Povídám: „Tamhleta baba mívá dobrý buřty.“
Pak acetylenová lampa svítila na tu stařenu a Rembrandt vstával z mrtvých. Ruce bábiny spočívaly na jejím břiše, jako by ohmatávaly záda ztraceného syna. Jediný zub jí svítil z úst.
„To už je, pánové, půlnoc?“ optala se.
Praktický filozof zvedl prst k nebi a byl v té chvíli krásný jak rabi Löw, jak Vincentovo uříznuté ucho. Noc byla plná strusky, stříbrných kotoučků, šroubů a matic. Vzduch voněl šťavelanem amonným, kyselinou mléčnou, intimní toaletou žen, silicemi, rtěnkami. A štěpánské hodiny udeřily počátek půlnoci. Pak ze všech stran bily pražské hodiny. Pak ještě ty, které se opozdily. Praktický filozof s ohromnou chutí pojedl pečené vuřty, pak bez rozloučení odešel.
Přešla prostitutka, krásná a v bílých šatech, jak anděl, otočila se a lusk jejích úst rozpraskl a vysypal se bílý hrášek ve dvojstupu. Zatoužil jsem vyškrábat do jejího úsměvu několik barevných slov, domnívaje se, že si je ráno přečte v zrcadle, před kterým bude stát s kartáčkem na zuby.
Povídám stařeně: „Paní, neznala jste Františka Kafku?“
„Božíčku,“ řekla, „já jsem Kafková Františka. A můj tatínek byl koňskej řezník a jmenoval se František Kafka. Pak jsem znala jednoho vrchního v bydžovský nádražní restauraci, kterej se jmenoval taky Kafka,“ řekla a naklonila se a jediný zub jí svítil v ústech jak vědmě, „ale pane, kdybyste chtěl něco extra, vy stejně neskončíte přirozenou smrtí, dejte se zpopelnit a odkažte mi ten váš popel a já budu vámi cídit svoje vidličky a nože, aby se s vámi něco parádního dělo, tak jako dar, tak jako neštěstí, tak jako láska… hehehehe.“
Řekla a vidličkou obracela syčící a prskající buřty.
„Já jsem taky kartářka,“ pokračovala, „pane, vás kdyby mráček neobestřel, krásný věci byste tvořil… Ale jedeš, jedeš, už je tady zase!“ volala a ometala si sukni a odkopávala od nohou cosi.
„Co je?“ povídám.
„To nic,“ řekla, „to je Hedvička, dceruška polský hraběnky, která se utopila, její duch… víte? Pořád je se mnou a teďka mě tahá za zástěru, rozumíte?“
„Rozumím,“ povídám a vycouval jsem z okruhu acetylenové lampy.
Potom jsem se už vracel. U vchodu do Turandotu kdosi ukazuje portýrovi, že má peníze. U Šmelhauzů ze sklepa stoupá hudba a dva smějící se starci. Kožná ulička je plná necudných znamení a pohybů. Na kanále leží čerstvá růže, jako by vypadla z kytice. Pak usedám u jezírka na Staroměstském rynku a můj stín je zelený s fialovým lemováním. Kdosi nese veliký kaktus, jehož každé kolínko je převázáno červenou mašličkou. Jakási dáma, která vypadá, jako by vypadla z Ibsenova dramatu, kráčí do Pařížské, přes pyžama má oblečený kabát, jistě nemůže spát a jde se opřít o zábradlí nad řekou. O kandelábr se teď opřel člověk, jako by poslouchal vážnou hudbu. Teď však zvrací, tekutina mu teče z úst, jako by mu vypadly kapesní hodinky na řetízku. Vidím osvětlené okno svého bytu, vydouvají se záclony, můj bytný chodí sem a tam a dělá znamení kříže. Jistě zase má na stole hrnec a o něj opřenou rozevřenou bibli. Z Dlouhé třídy vyšel strážník, jako by měl obě ruce až po loket ponořené do sádry.
Myslím, Poldinko, na tebe, jak jsi mi řekla:
„Tebe nenávidím nejmíň. V tvých slinách chutnám nekonečnou díru, kterou bagrovala láska, v tvých zubech hmatám zeď, po které stéká smutek. Miláčku, ty jsi měl k večeři salám, protože na rtech kousek masa mám, ale to nevadí, líbej mne znovu a znovu a znovu žvýkej moje maso kolem očních důlků, kolem jámy úst. A opakuj znovu, že ani Šalamoun v celé své slávě nebyl tak oděn, že ani ptactvo nebeské, ani květy polní nejsou tak krásné jako já. Řekni to znovu a znovu zapal mezi nohama mýma zápalnou obět a rozdmýchej v mé pánvi žár. A až půjdeš ráno domů a uvidíš z okna viset ženské šaty, nic nedbej. To objímám vzpomínkou sladkou napojený dům. Prý lze vyhmatat v zábradlích ztracené jehlice slunce.“
To mi tenkrát řekla Poldinka, sestoupila k řece, kde město chodí po rukách. Divil jsem se tenkrát, proč obrácená auta jezdí v řece koly vzhůru, jako by sáňkovala po střechách, proč se chodci zdraví, jako by nabírali do klobouku vodu.
