Zastavení vydávání sebraných spisů J.V.Stalina ještě za jeho života je dalším argumentem proti chruščovovské verzi o tom, že Stalin byl narcisistickým totálním diktátorem, který cíleně budoval kult své osoby.
Vydávání sebraných spisů J.V.Stalina bylo zastaveno za jeho života fakticky sabotáží vnitrostranické „antistalinistické“, a ve své podstatě antibolševistické mafie, během přípravy svazků, které měly následovat za 13. svazkem.
„V předmluvě k 1. svazku vydavatelé slibovali zahrnout do 14. svazku text let 1934-1940, zasvěcené boji za dokončení vybudování socialismu v SSSR, vytvoření nové Ústavy Sovětského svazu, boji za mír v situaci začátku 2. světové války“; 15. svazek měla tvořit „Historie Všesvazové komunistické strany (bolševiků). Krátký kurs“; v 16. svazku měly být umístěny materiály z období Velké vlastenecké války.» (z předmluvy Richarda Kosolapova k výše citovanému 14. svazku sebraných spisů J.V.Stalina).
A po vraždě Stalina jeho „spolubojovníky“ nebylo vydávání sebraných spisů obnoveno, navzdory odpovídajícímu rozhodnutí ÚV KSSS o zvěčnění paměti J.V.Stalina, přijatému v březnu 1953. Dále, po 20. sjezdu bylo studium prací Stalina vyňato ze systému historicko-sociologického vzdělávání a stranické výuky, a samotné texty byly odstraněny z obecné dostupnosti knihoven, byly přemístěny do speciálních skladů, a nikdy už v SSSR vydány nebyly. Ale protože nenásledoval příkaz, aby občané odevzdali práce „tyrana“, které měli v osobním vlastnictví, v některých rodinách se zachovaly nedokončené sebrané spisy J.V.Stalina a jednotlivá vydání jeho prací a publikací v novinách. Díky tomu dnes máme možnost analyzovat podstatu 20. sjezdu.
Kontrastem k situaci s odkazem Stalina v SSSR je okolnost, že v polovině 60. let Hooverův institut válek, revolucí a míru (USA, Stanford, Kalifornie) publikoval svazky 14, 15, 16 sebraných spisů Stalina v originále. To znamená, že proběhl masivní únik informací z Institutu marxismu-leninismu při ÚV KSSS, který v sovětské době odpovídal za vydávání a dotisky prací vůdců světového komunistického hnutí. Únik mohl být neoficiálně povolen.
Vydání sebraných spisů Stalina v ruštině Hooverovým institutem znamená, že kurátoři USA akceptovali v osobě Stalina skutečného - vynikajícího – politika-komunistu. Potřebovali jeho práce pro to, aby mohli gramotně budovat svou globální antikomunistickou politiku; potřebovali je právě v ruském jazyce a ne v překladu do angličtiny proto, že během překladu překladatel nevědomky deformuje (uřezává) ten smysl, který přesahuje jeho vlastní chápání a nezapadá do jeho okruhu pojmů.
V souvislosti s tím bylo pro zjednodušení realizace globální antikomunistické politiky nutné, aby v SSSR stalinský ideový odkaz nebyl přístupný nikomu kromě těch, kde měl přístup do speciálních archivů.
To je opět na téma toho, že mluvit o 20. sjezdu a jeho vlivu na kvalitu budoucnosti všeho lidstva mimo kontext globální politiky – je intelektuální nedorozvinutost nebo idiotizmus, nebo záměrné klamání.
S tímto exkurzem do historie domácího a zahraničního knihtisku se vrátíme k referátu N.S.Chruščova na 20. sjezdu.
Pokud se podíváme z hlediska chronologie, pak:
• referát Chruščova uděluje hlavní pozornost událostem, které se odehrály od konce r.1934 – vražda Kirova, masové represe období „ježovštiny“, politické procesy let 1937-38, kdy Ježova na pozici lidového komisaře vnitřních záležitostí (analog dnešního ministra vnitra) nahradil Berija, Velká vlastenecká válka, „leningradský proces“ (Vozněsenský, Kuzněcov, Rodionov, Popkov a další dostali co zasloužili), „proces s lékaři“;
• a prakticky kompletně mlčí o tom, co se dělo do roku 1934 – čím se zabýval Jagoda na pozici lidového komisaře vnitřních záležitostí, čím se zabýval Trocký, Bucharin, Kameněv, Zinovjev a někteří další aktivisté revoluce, kteří zemřeli po r.1934. Mlčí také o boji s kosmopolitismem na konci 40. let.
