zjebaný od Adama k Evě.“
„Kapitán povídá, všici z lodi ven a tlačit!“
„Ano, to je ten starej židovskej mindrák, dělat Krista.“
„Komu to povídá, s kým si to hovoří? Kdo se ho tady v autobuse ptal? Nikdo. Aha! Hektor mu líže nanuka. Ovšem, to bysme mu křivdili, von není blbej, ale kapánek pitomej.“
„Ale co, má mě to přejet v Praze nebo zkřísnout tady.“
„Pánové, ten cestovatel měl v ruksaku patník...“
„Vidíte? Slyšíte? Mluví si sám se sebou. Zpřehazujou se mu šňůry na prádlo. Vzhledem k myšlení chodí po rukách.“
„Slečno, zvostaňte takhle, jste jako živá.“
„Šofére, přidej, jedeš s náma jak se chcíplejma sépiema.“
„Pánové, a ty psi se cestovateli spikli a vzali mu šmíra.…“
„Ubožáček, chudáci jeho rodiče. Ubohej českej človíček…“
„Šofére, jeď! Nebo tě budou hledat rozhlasem. Já chci jít večír do bia.“
„Dostal jsem slepičí polívku u Huňků, ale ve stehně už byly votištěný zuby toho, kdo si koupil tu polívku přede mnou… Běhala asi za pivovarskou jedenáctku, umřela potom stářím…“
„Já si k vám sednu.“
„Kdepak, já nejsem pojištěnej.“
„Když se nám baba nevešla do rakve, přerazili jsme jí nohy.“
„Všecko jsou jen a jen podmínky. Kdyby začaly růst dvacetimetrový přesličky, za tři dny tady máme dinosaury.“
„Hergot, Blážo, nestrkej mi pořád ten svůj zadek do ksiftu.“
„Vod tý doby, co je vykradli, tak se mají rádi.“
„Mě s ženou sblížil krystýr, máme spolu parádní tajemství.“
„Kdepák, to není ženská, to je kráva jako datel.“
„Prosím jménem slušných soudruhů, aby se v tomhle autobuse mluvilo slušně.“
„Jdi, Františku blbej, víno musí zrát v sudech, ve flaškách ti nevyzraje!“
„To máte, třeba uříznete z legrace holce cop. Kdepák, urážka na cti! Zločin omezování osobní svobody!“
„Ach lidi zlatý, jak jen mě lidi děsně serou! Asi půjdu v penzi na Sázavu a tam budu pěstovat slepice.“
„Pojistní matematici, pro smilování, dohrajte aspoň jednou až do konce ten mariáš!“
„Rekreační středisko Poldi, Lázně Koněv, všecko vystupovat!“
„Spadla ti peřina.“
Krásná Poldi je potom taky jezírko z dehtu a haldy a baráky a ubikace, ostnatý drát dělí fabriku od voňavého obilí a zeleninových obor. Otevřenými okny baráku ubikace se řine vůně moče a navrstvení spáči spí na pryčnách tak, jak usnuli po nočních šichtách, nastavují zápěstí injekčním stříkačkám světla, zarostlí chlapi se zlomenou šíjí a vyvrácenýma rukama hrají karty a propůjčují výkřikům platnost zuřivých věcí. Celý ten lágr jako by pozorně čekal, že se najednou něco gruntovního stane, najednou někdo zaťuká nebo se ozve rádio, a hned nato budou lidé hodní a krásní. A zvenčí přichází vřeštivý plakát, harmonika optimisticky opisuje barvotisk a na stole brigádníků není ani květinky, kytičky, o kterou by se opřel svět. Stojím ve dveřích ubikace, chodba je tak dlouhá, že je těžko vidět z veřejí, ve kterých stojím, do veřejí na konci chodby. A když jsem přešel tou dlouhou chodbou a otočil jsem se, ty veřeje, ve kterých jsem před chvílí stál, byly malinké jak okénko. Takový barák, to je past na krysy, past sklapnutá perspektivou věčně se prohazující na obou koncích. Lázeňský stařec, který mne přivedl, zmenšuje se chůzí tou chodbou, je menší a menší, až docela malinký, jak figurka, postavil se do zdánlivého okénka tam na konci chodby. Otevřel jsem dveře do místnosti, vzduch je plný prstenů a zlatých čtverců. Jako by si zde někdo neopatrně hrál se šrapnelem. Nerozbité jsou pouze dvě skleničky od hořčice, zámky u skříněk jsou ukroucené jak rachitické prstíčky. Pak přišel brigádník a řekl mi, že se jmenuje Jarda Jezule, kožešník. V jedné ruce nesl kufřík, ve druhé sebrané spisy. U nohou ležela poražená kamna, kouřová roura trčela ze zdi jak lejno žertovného obra. A Jarda Jezule se posadil na palandu, lehl jsem si na pryčnu pod ním, Jarda si vyzul botu a ponožku a měl malinkou nožku, nožičku červenou od spály a sraženou jak nárt čínské dívenky nebo buldočí tlama. A potom si rukou prokrvoval prsty u té nohy a pak si vycpával novinami špičku té prázdné boty a přitom komíhal tou červenou nožkou kolem mého obličeje, ležel jsem na palandě pod kožešníkem jak v řece, ve které si špláchá tu nohu. A v celém lágru ropotaly hlasy, svolávání, znamení, skrz zdi voněla umývárna a záchod, od houpaček nyvěl ariston a oknem hned naproti byla vidět zrovna tak dlouhá ubikace, baráky sestavené do sebe jak vojenské lazarety.