Ani neviděla, jak kolem její hlavy pan Hulikán hodil čtvrtý oharek sirky, aby si zapálil další cigaretu, a dál seděl na předprsni kocábky, se skloněnou hlavou, jako by se svým osudem chtěl udělat berany berany duc. Teď mrštil cigaretou a seskočiclass="underline"
„Anděl strážnej mě vopustil!“ řekl pan Hulikán a vyšel před magacín a opakoval strážnému, „anděl strážnej mě vopustil! Dycky jsem byl zvyklej buďto na deputát, nebo že jsem si něco ukrad. Ale tady? Dyk mi bylo líp i na tý lesní brigádě na Šumavě! Tam jsme aspoň měli pitího! Rusíni mě naučili vylejvat dvacet litrů denaturovanýho lihu do studánky, pak zapálit a v jistý chvíli to uhasit dekama… A studánka se proměnila v kořalnu. Ale úder na buben do mý šlamastiky byla ta rána pěstí, kterou jsem zabil pivovarskýho koně, s kterým jsem rozvážel led. A vyhodili mě. Zkrátka, anděl strážnej mě vopustil,“ řekl pan Hulikán najisto strážnému.
„Už je to venku, zvolala Lenka a vyšla s kapesníkem, na cípu nesla neexistující smítko z Princova oka, vydechla až odkudsi z nehtů na nohou, trestankyně dál zametaly košťátkem podlahy vagonů, ale strážný neslyšel, byl opřen o prkennou vyhřátou stěnu magacínu na královské trubky a domýšlel hlouběji obsahy svých opominutí, dál se díval na barvotisk dětské postýlky a dál mu šly obrazy, ve kterých jak strážný bílý anděl sváděl po schodech za mrazivých dní trestankyně před koncem šichty dolů, k mužským koupelnám, kde ty trestané seděly u ústředního topení, dívaly se na zeď, ale očima šilhaly do chodby, kterou přicházeli ze šaten nahatí hutníci s mýdlem a ručníkem v rukách, a ty ženy šilhaly na mužská těla, doprovázely ty naháče i za roh, proměňovaly se ty ženské oči ve sprchy a samy omývaly svou touhou ta prachem voňavá těla. A závodčí psal zprávu, cítil, jak skvrny ve tvářích trestankyň přecházejí i v jeho ruměnec, věděl, že to, co dovolil, je proti předpisům, ale víc než předpisy cítil, že je tolik potřebí takovým lidem, jaké mu svěřili, aspoň jednou za den ukázat vánoční rozsvícený stromeček…
„Jděte napřed!“ rozkřičel se závodčí. „Vymejte kbelíky od polívky! A čekejte tam na mě!“ poroučel. Ale trestankyně dobře věděly, že je to hlas, který se omlouvá.
Když pak odcházely, když z magacínu dělníci vytlačili kocábku naloženou královskými trubkami, závodčí vyšel na hromadu psacích strojů, stáhl tu dětskou postýlku, pak si vypůjčil na šrotišti od paliče nůžky a vystříhal ten barvotisk z plechové pelesti. A potom vzal ten obrázek, vešel do magacínu, rozhlédl se a za štosem královských trubek odepjal dohodový pás, potom svlékl uniformu a pod košili si položil na záda toho anděla strážného, křídly na svoje lopatky, oblékl kabát a přes něj utáhl dohodový pás, aby mohl ten barvotisk pronést branou. Když vyšel do slunce a doběhl za trestankyněmi a potom kráčel za nimi jako stráž, cítil, jak ta křídla v barvotisku mu vrůstají do těla a že ani dohodový pás, ani vůbec nic na světě nezabrání, aby neměl bílá křídla, perutě tak veliké jako dvě nevěsty, a nic už nemůže zabránit, aby dál špatně a proti předpisům hlídal svěřené ženské a tak sám u sebe byl spasen.
– i n g o t a i n g o t i
Na samém konci města se rozletěly dveře hospody a hostinský vyvlekl světlovlasou dívku, a když ji chtěl shodit ze schodů, dívka se chytila oběma rukama zábradlí a křičela do noci: „Nechte mi žíííít! Nechte mi žíííít!“
Hostinský objal jednou rukou dívku v pase, druhou vytáhl svazek klíčů a tloukl děvče klíči přes prsty, a když se pustila zábradlí, kolenem ji strčil do zad a dívka s napřaženýma rukama klopýtala po schodech a upadla na opuštěnou silnici a její světlé vlasy se rozevřely jak paví chvost, jak vějíř bílých pštrosích per.
„Hola!“ zvolal Princ, „to je možná má přítelkyně!“
„To máš, kanále, pěknou přítelkyni,“ obrátil se ve veřejích hostinský, „vyzunkla devět rumů a pět piv a nezaplatila!“ a zabouchl dveře a zlostně zamykal.
„Nechte mi žííít,“ zaplakal dívčí hlas.
