Pokud máme toto na paměti, pak je nám jasné, že „říjnová epizoda“ „Kameněva“ a „Zinovjeva“ skutečně nebyla náhodou, stejně jako nebolševismus „Trockého“, ale ve vystoupení na 20. sjezdu to Chruščov prezentuje jako náhodu, a ne systémový omyl Rozenfelda a Apfelbauma.
Nyní se podíváme na otázku, proč a za jakým účelem byl J.V.Stalin postaven do čela strany a později státu. V tom je také mnoho faktorů, které, pokud je umístíme do schématu, představeném N.S.Chruščovem na 20. sjezdu, ho demaskují.
Ale dříve než se do toho pustíme, je třeba vyjasnit, že kromě veřejné politiky, je také zákulisní politika, včetně globální zákulisní politiky. Takzvané „Světové zákulisí“ existuje odedávna, od dob exodu židů z Egypta, a realizuje svou moc způsoby, odlišnými od těch, které používají vlády států, a které jsou vnímány masami jako prostředky realizace moci v životě společnosti. Pokud vlády vydávají zákony, týkajícící se všech občanů (poddaných), a direktivy, adresované vedoucím určitých státních struktur osobně, pak „světové zákulisí“ se účastní skrze svou periferii ve společnosti na činnosti státního aparátu a veřejných institucí, podporujíce jejich samostatnou činnost nebo ji sabotujíce, ale podporujíce zároveň jiné kroky, činnost jiných struktur jak v samotné společnosti, tak i v jiných zemích. Periferií „světového zákulisí“ je řadové zednářstvo a jedinci, jejichž mravy, vnímání a chápání světa, určující jejich cíle a činnosti, se shodují s utajenými a ve vztahu k celé společnosti poměrně málo početnými zednářskými strukturami.
Taková moc se realizuje na základě formování s předstihem světonázoru těch či oněch sociálních skupin davově-“elitární“ společnosti. Na základě světonázoru takovým způsobem zformovaného, celé sociální skupiny, společenské třídy konají jakoby ze své iniciativy, ale způsobem nutným pro „světové zákulisí“. A to dovoluje omezit se na minimální počet z větší části nedokumentovaných direktivních pokynů (to je odedávna panující svého druhu „předtelefonní“ právo), vydávaných v každé zemi velmi úzkému kruhu zasvěcených koordinátorů činnosti periferie „světového zákulisí“.
V souladu s touto obvyklou praxí po vítězství marxistické revoluce v Rusku bylo buržoazním režimům Evropy a Ameriky, při účasti Japonska, „světovým zákulisím“ dovoleno začít intervenci do Sovětského Ruska s cílem jeho rozčlenění a kolonizace za podpory místní kontrarevoluce.
Ale jak ukazují výzkumy globální historie občanské války a intervence, kontrarevoluce trpěla vojenské porážky v důsledku toho, že ji házeli přes palubu zahraniční spojenci: pod tlakem své vnitřní situace a hnutí pod hesly „Ruce pryč od Sovětského Ruska!“ se zastavovaly dodávky vojenské a finanční pomoci na sklonku rozhodujících bitev. Admirála Kolčaka (potenciálního vůdce mnohonárodnostního „elitárního“ imperiálního nacismu, v případě vítězství kontrarevoluce) interventi na přímý rozkaz vyššího zednářského vedení jednoduše zradili a předali do rukou revoluční moci, která ho rychle zlikvidovala a nepodnikla žádné pokusy ke změně jeho přesvědčení, ačkoli to byl vynikající vědec a vynikající profesionál námořního boje.
Posledním frontem občanské války v Rusku byl ve své podstatě krymský front proti baronu P.N.Wrangelovi. Po Wrangelově útěku za hranice krymská skupina, na M.V.Frunzeho slovo, který zaručil bezpečnost tomu, kdo se vzdá, ukončila odpor a organizovaně složila zbraně. Hned poté byl Frunze vyšším velením odvelen na nové místo služby. A v jeho nepřítomnosti internacisté (organizátory toho válečného zločinu byly konkrétně internacisté: Skljanskij, Zalkind (Zemljačka), Béla Kun) zavraždili na Krymu kolem 50.000 bílých důstojníků, čímž porušili slib záruky bezpečnosti, tím připravili bolševiky o národně orientované řídící kádry a zároveň diskreditovali M.V.Frunzeho osobně a komunistické hnutí celkově.
Tento případ nebyl ničím mimořádným. Byl jedním z posledních v řadě událostí občanské války podobného druhu. V jejím průběhu byla masová, a na řadě míst kompletní likvidace představitelů předchozí vládnoucí „elity“ s rodinami (včetně dětí) obvyklým jevem, nemotivovaná jakoukoli reálnou antisovětskou činností obětí. Přitom v personálním složení velitelů aparátu VČK v centru a v regionech, zvláště na Ukrajině, bylo židů tolik, že VČK těch let je možné hodnotit jako prototyp hitlerovského gestapa, jen v židovském provedení.
