Uléhám na palandu, ale nejdřív upaluji sirkou ve škvírách štěnice. Slunce štrikuje briliantovou punčochu. Křídou píšu tvé jméno na prkýnko palandy, na kterém na sebe zlostí navíjí a rozvíjí prostěradlo Jarda Jezule, řezanka strožoku se mi sype do očí. V rozbité skříni trčí zabodnutý nůž. Jarda Jezule usedá, spouští tu svoji červenou nožičku s prstíčky podobnými chrupu.
„Hele, Jezule,“ povídám, „kde máš to čtení, ty sebraný spisy?“
„Jaký spisy?“
„Ty spisy, se kterejma jsi sem přijel,“ povídám a kreslím na prkýnko hlavinku Poldinky, hlavičku s připálenou kadeří od hvězdy.
„Dej mi s tím pokoj,“ vyklonil hlavu Jarda, „spadl jsem se o pět kil! A co ty štěnice a co ten hajzl hned vedle?“
„To měli v koncentráku i básníci,“ povídám a dál kreslím, „ale Jezule, trošku romantiky…“
„Ale já nejsem v koncentráku!“ vykřikl Jarda a krev se mu nahrnula do obličeje.
„Správně,“ povídám, „správně, ale bouře a příval netrvá celej den. Ovšem trošku romantiky v tobě nejní, Jezule, romantiky.“
Brigádník Jarda, bývalý kožešník, se chytil pelesti, vyklonil se a tvář mu chrstala zlostí. Obličej chrliče z katedrály. A seskočil a červená nožka pleskla, pak kulhal a nastavil mi před oči napřažený prst jak nůž. Pak mě celou minutu držel očima v šachu a tvářil se, že mi chce něco strašně důležitého říct. Potom mávl rukou, jako by to, co mi chtěl říct tak důležitého, zahodil a zatratil i se mnou. Odplil si a začal vycpávat prázdnou špičku botky novinami.
„Hele,“ řekl mírně, „Kafko, pomáhá ta vodička na vši, pomáhá?“
„Pomáhá,“ povídám, „pomáhá.“
„Tak, kamaráde Kafko, spi, jseš po noční, tak spi,“ řekl Jarda Jezule a zvedl botu a vědecky se do ní díval. Usínal jsem. Slyšel jsem, jak Jarda šátrá pod postelí, pak o koleno oprašuje nějaké knížky.
TAK ZASE RÁNO CO RÁNO vstávám a nemám čas na sebe myslet, zamyslet se, jsem šťasten, jsem nešťasten? Již napřed znám ten první mechanický pohyb ruky k budíku, sahám mu rozespale mezi nohy, abych zastavil zvonění niklových varlat. Pak tentýž tápavý pohyb ke stěně k vypínači a totéž první stydlivé prohlédnutí člověka předčasně probuzeného, rozcuchaného, páchnoucího, člověka, který se znovu posazuje na postel s budíkem v ruce. Každé jitro si pouštím rádio, naladím Berlín a poslouchám… Zprvu nic, avšak několik minut před čtvrtou se ozve Internacionála zpívaná sborem a hudbou, pak známý milý hlas: Dobrého jitra, tovaryši, zde Moskva… pak třicet vteřin ticho a náhle ranní hluk moskevské ulice při Kremlu, několik písknutí, několik houkaček a pak zvony Kremlu začnou bít… jedna, druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá… a zase milý hlas: Tovaryši, hovoří Moskva, dobré jitro, je šest hodin… a zase Internacionála zpívaná sborem a hudbou… To znamená, že u nás jsou čtyři, to znamená ještě několik minut času a stojí za to si vlézt do postele a hledět na vteřinovou ručičku, jak se pomaličku sune a tiká kolem dokola ještě a zas. Někdy i usínám na ty tři minuty, ale pak musím z postele ven a poddat se automatismu, šílenému a přesnému, zvláště ráno, kdy nelze již nežít. Rychle se obléci, vyčistit dvojníku v zrcadle zuby a přemýšlet, proč se obden holit a denně kolikrát mýt a jíst a chodit se zasedacím pořádkem v mozku? Nač se pořád strachovat, že něco někde zmeškám? Chlácholím se, musíš být statečný, musíš, musíš, ty musíš! Opakuji si to často každou hodinu, ale ráno každou minutu, abych se lehčeji opláchl a lehčeji odsunul dotěrné myšlenky na pozdější chvíli. Vycházím z domova, začíná pršet, drobně mrholí na celý kraj, na moji zahrádku, cítím, jak potřebuji déšť, hmatám, jak ke kořínkům se mi dere tmavá voda a strhává s sebou vápenný prach, cítím, jak moje vlásečnice mlsají a já se stávám zlatou parménou, malináčem, panenským jablíčkem, myslím si, co bych asi tak potřeboval, abych byl šťastnějším? Mám chuť na draslo, fosfor, dusík. A otvírám oči a automatismus mne už dávno uložil na sedadlo autobusu, jistím, jak perspektiva mne vsrkává do ulic, které jsou v dálce tak uzounké, že by tak tak projel jen bicykl, a přeci, když tam dojedeme, projedou vedle sebe dva autobusy a nová perspektiva vylhává na obzoru další zdrobnělinu. Protijedoucí vozidla, z dálky se jedno druhému podobá jako dvojtečka dvojtečce, každá se zvětšuje tak dlouho, až se reflektory míjí, vidím, že to je ten samý autobus, jako je náš, v jisté chvíli jsme jeden druhému zrcadlem, ale zadním okénkem za pár vteřin vidím, jak červené světýlko se menší a zmenšuje, až někde předčasně zaniká. Hledím kolem sebe a nejsem sám. Někteří brigádníci spí, dosnívají, přemýšlejí. Krásné je zelené světýlko na panelu řidiče autobusu, světýlko, které je veliké jako kterákoliv viditelná hvězda. Řidič autobusu současně pozoruje silnici dopředu, na obě strany a zrcátkem i dozadu, současně jistí stav motoru, podrážkou přidává nebo ubírá plyn, spojku, brzdu, v rukách otáčí volantem. Ted jako každé ráno ve Vokovicích se řidič autobusu shýbne a podívá se pokaždé na to samé okno, a když v tom okně je světlo, řekne: „Už vstala.“ A když je v tom okně tma, řidič tak dlouho houká, zastaví a houká, až se okno rozsvítí, a autobus jede spokojeně dál. Představuji si: tam za oknem je postel úřednice z pošty, vstává podle jisté dohody s řidičem autobusu, vidím ji, jak sedí na pelesti postele s punčoškou v ruce a váhá, zda má to cenu vstát, vidět pak rozcuchanou dívku v zrcadle, proč žít? Ale autobus už projíždí silnicí kolem ruzyňského letiště, je rozžaté, jistě čekají letadlo, přistávací plocha je roubená rubínovými světly, která se sbíhají na konci letiště tak, že kdyby někdo stál tam na tom druhém konci, řekl by si: Ty červené žárovky se sbíhají přesně tam, jak projíždí autobus… A letadlo vrhlo na přistávací plochu kužel, dosedá, zmenšuje se a přistává, ale je tak maličké jako dětské letadýlko na gumičku, křídla se otáčejí, barvy se přehodily a opět se blíží k nádraží, zvětšuje se, ač je pořád stejně veliké… Zavírám oči a vidím, že všechno je docela jinačí, než se to jeví, než to je… všechno je na gumičce perspektivy, i samotný život je iluze, deformace, perspektiva… Otvírám oči, jsme před ocelárnou, brigádníci se navzájem budí: Vstávej, přivezli ti koks. A já jdu tak jako ostatní, tímtéž sklíčeným pohybem vrátnicí, ukazuju legitimaci a kráčím ke koupelnám, šatnám. Vidím, jak ze záhybu vyjíždí vláček s rozžhavenými pětačtyřicetimetrákovými ingoty, ještě růžovými jako dívky, když jdou do prvních tanečních. Ingoty jako by dovedly utajit svou hmotu a byly z krepového papíru a napumpované teplým vzduchem a přivázané za provázek, aby nevzlétly jak balonek… tak vzdušné jsou a půvabné a neskutečné… Ale lokomotiva frfní páru a skoro po kolenou z posledních sil kolem mne táhne ten náklad v růžové barvě, který mi připaluje vlasy a šaty, a já jistím, že to jsou tuny tun oceli, obelisky veliké a široké tak a tak… Vidím je chviličku v jakžtakž skutečnosti, která se ale ihned zmenšuje a já vzdalováním jí to zmenšování urychluji, aniž by se na skutečnosti toho vláčku s ingoty co změnilo… Rychle se potom vysvlékám, tímže denním pořádkem potom na sebe natáhnu tričko, pak košili, pak trenýrky, pak tepláky, pak kalhoty, potom si obouvám boty, pak kožíšek z kocourů, pak montérky kalhoty, pak montérky blůzu, pak zástěru a rukavice a navrch klobouk, tak jako ostatní dělníci rychle vycházím do noci. Jitřenka, veliká, ale ne větší než to zelené kontrolní světýlko na panelu řidiče autobusu, ta Jitřenka se skví na obloze jako počátek všech ranních směn, ale i jako konec všech směn nočních. Otáčím se a vidím: daleko na stráni si to supe ten vláček s pětačtyřicetimetrákovými růžovými ingoty, už je to jiný, ale přece tentýž vláček, který mi před chvílí ožehl civilní šaty a vlasy. Teď ale už jede na Koněv a je tam na stráni tak maličký, ne větší než dětský vlak na provázku… Všechno je na gumičce perspektivy.
– o b s a h
Kafkárna 7
Divní lidé 18
Anděl 35
Ingot a ingoti 41
Zrada zrcadel 55
Prokopnutý buben 70
Krásná Poldi 81