Musím vám soudruzi od duše říct, že jsem si nezasloužil ani polovinu těch pochval, které zde zazněly na mou adresu. Jako bych byl i hrdina Října, i vedoucí komunistické strany Sovětského svazu, i vůdce Kominterny, bohatýr z pohádek a cokoli dalšího. Všechno je to přátelé absolutně nepotřebné přehánění. Takovým tónem se obvykle hovoří nad hrobem zemřelého revolucionáře. A já se ještě nechystám umírat.“ (J.V.Stalin, Sebrané spisy, svazek 8, Moskva, „Politizdat“ 1948, str. 173)
Je jasně řečeno: Všechno je to absolutně nepotřebné přehánění, - proč se tedy lidé neřídili jasně vyjádřeným míněním „vůdce“? - Proto, že sociální psychologie byla taková, že ať už to Stalin chtěl nebo ne, společnost – miliony lidí – sami tvořili kult jeho osobnosti a jen málokdo byl schopen držet se stranou od toho kolektivního šílenství.
Kromě toho:
Tvořit kult osobnosti nebo určitých pozic, to je systémový princip budování moci, kterému jsou staletí věrné mnohé zákulisní politické síly, a konkrétně zednáři.
Avšak v rámci chruščovského mýtu je možné i tento fragment odpovědi sám o sobě ohodnotit jako obvyklé rituálně-etiketní řeči, jejichž cílem je skrýt za slovy o skromnosti pýchu, domýšlivost a samolibost.
Ve skutečnosti Stalin nebyl takovým, jakým ho představoval referát Chruščova a veškerá literatura, která následovala a která pramenila z toho referátu. On vnímal své současníky takové, jakými byli. Přitom jedněch si vážil a druhých nikoliv. S těmi, koho si vážil, se snažil budovat normální lidské vztahy, staral se o ně jako přítel. K těm, koho si nevážil, byl formálně korektní. Ve vztahu k těm, kdo vyvolal z jeho strany nejen absenci úcty, ale i opovržení, se ne vždy byl schopen držet v hranicích formální korektnosti a ukazoval jim jejich místo, občas i veřejně, což uráželo jejich samolibost. Ale odstranit takové lidi z aparátu Stalin ne vždy považoval za vhodné: deficit sociálně odpovědných řídících kádrů a vysokých profesionálů mimo sféru řízení, v kombinaci s přebytkem ambiciozních hlupáků, kteří se rvali ke korytu na úkor méně průbojných, to byla a je chronická nemoc ruské společnosti. Tím spíše Stalin neusiloval o likvidaci těch, ve vztahu ke komu u něj vznikla osobní nepřízeň.
Mezi těmi, komu se povedlo vyvolat k sobě opovržení Stalina, byl podle všeho i Chruščov. A jak už je jasné z analýzy jím přečteného referátu na 20. sjezdu, Chruščov v sobě měl nějakou lživost a kluzkost, což vyvolávalo nechuť u mnohých lidí, kteří byli nuceni s ním pracovat. Proto v daném případě není na místě vytýkat Stalinovi, že ho neměl v lásce.
Ale v roce 1956 většina lidí neznala, jakým byl Stalin v soukromém životě: systematicky se s ním setkávali jen pracovníci vyšších úrovní stranického a státního aparátu, a také vedoucí profesionálové různých oblastí činnosti; vzpomínky těch, kdo se z titulu své pozice systematicky setkával se Stalinem v různých dobách jeho života, ještě nebyly v roce 1956 napsány a publikovány.
Straničtí a státní funkcionáři úrovně Chruščova, kteří byli v systematickém kontaktu se Stalinem během mnohých let a někdy i desetiletí, v podmínkách stálé „kultizace“ ze strany většiny populace, která kultovní osobu znala jen ze sdělovacích prostředků a nepřímo – podle zlepšování kvality života od pětiletky k pětiletce, byli přijímáni jako blízcí stoupenci Stalina a jeho učedníci, kteří měli jeho plnou důvěru. Proto když Chruščov uvedl příklady zneužití moci, které existovaly ve stalinské epoše, mnozí mu uvěřili v důsledku absence vlastní zkušenosti kontaktu se Stalinem a vnímání členů ÚV a Prezídia ÚV jako skutečných komunistů, kteří se v takové kvalitě osvědčili činy během stalinské epochy.
V dnešní době, pokud provedeme tématickou rešerši textů publikovaných vzpomínek osobního kontaktu se Stalinem těmi, kdo s ním systematicky pracoval roky a nevyvolal u něj opovržení ke své osobě, vznikne jiný obraz, vyvracející chruščovskou verzi původu kultu osobnosti Stalina a vyvracející ten mravně-psychologický profil monstra, který se zformoval ve vědomí mnoha lidí pod vlivem subkulturní tradice liberální inteligence a dalšího lumpenu, pramenící z chruščovského referátu na 20. sjezdu.