Proto se podíváme na dobu, kdy „kult osobnosti Stalina“ ještě neexistoval.
Bylo 8.6.1926. Stalin byl Generálním sekretářem ÚV VKS(b) teprve tři roky. Ještě neuběhlo ani 2,5 roku od okamžiku, kdy umřel Lenin. Ve zemi běžel NEP. Ještě nezačalo projektování prvního pětiletého plánu, nezačala industrializace ani kolektivizace. Běží boj s všeobecnou negramotností. SSSR jako stát-superkoncern ještě neexistuje.
A kult už je.
Kult už je. Avšak v té době to nebyl kult nějaké konkrétní osoby, ale množství kultů mnohých osob - „vůdců revoluce a hrdinů občanské války“: Lenina, Krupské, Trockého, Buděnného, Vorošilova, Frunze, Tuchačevského – to jsou kulty všesvazového rozsahu. Kulty lokálního rozsahu: Zinovjeva (lokální leningradský s ambicemi na všesvazovost); a kromě uvedených ještě množství lokálních kultů „hrdinů revoluce“ menšího významu. Některé kulty kulminovaly a vytrácely se (Trocký, Zinovjev); některé přežili své idoly (Lenin, Frunze); další „měly právo na existenci“ (Buděnný, Vorošilov, Tuchačevský).
Avšak kulty osobností ve velkém nevznikly v roce 1926, začaly vznikat během úspěchů revoluce let 1905-1907 a 1917 a občanské války. Samotné idoly se stavěly ke svým kultům různě: Lenin a Džerzinský podle dobových svědectví byli proti kultu svých osob a celkově se oddávali dílu, kterému sloužili. Trocký, Zinovjev, ačkoliv občas i něco dělali (naše otázka: co?), se podle dobových svědectví rádi chvástali, kult osobnosti jim byl příjemný.
Zde je třeba obrátit pozornost ještě na jednu okolnost. V důsledku vítězsví revoluce r. 1917 v Rusku skončilo období nadvlády ideologie idealistického ateismu a začalo nastolování nadvlády ideologie marxismu – materialistického ateismu. Ale přitom lidé ve své většině zůstali stejní, hlubiny jejich psychiky (což je hlubší úroveň než ideologie vyjádřená slovy) zůstaly beze změny.
Proto všechny naděje, které se dříve upínaly k Bohu, se v důsledku přechodu od idealistického ateismu k materialistickému ateismu staly „bezprizornými“. To vytvářelo automaticky realizované předpoklady k tomu, pozvednout hlavu státu do statusu „nadčlověka, disponujícího napřirozenými kvalitami, podobně bohu“ (slova z referátu Chruščova), pokud se v jím prováděné politice budou realizovat sny dostatečně širokých sociálních vrstech.
V politice, prováděné pod vedením Stalina, se naděje dostatečně širokých vrstev společnosti (mnohem širších, než věčně nespokojené skupinky inteligence) s železnou pravidelností realizovaly v životě, ačkoliv docházelo i k chybám, i ke zneužívání moci ze strany mnoha stranických, státních a hospodářských hodnostářů.
Kult osobnosti vůdce strany by v těch podmínkách byl nemožný jen v tom případě, pokud by společnost byla výrazně psychicky-mravně jiná nebo, pokud by politika klamala hlavní naděje a sny dostatečně širokých vrstev lidí (což se dělo později, v době Chruščova, Brežněva, Gorbačova a Jelcina), v důsledku čehož oni ze zrazení svých nadějí obviňovali vůdce. Kvůli realizaci hlavních snů a nadějí v životě jsou lidé schopni přetrpět a odpustit mnohé, ale když to nejdůležitější není, pak neodpouštějí ani drobnosti.
Tím, že se Stalin po smrti Lenina stal de-iure prvním člověkem ve straně, dostal se do procesu tvoření kultů s velkým zpožděním, okolo 5-7 let. Ale přeci jen se dostal. V důsledku úspěchů politiky, prováděné pod jeho vedením a jím zosobňované v podmínkách masové tvorby kultů, která začala už během revoluce a během občanské války, kult jeho osobnosti následně zastínil všechny ostatní osobnostní kulty.
Jak reagoval na první pokusy „kultizace“ ve vztahu k němu dává pochopit jeho vystoupení „Odpověď na pozdravy pracujících železničních dílen v Tiflisu (Tbilisi)“ z 8.6.1926: