— To jste udělali dobře, molodci! - chválil. A 4. ledna mě pozvali na zasedání GKO. Přišel dlouho očekávaný okamžik, kdy bude možné oznámit J.V.Stalinovi o divizním kanónu ZIS-3, a možná i ukázat ho, pomyslel jsem si. Je třeba povolení lidového komisaře obrany Ustinova. Dmitrij Fjodorovič byl nedlouho předtím na závodě a seznámil se se stavem výroby. Viděl, že závod nejen plní k prosinci slíbené pětinásobné zvýšení objemu produkce děl, ale i převyšuje. Navíc v kompletovací dílně už sledoval sborku kanónu ZIS-3. Závod poprosil komisaře povolit dodávku kanónu do Moskvy a on ihned dal povolení. Vorošilov na zasedání GKO nebyl. Zasedání se brzy proměnilo v ostrou výměnu názorů mezi Stalinem a mnou. Veškerá naše práce byla podrobena ostré a nespravedlivé kritice, a mě Stalin obvinil z toho, že kvůli mně bude země bez kanónů (otázka: kdo falešně informoval Stalina o stavu věcí? - naše poznámka při citování). Bránil jsem pozice našeho kolektivu až do konce.
Atmosféru toho zasedání může kompletně charakterizovat jedna epizoda. Když jsem se opět pokoušel argumentovat Stalinovi a bránit správnost naší pozice, jeho pevné sebeovládání ho zradilo. Popadl židli a praštil s ní o zem. V jeho hlase bylo podráždění a hněv.
—Máte konstruktérskou nemoc, stále chcete vše měnit a měnit! - tvrdě se do mě pustil. - Pracujte tak, jako jste pracovali doteď!
Takového jsem Stalina nikdy neviděl – předtím ani potom.
GKO nařídiclass="underline" náš závod bude vyrábět kanóny stejnou metodou jako dosud.
V těžké a naprosto beznadějné náladě jsem opustil Kreml. Neděsil mě můj osud, který mohl být tragický. Návrat ke starým nákresům a staré technologii nevyhnutelně hrozil nejen velkým poklesem produkce, ale i částečným přerušením výroby. Nyní by země skutečně zůstala bez kanónů!
Noc jsem strávil v protileteckém krytu komisariátu obrany.
Vyplnit příkaz Stalina znamenalo problémy. Ale jak nevyplnit příkaz samotného Stalina?!
Řešení jsem neviděl.
Ráno 5. ledna, ještě za úpné tmy, za mnou přišel důstojník a požádal mne, abych šel nahoru k telefonu. Nešel jsem – pokud mě chtějí zatknout, nechť si pro mě přijdou. Ovládla mě těžká apatie, už mi bylo všechno jedno. Neměl jsem žádné pochybnosti o tom, co mě čeká: můj spor se Stalinem měl – pokud člověk nevnikne do podstaty věci (zvýraznění naše, pozn.) – charakter výzvy a bylo lehké ho označit za sabotáž nebo záškodnictví.
Za chvíli přišel důstojník znovu.
— Chtějí vás k telefonu,- opakoval a dodaclass="underline" - bude s vámi mluvit soudruh Stalin.
Skutečně volal Stalin. Řekclass="underline"
— Měl jste pravdu.
Polilo mě horko.
—To, co jste udělal, je těžké hned pochopit a skutečně ocenit. Pochopí vás vůbec v blízké budoucnosti? Vždyť to, co jste udělal, to je revoluce v technice. ÚV, GKO i já vysoko oceňujeme vaše úspěchy, - pokračoval Stalin. - Bez obav dokončete započaté dílo.
Co se odehrálo? V noci, po hrozném zasedání GKO, Stalin zjevně zavolal Vorošilovi a ten mu řekl o stavu věci, o všem, co viděl vlastníma očima. Ale k téhle verzi jsem dospěl až později, porovnáním faktů.» (http://victory.mil.ru/lib/books/memo/grabin/23.html).
Grabin není jediný, kdo uvádí fakta podobného druhu, kdy při posuzování věcí vyjadřovali krajně razantně svůj nesouhlas s názorem Stalina. Stávalo se i, že některým to v zápalu diskuse ujíždělo a začali div ne na Stalina sprostě řvát, a on je potom uklidňoval a přiznával jejich správnost v těch či oněch konkrétních otázkách – prázdné řeči nespojené s konkrétními záležitostmi však Stalin netrpěl.
A zvláště obracíme pozornost čtenáře na to, že Stalin se omluvil Grabinovi ne při dalším zasedání v Kremlu ohledně otázek dělostřelectva za nějakou dobu; Stalin pochopil, že se mýlil a sám ho vyhledal, aby se mu omluvil a uklidnil ho, pamatuje si na to, v jakém stavu opustil Kreml a kolik je obecně kolem něj šplhounů a patolízalů.