Poldinka mi řekla: „Člověče, kde jsi našel tu sílu nabízet ty šílený hračky, ty kartáčky a hřebeny, a přitom tak strašlivě snít?“
A já jsem tenkrát řekclass="underline"
„Poldinko, jediná ty jsi porozuměla slovům, kterými jsem zaplavil tvoje ústa, vlasy, vzduch tvých plic, slovíčky jako z večerníku. Poldinko, jediná ty jsi vždycky uhádla, kdy se stahuje knot v mých očích, a jediná ty taky pochopíš, co zůstane, až odejdu s tváří plechovou a hluchou, protože tak jako ty zrovna tak i já jsem se nikdy nechtěl radovat podle recepisu, nikdy jsem jako ty nechtěl nemít právo na bolest a na žal… Ale Poldinko, ty zvrhlice zvrhlá a zvrácená, proč vnášíš paniku do mého života, tak jako krápník, jako netopýr?“
Vyskočil jsem z lavičky na Staroměstském rynku, přede mnou stál rozkročený strážník s rukávy namočenými ve vápně. Nikdo nešel, tak jsem se mu svěřiclass="underline" „Tak ode dneška navždycky už nemohu být zbaven touhy procházet se s aramejským profesorem smíchu, víte? Ode dneška už nemohu být zbaven trhliny v mozku, protože svoboden býti, radost. Tak tonu v samém štěstí, vdavkách, radostech, u bratří Zinnerů odškrtávám beláčky, králíčky, upomínkové kapličky, andělské vlasy, vánoční sklo, hračky. Rozumíte? Všichni jsme si bratří, l’art pour 1’art bratří, krásní jak entartete kunst, pravdiví jak slavík, zvrhlí jak růže. Opravdu, chápete? Bez trhliny v mozku nelze žít. Nelze člověka odvšivit od svobody, bratří. Rozumíte?“
Strážník řekl přísně:
„Nekřičte tak, proč tak křičíte? Pane Kafka! Ještě budete platit rámusenku.“
– d i v n í l i d é
Řetěz vyleštěný od dělnických rukou, článek za článkem se blyštěl ve slunečních mašlích a páskách, které pramenily ze žaluzií větracích věží cáglágru, ve kterém u stropu stál jeřáb, a v gondole toho jeřábu dřímala jeřábnice, měla nataženou bílou ruku a v lokti odbarvenou hlavu, a tu ruku a hlavu odtínal sluneční pruh.
Směnový mistr Podracký vstupoval do pásu za pásem, slunce pruhovalo jeho montérky, prošel třetí oddělení, čtvrté, vcházel do modrých tunelů příšeří, a zase do jasných, šikmých laťáků slunce, které ve zlatých tkalounech a pentlích pramenilo z pootevřených víček žaluzií, větracích věží cáglágru.
Teď kráčel podle tichých brusek, karborundových kotoučů visících na zaprášených řetězích.
U prohlížecího stolu seděli na lavicích brusiči, někteří leželi na šikmých prknech se zdviženým kolenem a paží založenou za hlavou jak hercoví kluci a filci.
„Tak jste vzkázali,“ řekl směnový mistr, „že nepojedete. Jak si to představujete?“
„To, co jste nám provedli, to odporuje soudružskému jednání,“ vykročil brusič Mlíkař, „to je to samý, jako když malí kluci napíšou na zeď: Franta je vůl, a utečou.“
„Tedy stávkujete?“ zvedl obočí mistr.
„Ne, pouze neděláme do tý doby, než sem přijde ten, kdo zvýšení normy má s námi projednat předepsaným způsobem,“ řekl Mlíkař.
„Tak já sem pošlu důvěrníka,“ řekl mistr Podracký, vytáhl žlutý skládací metr, změřil prohlížecí stůl, pak ten metr složil a odcházel, pleskal si žlutým metrem do rytmu chůze o stehno a odcházel a proti němu se blížil jeřáb, blondýna vjížděla do pásů větracích věží, jeřábnice tiskla páky a jeřáb současně jel dopředu a přesunoval kočku a lesklý řetěz klesal a postava jeřábnice i konstrukce jeřábu byla šikmo protínána a zebrována pásy slunce, které tekly do cáglágru žaluziemi větracích věží. Pohybující se ženská busta neustále zdobená pohybujícími se šerpami slunce. A jeřáb přejel nad hlavami brusičů.
Soudní rada přinesl z kantýny přednímu dělníkovi krvavou tlačenku. Pak se vrátil ke korytům, ve kterých se mořila ocel v kyselině solné. Omylem šlápl do tratoliště rozlité kyseliny a pak cítil, jak kyselina tiše pracuje. Slyšel, jak praskaly tkaničky. Opřel si botu o hranu koryta a viděl, jak se tkanina keprových kalhot třepí. Soudní rada se pak díval na šrotiště, kde palič válečného šrotu se nakláněl a trpělivě modrým plamenem se propaloval do útrob wertheimky, pokladny, a za ním, na šrotišti, vykládaly trestankyně vagony rezatých křížů z vesnických hřbitovů, vždy dvě a dvě vzaly takový železný kříž v nohách a hlavách, rozhoupaly to rzivé křesťanské znamení a obloukem je hodily rovnou do muldy. A potom nakládaly přepálené kusy tanků, železné zahrádky a ozdoby hrobek, bílé emailové vany podobné labutím, šicí stroje a spečené svazky klíčů, všechno ohořelé od fosforových zápalných pum, protože po náletech v téhle druhé světové válce hořela i země.