4. Kult osobnosti a Stalin
Referát N.S. Chruščova začíná z předmluvy:
«Soudruzi! Ve Výroční zprávě Ústředního výboru strany 20. sjezdu, v řadě vystoupení delegátů sjezdu, a také i dříve na Plénech ÚV KSSS, se nemálo mluvilo o kultu osobnosti a jeho škodlivých následcích.
Po Stalinově smrti začal Ústřední výbor strany tvrdě a viditelně směřovat k objasnění nepřípustnosti duchu marxismu-leninismu vzdáleného vyzdvihování jedné osobnosti, její proměny na nějakého nadčlověka, disponujícího nadpřirozenými kvalitami, podobnými Bohu. Tento člověk jakoby vše ví, vše vidí, za všechny přemýšlí, všechno může udělat; ve svých skutcích je neomylný.
Taková představa o člověku, a mluvme konkrétně, o Stalinovi, se u nás pěstovala mnoho let.
V tomto referátu si nestavíme cíl dát všestranné hodnocení života a činnosti Stalina. O zásluhách Stalina bylo ještě za jeho života napsáno naprosto dostatečné množství knih, brožur, výzkumů. Společenská role Stalina v přípravě a provedení socialistické revoluce, občanské války, v boji za budování socializmu v naší zemi. To je všem dobře známo. Nyní je řeč o otázce, mající obrovský význam pro současnost a budoucnost strany – řeč je to tom, jak se postupně formoval kult osobnosti Stalina, který se na určité etapě proměnil ve zdroj celé řady velkých a velmi těžkých zvrácení stranických principů, stranické demokracie, revoluční zákonnosti.
V souvislosti s tím, že ne všichni si ještě představují, k čemu v praxi vede kult osobnosti, jaká obrovská škoda byla způsobena principům kolektivního vedení ve straně a soustředěním obrovské neohraničené moci v rukou jednoho člověka, Ústřední výbor strany považuje za nutné doložit 20. sjezdu komunistické strany Sovětského svazu materiály ohledně této otázky.»
Zdálo by se že vše je správně, s dobrými úmysly a aktuální, minimálně v době 20. sjezdu.
Otázka je jen v následujícím: A co když J.Stalin skutečně byl jedním z nemnohých manažerů v SSSR, který myslel za všechny a o všem, zatímco většina ostatních buďto myslet nechtěli nebo neuměli (stejně jako většina delegátů 20. sjezdu), nebo mysleli samostatně či mafiózně-korporativně z větší části o svých výhodách, a za všechny a o všem každý z nich přemýšlel jen v rámci svých služebních povinností a jen pod tlakem požadavků J.V.Stalina k podřízeným?
Prostí lidé, pracující mimo oblast státního-hospodářského řízení a lokálního řízení, neměli čas a sílu myslet na všechno a na všechny, navíc neměli dostatek informací, předvším v otázkách historie, ekonomiky, sociologie a psychologie.
Pokud to tak je, a tak tomu skutečně v době J.Stalina bylo (a je stále až do dneška), pak to ve společnosti vytvářelo objektivní osnovu pro to, aby si prostí lidé vážili Stalina především jako vedoucího (velitele, hospodáře, manažera...), který úspěšně řešil úkoly celospolečenské důležitosti, a teprve vládnoucí byrokratická mafie, předstíraje vážení si Stalina, vyráběla kult osobnosti Stalina a hřála se v auře toho kultu. Bez respektu mnoha prostých lidí ke Stalinovi by byl kult jeho osoby nemožný, podobně jako byl později objektivně nemožný kult osobnosti Chruščova, Brežněva, Gorbačova, které se také vládnoucí byrokracie a další leštiči klik snažili vyrobit přesně stejně, jak to dělali v době Stalina.
Přesto Chruščov ve své zprávě obešel mlčením objektivní předpoklady ke vzniku kultu osobnosti v SSSR a hned přešel k „objasnění“ subjektivního vztahu ke kultu osobnosti zakladatelů marxismu: K. Marxe a F.Engelse, - přiváděje odpovídající citáty z jejich prací, které těžko sám znal a věděl by kde je najít, ale referenti a loutkáři se zasnažili a odpovídající citáty dodali:
«V dopise německému politikovi Wilhelmovi Blosovi Marx prohlásiclass="underline" „... kvůli averzi k jakémukoliv kultu osobnosti jsem během existence Internacionály nikdy nepřipouštěl ke zveřejnění mnohé apely, ve kterých se přiznávaly mé zásluhy a kterými mě bombardovali z různých stran, - dokonce jsem na ně ani neodpovídal, a četl jen zřídka.
První vstup Engelse do mé tajné společnosti komunistů proběhl pod podmínkou, že ze stanov bude vyhozeno vše, co podporuje pověrčivé uctívání autorit ...” (Sebrané spisy K.Marxe a F.Engelse, sv.26, str. 487–488).