A nyní co tvrdí ve svém referátu Chruščov:
«Jednou po válce během setkání Stalina s členy Politbyro Anastas Mikojan řekl, že prý Chruščov měl tehdy pravdu, když telefonoval ohledně Charkovské operace, že ho tehdy měli podpořit. Bylo třeba vidět, jak se Stalin rozzuřil! Jak může někdo chtít aby on, Stalin, přiznal, že neměl pravdu?! Vždyť on je „génius“ a génius se nemůže mýlit. Všichni se mohou mýlit, a Stalin měl za to, že se nikdy nemýlí, že má vždycky pravdu. Nikdy a nikomu se nepřiznával k jakékoliv své byť nejmenší chybě, ačkoli dělal nemálo chyb jak v teoretických otázkách, tak ve své praktické činnosti.»
Se Stalinem bylo možné posuzovat i téma represí a jejich neodůvodněnosti, ale posuzovat ne z pozic abstraktního humanismu, ale konkrétně a ohledně podstaty. A.S.Jakovlev uvádí svůj rozhovor se Stalinem v červenci 1941:
«— Soudruhu Staline, už měsíc a půl je zatčen náš náměstek ministra ohledně motorů Balandin. Nevíme, za co sedí, ale nemůžeme si představit, že by byl nepřítelem. Potřebujeme ho v komisariátu, vedení ohledně motorů citelně zesláblo. Prosím vás zhodnotit tu záležitost.
— Ano, sedí už 40 dní a žádné doznání neudělal. Možná, že sedí neprávem, to je dost možné... i to se stává... - odpověděl Stalin.
Druhý den se nakrátko ostříhaný Balandin objevil ve svém kabinetu a pokračoval v práci, jako by se nic nestalo...
Za několik dní se Stalin zeptaclass="underline"
— Tak co Balandin?
—Pracuje, soudruhu Staline, jako by se s ním nic nestalo.
— Ano, neprávem ho zavřeli...
Stalin zjevně uviděl v mých očích údiv – jak je možné zavírat nevinné lidi?! - a bez dalších otázek z mé strany řekclass="underline"
— Bohužel i to se stává. Schopný člověk, dobře pracuje, ostatní mu závidí a kují pikle. Pokud je to navíc smělý člověk, říká co si myslí, to vyvolává nespokojenost a přitahuje pozornost podezřívavých čekistů, kteří sami obor neznají, a ochotně se opírají o různé řeči a pomluvy... prevít Ježov! Padlý člověk. Voláš k němu na komisariát a řeknou: jel na ÚV. Voláš na ÚV a řeknou: odjel k sobě. Posíláš lidi k němu domů a ukazuje se, že leží zpitý k smrti na posteli. Spoustu neviných lidí zahubil. Za to jsme ho potom popravili.
Po takových slovech vznikal dojem, že bezzákonnost se tvoří za zády Stalina. Ale zároveň jiná fakta vyvolávala protichůdné myšlenky. Mohl snad Stalin nevědět o tom, co dělá Berija?» (A.S.Jakovlev „Cíl života“ (zápisky leteckého konstruktéra), Moskva 1973).
Chruščov ve své referátu neuvedl ani jeden fakt podobný tomu, o čem informují Grabin a Jakovlev, ačkoliv nemohl nevědět, že takové události byly a že nebyly vyjímkou. Ale to bylo v rozporu s jím ohlašovaným oficiálním schématem „pravdivého“ chápání epochy: „Stalin byl mocichtivý maniak, a my všichni ostatní jsme nevinné oběti jeho maniakální podezřívavosti, nedůvěry a nekompetence.“
Ve výše uvedeném úryvku Grabina je fráze, kterou jsme označili aspekt, důležitý pro chápání osoby Stalina a vztahů okolí s ním: „můj spor se Stalinem měl – pokud člověk nevnikne do podstaty věci – charakter výzvy, a lehce ho bylo možné označit za sabotáž nebo záškodnictví.“ Na stejný aspekt, tentokrát v podání Stalina, ukazuje Jakovlev: „Schopný člověk, dobře pracuje, ostatní mu závidí a kují pikle. Pokud je to navíc smělý člověk, říká, co si myslí, to vyvolává nespokojenost a přitahuje pozornost podezřívavých čekistů, kteří sami obor neznají, aochotně se opírají se o různé řeči a pomluvy...“
Proto vzniká otázka: „Mohl Stalin – sám osobně – prověřit všechny vyšetřovací spisy a oddělit z nich ty, v jejichž osnově ležely pomluvy nebo vyřizování účtů, nebo přílišná horlivost samotných „čekistů“, a ty, kde bylo skutečně odhaleno záškodnictví nebo jiná protistátní činnost?“ Odpověď je zřejmá: nemohl... A nikdo – ani Stalin, ani Kristus, ani kdokoli jiný nemůže zaměnit svou osobou, jakkoli talentovanou, celý státní aparát a veškerý hospodářský aparát jakékoli země.
A nedostatek profesionálně gramotných kádrů a jednoduše čestných lidí byl tehdy stejně jako dnes. Ale o tom Chruščov ve svém referátu na 20. sjezdu neřekl nic. A proto, nevnikneme-li v podstatu věci, vypadá to, že Chruščov měl pravdu: Stalin byl maniakálně podezřívavý tyran a všichni ostatní – nevinné oběti.
Ale to, že sám Chruščov a následující „vůdci“ KSSS a SSSR nechtěli vnikat v podstatu věcí, nechtěli systematicky a ohledně podstaty otázek pracovat s dopisy, které proudily na jejich adresu od prostých lidí i od specialistů, kteří byli zapálení pro věc, a důvěřovali ve všem oficiálním dokumentům a názorům byrokratické hierarchie, - to je fakt; a to, že často nestrpěli námitky, to je také fakt.
A pokud někdy námitky tolerovali, pak vyřešení konfliktu názorů předávali podřízenému aparátu byrokracie, který transformoval konflikt názorů na konflikt osob ohledně nepřijetí ze strany podřízených nebo prostých lidí údajně moudrých rozhodnutí vyššího vedení, zaujímaje v tom konfliktu stranu „vedení“, jehož názory sami i formovali.
Během vlády nástupců Stalina zatýkali málokoho z řad profesionálů za záškodnictví nebo „politiku“ (článek 58 TZ), ale profesionály, kteří vyjadřovali svůj nesouhlas s nadřízenými, přesto za vlády Chruščova a jeho následníků vytěsňovali ze státního aparátu a ze sféry profesionální činnosti. To odlišuje danou epochu, jejíž začátek položil 20. sjezd, od epochy J.V.Stalina: při Stalinovi se profesionalita oceňovala a hromadila v aparátu a všech profesionálních sférách.
Rozdíl v tempu vědeckotechnického rozvoje, ekonomického a celospolečenského rozvoje SSSR ve srovnání s tehdejšími vedoucími kapitalistickými velmocemi za epochy J.V.Stalina a v pozdější době, je integrální potvrzení lživosti 20. sjezdu a vší politiky z něj pramenící: otrocká práce je neefektivní, a režim J.V.Stalina nemohl být výjimkou z tohoto obecného pravidla historie, stejně jako nebyly výjimkami z toho pravidla postalinské režimy v SSSR a Rusku.
Jinými slovy:
Pokud ve stalinské epoše bylo tempo ekonomického a celospolečenského rozvoje SSSR vysoké, pak to znamená, že ona, na rozdíl od pozdějších dob, nebyla epochou tyranie, založené na strachu a otrocké práci, ačkoli mnozí v SSSR byli naplněni strachy, včetně těch, které byly vyvolány reálnými případy zneužití moci a záměrného záškodnictví antibolševických politických sil.
Tj. podstata zneužití moci a chyb v politice ve stalinské epoše leží z větší části ne v osobě J.V.Stalina, ale v osobách pokud ne milionů, pak stovek tisíc jedinců takových typů pochlebovačné mravnosti, jako N.S.Chruščov a jeho kurátoři. Klíč k chápání epochy, jejíž začátek položila revoluce roku 1917 v Rusku, dal už na konci 19. století ruský historik V. Klučevskij. Perpektivy úspěchu „projektů“ transformace společenských vztahů v duchu socialismu, kterým propadli ultraleví intelektuálové v druhé polovině 19. století, charakterizoval jednou větou: „Společnost spravedlivého soužití, složená z lumpů.“ V souladu s tímto klíčem, který nechtěli N.S.Chruščov a další kritici Stalina použít:
Obvinění na adresu Stalina jsou ve své podstatě obviněními z toho, že on, jsa v čele strany i státu, neudržel na uzdě veškerou cizí mravní spustlost všech obyvatel SSSR, a konkrétně pracovníků stranického a státního aparátu. Ale to nebylo v silách nikoho: Státní výnosy o všeobecné mravnosti a čestnosti jsou dodržovány právě natolik, nakolik je společnost sama mravná a čestná a nakolik jsou státem zastrašeni zlo-činci (zlo-konající) různého druhu, v důsledku čehož jsou zlo-konající nuceni licoměřit a předstírat blahorodné a dobré lidi. Tak to bylo a tak je to stále.
Ale to skončí – lidé jsou dlužní vyjasnit si, co si přejí:
• být společností spravedlivého soužití, pro což je třeba především pracovat na sobě, stát se pořádným svědomitým člověkem;
• nebo být společností lumpů, která je v perspektivě odsouzená k samolikvidaci.