Kolem kolejí šrotiště ocelárny projíždí hasičská stříkačka v plně výzbroji, hasiči sedí na sedátkách, někteří na stupačkách, přílby se třpytí v dopoledním slunci, a s botou na blatníku stojí hasič s vyceněnými zuby, jednou rukou se drží a druhou salutuje, slavnostně se rozhlíží a děkuje za pozdravy, které si vymyslel, a všem dává zprávu: „Chladicí potrubí vysokých pecí se ucpalo. Musíme to chladit stříkáním!“
„Už se to hodně lepší, doktore,“ řekl muldař Bárta, „křesťanská Evropa se konsoliduje.“
„Jaká Evropa?“ zavyl doktor filozofie, „a jaká křesťanská? Židovská více než kdy jindy.“
A z otevřených vagonů dále vytahoval a ukládal do sázecích koryt válec s pístem a skleněný kotouč, rozdrcené zbytky leydenských lahví, zkomolené kompasy, kladkostroje se závažími a protizávažími, svazek železných tyčinek s cívkami, stojatý galvanoskop, spektroskop a zrcadlový sextant, živnostník Bárta odtrhával mosazné součástky a dával je do bedýnky, aby po šichtě mosaz odvezl a dostal hotové peníze, podle kil.
„Křesťanská!“ řekl živnostník.
„Člověče, tak to tedy pr!“ zvedl ruku doktor filozofie. „Na jednom pólu světa je jeden geniální žid, Kristus, na druhým pólu druhý génius, Marx. Dva špecialisti na makrokosmy, na celky. A to vostatní je: vařila myštička kašičku.“
Řekl a zvedl pajsr a z druhého vagonu narazil karhák a potom s Bártou zvedli vrata, vysadili je a lehce stáhli ke kolejím. A potom hned se drali do útrob vagonu a do prázdné muldy házeli čerpadlo na močůvku, fukar, autogenem přepálené kusy starých mlátiček, řezaček, autogenem rozebrané brány a secí řádkovací stroje, jetelové sekačky, decimálky a součástky pluhu.
Princ poklekl nad těmito krásnými vlasy, ale jak se naklonil, upadl na ruce. Tak chvíli stál na čtyřech, pak upadl a zůstal ležet na silnici na zádech, díval se do nebe a hvězdy se točily jak kvetoucí strom. Pak se překulil na bok, opatrně vstal, cítil, jak z žaludku mu natekla do úst štiplavá tekutina alkoholu.
„Nemám kde spááát,“ řekla dívka.
„Pojď k nám,“ řekl Princ a po čtyřech kráčel k ležící postavě, odhrnul vlasy, potom se posadil, dlouho hledal sirky, škrtal, ale všechny zhasly. Až ze čtyřech sirek udělal snopek a potom si posvítil. Měla otevřené oči, teď se obrátila a po čele jí běžela dlouhá jizva, přeskočila obočím a pokračovala po tváři a skončila v ústech.
„Když jsem byla malá, Zdeňku, tak jsem jezdila na poníčkovi,“ řekla, „ale nikdo mi nevěří, že to byl můj poníček.“
„Já ti to věřím,“ řekl Princ a vstal a rychle se rozkročil, aby neupadnul.
Dívka se posadila, poklekla a vstala, zavrávorala.
„Nevědí si se mnou, Karlíčku… rady, můj endokrinní systém… jako bych měla pořád plnou hruď huspeniny… a tak jedna injekce za druhou, Vendo,“ řekla a vysvlékala si kabátek.
Princ vykročil, popoběhl, pak se zase rozkročil.
„Nejdřív nám naskákaly takový krupičkový boboboláčky, Jaroušku,“ řekla a kráčela za Princem, táhla kabátek za rukáv v prachu, „totiž, já pracuju teďka v jedech… balím jodové soli… jsem obsypaná,“ řekla a rozhrnula si vlasy rukou, rozhlédla se po nebi, pak rukou opsala nad hlavou kruh a řekla, „obsypaná jsem boláčky jak tahle obloha.“
A rozeběhla se a předeběhla Prince, pak se zastavila, vracela se mu naproti.
„Kde se ty krámy pořád berou?“ naříkal živnostník, „tolik let po válce a pořád tolik šrotu.“
„A aby se to nepletlo,“ pokračoval doktor, „tak si to židi posichrovali. Ve felčařině a v umění Freud, Einstein ve fyzice. Tedy další dva špecialisti, ale zase na detaily, mikrokosmos. Celkem ale čtverylka geniálních židů, na kterých stojí svět. To vostatní, to je ohřívání polívčiček, ředění vodiček.“
A vzal vidle a stahoval rovnou z vagonu do přistavených koryt řetězy a rezaté kusy radlic a jařma a kopáče na řepu, truhlík na semena a ústí secích trubek.
„Ale co Amerika, aha?“ zvolal živnostník.
„To tedy jo, Amerika,“ řekl doktor, „ta to má teďka dobrý, protože v atomový komisi zasedá Morgentau a Baruch, kteří si jen hezky počkali, až, zaplaťpánbů, Rusové budou mít atomovou pumu taky.“
„Ale Američani mají těch pum víc,“ řekl živnostník.
„To teda jo, mají jich víc,“ přikývl doktor, „ale tuhle mě dožrala ta kráva Peroutkova, že prej tenkrát, když Američani v únoru bombardovali Prahu, tak prej to jen ukáplo, teďka ale že by to bylo jinačí kafe! No to, ty krávo Peroutkova, to já se ti na tu vaši Svobodnou Evropu vyseru, protože jakejpak život, když mi ji rozflákáte?“