O něco později Engels psaclass="underline"
„I Marx, i já, všichni jsme byli proti jakýmkoliv veřejným demontracím ve vztahu ke konkrétním osobám, s výjimkou těch případů, kdy to mělo nějaký významný cíl. A nejvíce ze všeho jsme byli proti takovým demonstracím, které by se za našeho života nějak týkali nás.“ (Sebrané spisy K.Marxe a F.Engelse, sv.28, str. 385)
Je známá obrovská skromnost génia revoluce Vladimíra Iljiče Lenina. Lenin vždy zdůrazňoval roli národa, jako tvůrce historie, vedoucí a organizační roli strany, jako živého samostatného organismu, roli Ústředního výboru.
Marxismus neodmítá roli lídrů dělnické třídy ve vedení revolučně-osvoboditelným hnutím. Přidávaje velký význam roli vůdců a organizátorů mas, Lenin spolu s tím nemilosrdně útočil na jakékoliv projevy kultu osobnosti, vedl nesmiřitelný boj proti marxismu cizím eserovských vzhledům „hrdiny“ a „davu“, proti pokusům postavit „hrdinu“ do opozice k „masám“. »
Po přečtení něčeho takového je možné dospět k názoru, že Stalin v otázce kultu osobnosti neměl vlastní názor, nebo se držel nějakých jiných pozic a na jejich základě cíleně budoval kult vlastní osoby.
Ve skutečnosti J.V.Stalin přímo a mnohokrát odsoudil pokusy mnohých hodnostářů a byrokratů oddělit se v roli nějaké nové sociální „elity“ a zjevně nechtěl být lídrem a zosobněním té „elity“. A pokud známe publikované texty samotného Stalina, pak poslední uvedený odstavec z referátu Chruščova si přímo říká o to, aby na něj navázal text samotného Stalina.
Uvedeme jeho dopis do „Dětizdatu“ (vydavatelství dětské literatury) při ÚV VLKSM z 16.2.1938:
«Jsem absolutně proti publikování „Povídek o dětství Stalina“. Knížka je plná faktologických nepřesností, překrucování, zveličování, nezaslouženého chválení. Autora zmátli pohádkáři, blábolisté (možná v dobré víře) a patolízalové. Je mi líto autora, ale fakt zůstává faktem.
Ale to není to hlavní. Hlavní je to, že knížka má tendenci zakořenit ve vědomí sovětských dětí (a lidí obecně) kult osobností, vůdců, neomylných hrdinů. To je nebezpečné, škodlivé. Teorie „hrdinů“ a „davu“ je antibolševická, eserovská teorie. Hrdinové dělají národ, pozvedávajího z masy(davu) na národ – říkají eserové. Národ dělá hrdiny – odpovídají eserům bolševici. Knížka lije vodu na mlýn eserům. Každá taková knížka bude lít vodu na mlýn eserům, bude škodit našemu společnému bolševickému dílu.
Radím knížku spálit.“ (J.V.Stalin, Sebrané spisy, svazek 14, březen 1934–1940, Moskva, nakladatelství „Pisatěl“ 1997, str. 249, zvýraznění textu J.Stalin)
Pro normálního člověka musí být z toho dopisu Stalina jednoznačně jasné, že kult osobnosti dělají ne idoly toho kultu, ale patolízalové, kteří si vybírají idoly nebo trpí licoměrností kvůli nějakým subjektivním okolnostem před výše stojícícmi osobami. A toto tvrzení není vědecký objev Stalina v oblasti psychologie a sociologie. To bylo známo odedávna ve všech kulturách.
Avšak delegátům 20. sjezdu v roce 1956 to jasné nebylo; nebylo to jasné ani celé antistalinistické „veřejnosti“ v následujících letech. To je idiotizmus a mravní rozklad nejvyššího stupně.
A pokud by Chruščov nebyl podlým, mohl by zahrnout do textu referátů i tento názor J.V.Stalina o škodlivosti kultu osobnosti „vůdců“ pro dílo budování socialismu a komunismu.
Ale v tom případě by se Chruščov musel v referátu věnovat i další problematice: Jak mohl vzniknout a rozkvétat kult osobnosti, navzdory jasně vyjádřenému přání samotné osobnosti – idolu kultu? - ale právě toto téma ničemové, kteří vypustili Chruščova s jeho referátem na sjezd, chtěli obejít mlčením.
Mohou existovat námitky, že uvedený dopis Stalina do „Dětizdatu“ přišel pozdě, protože se objevil až poté, co se kult zformoval; že o něm Chruščov nevěděl; že upomínání eserovské teorie „hrdinů“ a „mas“ v referátu Chruščova a i v dopise Stalina je souhra náhod, a ne svědectví toho, že autor referátu o tom dopise věděl a využil to při přípravě svého referátu.
Skutečně, za života Stalina vyšlo knižně 13 svazků jeho sebraných spisů, které obsahují práce do ledna 1934 včetně, a proto dopis do „Dětizdatu“ veřejnost neznala. Poslední svazek vyšel v roce 1951 a tím bylo vydávání přerušeno. A neexistují žádná svědectví, že to bylo z vůle Stalina, protože pro něj byly svazky Sebraných spisů téměř jedinou možností, jak své chápání historického procesu, perspektiv a dění obecně předložit v nezkreslené podobě veřejnosti. Stalin věděl, že se jeho život chýlí ke konci. Proto: