V.N.Jemeljanov je vzděláním arabista, určitou dobu byl poradcem N.S.Chruščova ohledně Blízkého Východu, když byl prvním sekretářem ÚV KSSS. Tj. výše uvedený fragment je vzat z knihy, napsané člověkem, který, jsa pomocníkem první osoby strany a státu, měl minimálně neoficiální přístup k mnohým veřejně nepřístupným materiálům.
Následující den poté, co 5. prosince 1922 4. Kongres Kominterny přijal z iniciativy Lenina antizednářskou rezoluci, V.I.Lenin se ocitl v Gorkách, kde o rok a něco později jeho život skončil. Bylo-li to přímým důsledkem úspěchu lékařů v jejich záležitosti v roce 1922, nebo zednáři-kurátoři neměli ke smrti vztah, a Lenin sám, jsa v moci materialisticko-ateistického přesvědčení, se ukázal neschopný vydržet úder zednářského egregoru, je otázka otevřená.
Tj. ve srovnání s tou historickou minulostí publikace J.V.Stalina „Odpověď pracujícím zelezničních dílen v Tiflisu“ je skutečně třeba zkoumat v kontextu vzájemných vztahů zednářstva různých tváří a bolševismu.
Přičemž skeptikové, zvyklí žít v kultuře, kde učebnice dějepisu, sdělovací prostředky dávají přednost tomu mlčet o zednářtvu a nespojují politiku a zednářstvo, a kde mluvení o tom se považuje za „nevhodné“, by měli obrátit pozornost na to, že na 2. a 4. sjezdu Kominterny otázku o proniknutí zednářských struktur do komunistického hnutí posuzovali ne konspirologové a lovci senzací, ale praktičtí politici, z nichž se mnozí stihli stát zednáři dříve, než se stali stoupenci ideálů komunismu a pochopili, že jejich cesty jsou s cestami zednářstva neslučitelné.
A to přivádí k otázkám, na které nemají stoupenci idejí 20. sjezdu odpověď: Proč „car“ Nikita ve svém vystoupení neřekl nic o roli zednářstva v politice? Proč takoví účastníci 20. sjezdu jako Molotov, Mikojan, kteří znali historii strany a Kominterny ne z knih, ale z osobní zkušenosti, mlčeli a Chruščovovi nic nenamítali?
Otázky to jsou skutečně zajímavé, protože pokud se stranické špičky chtěly distancovat od „zločinů stalinské epochy“, zdálo by se, že není nic jednoduššího, než přečíst rezoluci 4. kongresu Kominterny, prohlásit Stalina, Beriju a jejich stoupence za agenty zednářstva, před jehož nebezpečím varoval veliký vůdce a učitel světového proletariátu s. Lenin už v roce 1922, následující den to vše publikovat v Pravdě spolu se „Schvalujeme!“ a hotovo – KPSS je znova čistá jako lilie a zda se chtějí zednáři distancovat od „stalinských“ zločinů nebo ne – to už je jejich problém, nikoli problém světového komunistického hnutí.
Přitom by nebylo třeba ohlašovat idiotismy typu, že Stalin velel armádě podle glóbusu, čímž Chruščov diskreditoval sám sebe.
Ale ne: o zednářstvu není ve vystoupení N.S.Chruščova ani slova. Zato v něm čteme následující:
„Ve dnech, předcházejících Říjnové revoluci, dva členové ÚV strany bolševiků – Kameněv a Zinovjev vystoupili proti leninskému plánu ozbrojeného povstání. Navíc, 18. října v menševistických novinách „Nový život“ publikovali své prohlášení o přípravě povstání bolševiky a o tom, že považují povstání za avantýru. Kameněv i Zinovjev tím samým způsobem odhalili nepříteli rozhodnutí ÚV o povstání, o organizaci tohoto povstání v nejbližší době. To byla zrada cílů strany, cílů revoluce. V.I.Lenin ve vztahu k tomu psaclass="underline" „Kameněv a Zinovjev ohlásili Kerenskému rozhodnutí ÚV své strany o ozbrojeném povstání...“ On nastolil na ÚV otázku vyloučení Zinovjeva a Kameněva ze strany. Ale po realizaci Velké říjnové socialistické revoluce, jak známo, byli Zinovjev a Kameněv dosazeni na vedoucí pozice. Lenin je používal k plnění důležitých úkolů, k aktivní práci ve vedoucích stranických a sovětských orgánech. Je známo, že Zinovjev a Kameněv se za života Lenina dopustili mnoha hrubých chyb. Ve své „závěti“ Lenin varoval, že „říjnové extempore Zinovjeva a Kameněva samozřejmě nebyla náhoda“. Ale Lenin nestavil otázku o jejich zatčení, a tím spíše, o jejich popravě. Nebo si například vezměme trockisty. Nyní, když uběhla dostatečná doba, můžeme o boji s trockisty mluvit otevřeně a objektivně se v těch záležitostech zorientovat . Vždyť okolo Trockého byli lidé, kteří nepocházeli z buržoazních kruhů. Část z nich byla stranickou inteligencí, a určitá část byli dělníci. Je možné jmenovat celou řadu lidí, kteří se ve své době hlásili k trockistům, a kteří se zároveň aktivně účastnili dělnického hnutí v období do revoluce a během samotné Říjnové revoluce. Mnozí z nich se s trockismem rozešli a přešli na leninské pozice. Bylo snad nutné takové lidi fyzicky likvidovat? Jsme hluboce přesvěčeni, že pokud by byl naživu Lenin, pak by vůči nim nebyla přijata taková krajní opatření. To jsou jen některá fakta historie. A copak je možné říci, že Lenin se neodhodlal aplikovat vůči nepřátelům revoluce, když to situace vyžadovala, ta nejtvrdší opatření? Ne, to nikdo říct nemůže. Vladimir Iljič vyžadoval tvrdé zúčtování s nepřáteli revoluce a dělnické třídy a, když to bylo třeba, využíval tato opatření nemilosrdně. Vzpomeňme alespoň na boj Lenina proti eserovským organizátorům antisovětských povstání, proti kontrarevolučnímu kulactvu v roce 1918 a dalších letech, kdy Lenin, bez váhání, přijal ta nejrozhodnější opatření vůči nepřátelům. Ale Lenin používal taková opatření proti skutečným třídním nepřátelům, a ne proti těm, kdo se mýlí, koho je možné cestou ideologického vlivu strhnout na svou stranu a dokonce zachovat ve vedení. Lenin aplikoval surová opatření jen v nejnutnějších případech, kdy existovaly vykořisťovatelské třídy, divoce se protivící revoluci, kdy boj podle principu „kdo z koho“ nabíral ty nejostřejší formy, až do občanské války. Stalin používal krajní opatření, masové represe, až tehdy, když revoluce zvítězila, kdy se Sovětský stát upevnil, kdy vykořisťovatelské třídy byly už zlikvidovány a socialistické vztahy panovaly ve všech sférách národního hospodářství, kdy naše strana politicky zesílila a zakalila se jak kvalitativně, tak ideově. Je jasné, že zde byla projevena ze strany Stalina v řadě případů netrpělivost, hrubost, zneužití moci. Místo důkazů své politické pravdy a mobilizace mas, se často pouštěl cestou represí a fyzického zničení nejen skutečných nepřátel, ale i lidí, kteří nepáchali zločiny proti straně a Sovětské moci. V tom žádná moudrost není, kromě projevení hrubé síly, což tak znepokojovalo Lenina. Ústřední výbor strany v poslední době, zvláště po odhalení bandy Beriji, zkoumal řadu kauz, zfabrikovaných tou bandou. Při tom se objevil velmi nepříjemný obrázek hrubé svévole, spojené s nesprávnými kroky Stalina. Jak ukazují fakta, Stalin, který disponoval neohraničenou mocí, často zneužíval moc, vystupuje ve jménu ÚV, aniž by své kroky konzultoval se členy ÚV, a často je udržoval v nevědomosti o rozhodnutích přijímaných jeho osobou, i ve velmi vážných státních otázkách (naše poznámka: stejná obvinění byla vyzdvižena proti Chruščovovi, když byl odstavován od moci).
Ale existuje řada faktů spojených s „říjnovou epizodou“ Kameněva a Zinovjeva, o kterých Chruščov mlčel. Ukazují, že se jedná o poněkud významnější událost, než jak ji představuje Chruščov, a vyvracejí Chruščovem ohlášené schéma chápání epochy Stalina. Jak informuje L.D. „Trocký“, „Kameněv“ po souhlasu se „Zinovjevem“ poslal do oněch novin dopis, namířený proti právě přijatému (10.10.1917) rozhodnutí o ozbrojeném povstání. „Trocký“ uvádí následující řádky z dopisu „Kameněva“:
„Nejen já a Zinovjev, ale i řada soudruhů praktiků máme za to, že vzít na sebe iniciativu ozbrojeného povstání v současné situaci, při daném poměru veřejných sil, nezávisle a několik dní před sjezdem Sovětů, by bylo nepřípustné, likvidační pro proletariát... Postavit všechno na kartu povstání v nejbližších dnech by znamenalo, udělat zoufalý krok, a naše strana je příliš silná, je před ní příliš slibná budoucnost, než abychom dělali podobné kroky.“ (L.D.Trocký, „Historie ruské revoluce“ - 1933).
To bylo publikováno v novinách, jejichž vydavatelem byl „proletářský spisovatel“ A.M.Gorký. L.Zamojský informuje, že Gorký, jeho první žena J.K.Peškova a kmotr spisovatele – Zinovij Peškov, se ve své době zajímali o zednářství, a v roce 1916 se „mořský plán“ palácového převratu posuzoval v bytě Gorkého. Nejsou žádné důvody předpokládat, že „bratrská kuratela“ spisovatele byla někdy přerušena, dokonce i pokud on sám nebyl zednářem.