Krymská jatka byla organizována tehdy, kdy byla občanská válka už vyhrána rudými: z vojenské stránky to bylo zcela nesmyslné. Mnozí bělogvardějci byli demoralizováni porážkou a tím, že je národ nepodpořil. To bylo dobrým psychologickým předpokladem k tomu, aby mnozí z nich, přehodnotíce svou účast v občanské válce, se stali časem budovateli nového Ruska, protože ve své většině to byli patrioté.
Ale jak je možné pochopit z vystoupení N.S.Chruščova, krymská jatka on ospravedlňuje, ačkoli právě v jejich důsledku přišla Sovětská moc o mnoho specialistů a potenciálně užitečných řídících kádrů a jednoduše vzdělaných lidí, z nichž mnohé mohlo reálné zvýšení životní úrovně prostých lidí proměnit ve stoupence a obránce sovětské moci.
Avšak nejednalo se o politickou chybu Skljanského, Zalkind a Bély Kuna. Cílevědomá likvidace představitelů předchozí vládnoucí „elity“ a nejvzdělanějších vrstev ruské společnosti pod rouškou „třídních nepřátel“ během revoluce a občanské války revolucionáři-internacisty, vedla po jejím zakončení k převaze židů v orgánech stranického aparátu a státní moci, ve sdělovacích prostředcích. To bylo jak důsledkem kádrové politiky internacismu (likvidovat cizí fyzicky a morálně pod libovolnými záminkami a protlačovat své na klíčové posty), tak i pro sovětskou moc nuceným důsledkem toho, že v Ruské říši na konci 19. století byli právě židé nejvzdělanější částí obyvatel, předháněje všechny ostatní etnické skupiny ve statistických ukazatelích vzdělanosti, a práce ve státních orgánech vyžadovala určitou minimální úroveň vzdělání, kterou ostatní obyvatelstvo, nepatřící ke „třídním nepřátelům“ - třídám, „nepřátelským“ proletariátu a rolníkům, - nedisponovalo.
Jinými slovy, pokud necháme stranou „politickou korektnost“, pak:
Velká říjnová socialistická revoluce byla celonárodní-socialistickou jen svými slogany, ve své podstatě byla židovsko-zednářsko-fašistickou a její určení bylo: změnit kapitalistickou formu vykořisťování většiny menšinou, založenou na moci peněz, na „pokrokovější“ formu, založenou na moci pravdě-podobajícího se, ale vědomě lživého sociologického vědění, a zaměnit při tom „elitární“ národní vládnoucí menšinu, za ještě „elitárnější“ kosmopolitní, mezinárodní menšinu v čele s představiteli židovstva a jeho dávnými okultními kurátory.
Ale v prvních letech mírového života se „světové zákulisí“ a jeho periferie v RSFSR-SSSR setkali s tím, že pracující a rolníci ve své většině byli loajální Sovětské moci a mnozí, zvláště mládež, ji aktivně podporovali ze své iniciativy. Avšak vedle toho v širokých vrstvách společnosti začalo růst to, co fašisté-internacisté nazvali „antisemitismem“. Ve vzniklých společenských podmínkách, takové osoby jako L.D.Bronštejn (Trocký), L.B.Rozenfeld (Kameněv), G.J.Apfelbaum (Zinovjev) a další jejich soukmenovci – tehdy kultovní vůdci revoluce a „pracujícího národa“, který zvítězil v občanské válce, nemohli být zosobněním státní moci v období tehdy teprve přicházejícího dlouhého období budování nového společenského uspořádání.
Také je třeba chápat, že pokud se revoluce odehrává během imperialistické války (ze které byli unaveni všichni kromě těch, kdo na ní vydělávali), jako to bylo v Rusku v roce 1917, ve společnosti se formuje jeden vztah k revoluci i vládě, vznikající v jejím důsledku – ať je jakákoliv, přesto je záchranou před chaosem. Ale ke stejné (podle politických cílů) revoluci je ve společnosti zcela jiný vztah, pokud nová vláda vzniká v důsledku vítězství agresora, který začal „revoluční válku za osvobození od kapitálu bratří pracujících v jiné zemi“, zatímco daní pracující sami ještě nedošli k tomu, že nevyhnutelně potřebují revoluci a novou vládu; nebo, pokud nová vláda vzniká ve výsledku organizace státního převratu v zemi, žijící mírovým životem. Tyto velmi významné politické okolnosti psychotrockisté-marxisté v SSSR nevnímali jako politickou realitu.