Konkrétně, letecký konstruktér Jakovlev ve svých pamětech „Cíl života“ píše následující:
„V každodenní práci to často bylo tak, že člověk, který dostal novou funkci a setkal se s těžkostmi, si stěžoval na nedostatek kádrů: „není s kým pracovat“, „není o koho se opřít“ - a aby se „opřel“, táhl za sebou takzvaný „chvost“, to znamená spolupracovníky z předchozí funkce. Slyšel jsem od Stalina rozhodnou kritiku takového „přetahování“ lidí.
— Lidé jsou obecně všude stejní – říkal. - Jistě, bylo by dobré všem dát dobré lidi, ale dobrých je málo, ze všech dobré neuděláš. Jsou průměrní pracovníci – jich je mnoho, více než dobrých, a jsou i špatní, špatní také jsou. Je třeba pracovat s těmi, kdo jsou.
Ještě jsem si zapamatoval takovou odpověď:
— Každý má nedostatky a omyly v práci, svatí lidé nejsou. Proto je třeba smířit se s malými nedostatky v práci každého člověka. Důležité je, aby pozitiva převažovala. Vy si myslíte, že nemáte nedostatky? - položil mi ruku na rameno. - I vy máte. I já mám nedostatky, ačkoliv jsem - „velký vůdce a učitel“. To vím z novin , -zavtipkoval.“ (A.S.Jakovlev „Cíl života“ (zápisky leteckého konstruktéra), Moskva 1973).
Z toho je možné pochopit, že Stalin skutečně bral lidi takové jací jsou, a kult své osoby vnímal jako objektivní danost epochy, ve které žil. Ale lidí si vážil, a nevynechával možnost zdůraznit svůj ironický postoj ke kultu své osoby, dávaje tím najevo, že ve společnosti normálních lidí nejsou kulty na místě; podporoval a stimuloval projevy iniciativy a odpovědnosti ze strany lidí, usiloval o rovnoprávné přátelské vztahy:
«Obvykle ten, kdo byl u Stalina poprvé, se dlouho neodhodlával odpovědět na zadanou otázku, snažil se dlouho posuzovat, hodnotit, aby si nenaběhl. Stejně tak já poprvé, než jsem odpověděl, jsem dlouho hleděl z okna a na strop. A Stalin, směje se, řekclass="underline"
— Zbytečně se díváte na strop, tam není nic napsáno. Lépe se už dívejte zpříma a řekněte, co si myslíte. To je to jediné, co se od vás žádá.
Měl jsem problémy odpovědět na zadanou otázku: nevěděl jsem, jak bude odpověď přijata, zda se Stalinovi bude líbit, co řeknu. Stalin se zamračiclass="underline"
— Jen prosím odpovídejte tak, jak sám myslíte. Nesnažte se zalíbit. V rozhovoru se mnou to není třeba. Pokud budete hádat moje přání, náš rozhovor nebude mít smysl. Nemyslete si, že pokud řeknete něco v rozporu s mým názorem, že bude problém. Vy jste specialista. Mluvíme spolu proto, abych se od vás něco naučil, a ne abych vás poučoval.
A najednou povyprávěl o jednom vedoucím, který byl zbaven funkce:
— V čem s ním byl problém? Než odpověděl na jakoukoliv otázku, snažil se přímo z očí uhádnout „správnou“ odpověď. Visel na rtech, aby opakoval po nadřízených jakoukoli hloupost. Takový člověk, aniž by sám chtěl, může způsobit obrovské problémy. Nebezpečný člověk.
A pokračovaclass="underline"
— Pokud jste pevně přesvědčeni, že máte pravdu a můžete dokázat svou pravdu, nikdy neberte ohled na něčí názory, a dělejte tak, jak vám radí rozum a svědomí.
(…)
Občas Stalin dostával pracovní lejstra, jejichž autoři považovali za nutné na konci se nejen podepsat, ale i vyjádřit všelijaké lichotky a ujištění o své oddanosti. Při čtení takových papírů Stalin buď konec nečetl, nebo řekclass="underline"
— Nu a zde jak se patří: „Třikrát hurá! Ať žije VKS(b) a její vůdce velký Stalin“. A posměšně zamračeně dodaclass="underline"
— Chce si mě tím koupit, zajistit si podporu.» (A.S.Jakovlev „Cíl života“ (zápisky leteckého konstruktéra), Moskva 1973).
A Stalin se těch principů skutečně držel v praxi. V pracovním kontaktu s ním někteří specialisté občas sklouzávali k sprostým slovům a vyvolávali jeho hněv vůči sobě. O tom je možné se dozvědět z jejich pamětí: nepadli jako oběti represí.
Jako příklad uvedeme vzpomínky dělostřeleckého konstruktéra V.G.Grabina „Zbraň vítězství“ (Moskva 1989). Grabin informuje o diskusi na zasedání Státní obranné komise (GKO) o možnostech zvyšování produkce dělostřeleckých zbraní:
«V prosinci 1941 na závod přijel Vorošilov. Celý den jsme s ním chodili po dílnách, nestihli jsme ani poobědvat. Klimentovi Jefremoviči se velmi líbilo vše, co viděl.
55
citováno podle publikace na internetu: http://www.airwar.ru/other/bibl/yakovlev.html, http://www.airwar.ru/other/bibl/yakovlev.zip, soubor 36