Krásná Poldi je však taky cesta z ubikace podél černého jezírka, motorová pumpa vstřikuje potůček, cikánka stojí na kameni a pere hadříčky v tom rybníčku hned vedle rezatých kamen a ponořeného bicyklu. Tudy chodívám s Jardou Jezulem k Černému koni hrát na piáno a pít rum. Sebrané spisy jsou pod postelí, jaképak čtení, když za šichtu vypijeme u martinek dvacet piv a vyčůráme sotva hrníček? Za poslední peníze jsme si vystříleli umělé růže. Potom se vracíme. Trestankyně jsou už ve svém lágru, v barácích oddělených od našeho lágru zašalovaným plotem s nadstavbou z ostnatého drátu. Teprve dneska jsem si škvírou ve vyraženém suku všiml, že trestané ženské tam mají čisto a režné ubrusy a kytičky polního kvítí, zatímco my na svobodě máme bordel. Jedna trestankyně je tak krásná, i když shodila svoji matku do studny, a když se ta maminka po skružích vyškrábala ke světlu, ta krasavice jí sekyrou roztříštila hlavu. Dva brigádníci se pokoušeli za tou vražedkyní přelízt plot, stráže je chytily, když už vztahovali po té krásné trestankyni ruce, a dostali facek a potom po třech měsících kriminálu. U valcverku jsem jí podal květinku, ta vražda i ten trest jako by tu holku vykoupaly, možná, že by dnes vedla pořádný život, ubrusy, kytky, hebká slova. Když se každý večer tahle trestankyně koupala, každý suk byl obsazen brigádnickým okem. Měla tělo porostlé jemnými chloupky, světlým chmýřím, že měla kolem celého těla svatozář. Když se drhla, zasnívala se a zůstávala tak stát v divné póze, marně jsme prodlužovali své brigádnické oči, marně ti silnější odstrkovali od suků v prknech ty slabší. A já jsem viděl, že ona každé oko v suku zná, dokonce že ty mužské oči čeká, že se nahá umývá jen pro tyhle žádostivé oči, které jí nahrazují procházku, svobodný špacír hlavní třídou v podvečer. Ale nejvíc brigádníky ničilo nikoliv nahé tělo, ale stínohra v ubikaci před postelí, když ta trestankyně napřed do okna pověsila prostěradlo a žárovkou hnala svůj stín a jeho necudné pohyby na plátno jak v biografu. A všichni jsme za tím plotem skákali, lezli nahoru k ostnatým drátům a padali na zem, ale zase se zvedli, a sotva jsme nasadili oko na suk a viděli tu stínohru, zase jsme se šplhali a chtěli přelézt tam do té ženské voliéry, protože ta krásná nahá trestankyně vztahovala na plátně ruce a v jejích pohybech bylo tolik touhy, že každý brigádník myslil, že vztahuje ruce jen po něm, po jednom každém z nás. Když pak myslila, že zahrála dost, oblékla si tepláky, odvěsila prostěradlo, upravila lože a vylezla na palandu tak jako ostatní, zapálila si cigaretu, založila ruku za mokré vlasy a četla rodokaps. Rozcházeli jsme se do svých baráků a zanechali za sebou rozsvícený ženský lágr, trestankyně, které měly na každém stole kytičku chrpiček a vlčích máků. Jen u zamřížovaného okna koupelny ležela na okenním rámu hlava pološílené trestankyně, která naslouchala, jak od střelnice hraje ariston Harlekýnovy miliony. Slza jak briliant jí zářila v prstenu oka. To lidi vždycky, když jsou na dně, tak si naplňují oči krásnými předměty. Svět je plný umění, jen se umět rozhlídnout a svěřit se potom nevyčerpatelnému šepotu, maličkostem, touze a přání.
Krásná Poldi je taky moment, kdy si brusič zničehonic strhne brejle a utíká od práce ven a pryč a pryč a pryč a dívá se nahoru do nebe, dívá se potom na haldu rezivého šrotu, na ptáčky, kteří se omylem šli napít do vařící kaluže, dívá se, jak opařené tělíčko poskakuje do rezatých trubek, jak všecko má svoji mučírnu, ale všecko i svůj ráj. A brusič se vrací do brusírny cáglí, znovu si připíná ochranné brejle, tiskne knoflík a znovu se dává do práce, znovu se přivazuje k pendlovkám. To každý člověk občas propadne vzpouře. Člověk si odepřel žít prapůvodní život, proto andělé řídí sanitní auta a sbírají jiné anděly přeražené vejpůl.
Rád chodívám do závodní kantýny podle spícího cáglágru; ve vrstvách spočívají klády oceli vyrovnané jak dubová polena. Potom se dívám na nebe, kde se mi zničehonic objeví hlava tak veliká jak noční obloha, hlava s připálenou kadeří od hvězd, tvář detailů nikdy nezřených. Ocel s přísadou wolframu a kobaltu se ve skrojení podobá barvám motýlích asijských křídel. Kdosi mi pumpuje do mozku věty, dávno zapomenuté obrazy z dětství, bezvýznamné předměty a hovor mi louskají srdce a já, říční faun, jsem zase ochrnutý touhou po říční nymfě, chodím wolframovým prostorem, ústy a nosem mám provlečený drát, a kdykoliv se odchýlím z dráhy, prudce to v chřípí zabolí.
Přistupuji k elektrolytické peci, modrou tabulku skla před očima, a tavba bouřlivě klokotá. Tohle je nádherná práce nádherných lidí, prostor v martinské peci duní jak symfonický orchestr, jediným pohledem proběhnu nístějí nazpátek až k těm schodům, kde jsi se mnou snášela lampu do skleněného bazaru, kde se poprvně moje ruka dotkla tvé ruky a melodický mandl mi lisoval srdce. Zaprášení manekýni trnuli bystrozrakem a konvenčností, houpací židle tvé chůze mi vrátila osvěžený mozek a blesk mého citu přeletěl do tvých vlasů. To se potom lze i zřítit do vroucí tavby na počest lásky, ocele s přísadou mne a tvého obrazu ve mně, obrazu, který mi vnucuje malinkou dětskou tvář zalitou blboučkým smíchem, protože židovská dívenka plivala žiletky a já jsem si pořezal ruce. Krásné borůvkové noci mi naplňují jitrem játra a tryska mého srdce mi vstřikuje krvavou směs. Slunce fárá z temnot a hebké vlnící se obilí se zmítá jak ženská režná sukně. Kolečka těžných jam se točí pozpátku, v zástupech vápnem natřených kmenů třešní okřívají zákryty vojenských hřbitůvků. Hlídači střeží zadrátované trestané ženy a vlaštovky roznášejí v zobáčku poselství houslí. Trestankyně se řadí, hledám tu svou krasavici, ale ona zde ještě není. Některé ty trestané holky mají vyčesané vlasy jak vznešené dámy, režné blůzičky a režné kalhoty si překládají nad loktem a koleny jak milionářky slunící se na plážích v Miami. Svět drží ty holčiny formou, barvičkou na rty, kartáčkem na zuby, pleťovým krémem, mužskýma očima. To jsou flastry a náplasti na deset, na patnáct, na dvacet let. I na doživotí. U vchodu do ženského lágru zpívá v kleci čížek, kterému vypíchli oči, aby líp zpíval. Sladkost mi zaplavuje hruď vůní laku na nehty, vanou na čokoládu, jateční pistolí. Myslím na cigaretové dutinky, trpasličí žárovky, náhrobní stínítka, zlaticí lis, poutní trny a organtýn. A konvalinky se mi řinou z očí. Krásná Poldi, otisku mědi, hlavinko s vůní medailonku a vůní připálených vlasů od hvězd, to nejkrásnější, co jsem kdy viděl, tím tě ověšuji, hovořím s tebou mrtvými věcmi, oslovuji tě, když emailové džbány padají z nebes, když šílená luna zrcadlí reflexy tvých reflexů. I vzduch je tebou umazán. Stačí vytočit číslo telefonu, na druhém konci se zvedne ametystový aparát a z tvých úst proudí vzduch přenášený elektromagnetickými vlnkami, proudí zmrazená slova, hvězdice, vlákna, laboratorní pícky, nulové můstky a vibrátor. Ach, kdybych ti tak mohl propůjčit svoje oči! Je to tak krásné být zamilován, mít s sebou maličký elektromotor. Vždyť i dotyk břitvy lze uchovat dvacet let i víc. Je mně vždycky víc, když na tebe, Poldinko, myslím. Jako bych tebou porazil diamantový vesmír.