Právě ve vztahu k zednářstvu je třeba ještě jednou okomentovat slova Lenina o tom, že „říjnová epizoda Zinovjeva a Kameněva samozřejmě nebyla náhodná, ale to jim jen málo může být dáváno osobně za vinu, podobně jako nebolševismus Trockému.“
Tato Leninova charakteristika L.B.Rozenfelda (Kameněva) a G.E.Apfelbauma (Zinovjeva), L.D.Bronštejna (Trockého) zavazuje srovnat ji s právním statusem nevolníků v otrokářské společnosti:
Otrok před společností svobodných lidí za nic neodpovídá. Za veškerou škodu, způsobenou otrokem, nese před společností odpovědnost jeho majitel. A jen majitel má právo potrestat otroka tak, jak uzná za vhodné, v čemž mu nemá právo jakkoli bránit nikdo z řad společnosti svobodných lidí.
Ale to charakterizuje i zednáře, spojené disciplínou vzájemného pronikání různých lóží do sebe navzájem.
V souladu s tím, charakteristika daná Leninem Rozenfeldovi, Bronštejnovi, Apfelbaumovi, je definicí právního statutu otroka v otrokářské společnosti, avšak vyřčená ne přímo, jako v našem textu, ale oklikou. V kontextu toho, co dnes víme o té epoše, včetně tématiky 2. a 4. kongresu Kominterny, Leninem danou charakteristiku té „trojky“ je možné chápat jediným způsobem a to jako poukázání na to, že jím nazvaní „vůdci“ strany jsou ve skutečnosti loutky, nevolníci majitelů zednářstva, výkonná periferie „světového zákulisí“.
A není třeba myslet si, že tento závěr je Leninovi připsán dodatečně, a Lenin měl ve skutečnosti na mysli něco jiného: Lenin byl vzděláním právník, historii práva od dávných dob znal, a vystupujíc na 4. kongresu Kominterny v prosinci 1922, požadoval, aby členové komunistických stran vystoupili ze zednářských lóží.
Pokud se dá Leninův „Dopis sjezdu“ k hodnocení různým lidem, neznajícím zákulisní okolnosti, pak pro jedny je v charakteristikách členů ÚV důležité jedno, a pro druhé něco zcela jiného.
To, že Stalin bývá hrubý, dovoluje si nedržet se „vybraných způsobů“, bylo významné (a je i nyní) pro představitele bezstarostné inteligence v řadách strany a pro „vůdce“, kteří také vzešli z řad inteligence nebo se k ní přičuchli během profesionální revoluční činnosti. Pro ně jsou jako vůdci přijatelní inteligenti-mluvkové, stejní jako oni sami.
Ale mezi prostými lidmi, kteří se zabývají reálnými věcmi, na jejichž úspěchu závisí život (tj. stranické masy), se v té době hrubost nepovažovala za prohřešek, jako tomu bylo v kruzích rafinované inteligence. Prostí lidé na hrubost člověka neobraceli a dosud neobrací pozornost, pokud člověk disponuje kvalitami užitečnými pro společnost, nebo pokud se za vnější hrubostí skrývá dobrota. Mezi prostými lidmi je obvykle nepřijatelná ne hrubost, ale povyšování se nad druhé, zneužívání sociálního nebo mocenského postavení, což může probíhat i v rafinovaně zdvořilých formách.
Pokud by Lenin napsal, že Stalin je posměvačný a povyšuje se nad ostatní, pak by se k takovému varování postavili jinak. Ale Lenin to nenapsal, protože k takové charakteristice Stalina neměl důvod.
Pro straníky-bolševiky z prostých lidí bylo důležité to, že Stalin soustředil ve svých rukou moc, tj. nebál se vzít na sebe starost o společné dílo, že disponuje vůdcovskými kvalitami a kvalitami organizátora skutečných záležitostí. A nadávky, hrubost zdaleka ne vždy jsou vyjádřením zloby, a dokonce jestli na hrubost dojde, zase rychle odejde... kromě toho, aby člověk, zabývající se reálnými záležitostmi, sklouzl k hrubosti, je třeba ho k tomu ještě nějak vyprovokovat, a to už jsou „zásluhy“ jiných.
A nelze zapomínat na to, že pokud o stycích se Stalinem víme jen ze svědectví jeho současníků, z nichž mnozí popisovali jen to, co slyšeli z doslechu a co bylo ještě přefiltrováno budoucími antistalinisty, pak v té době reálnou zkušenost kontaktu se Stalinem měl nejen Lenin, Krupská a další „vůdci“ strany. Proto o Stalinových „způsobech“ mohly panovat i jiné názory, nesouhlasné s míněním vyjádřeným V.I.Leninem v „Dopisu sjezdu“, a které se proto nestaly kultovými v epoše po 20. sjezdu.
Během perestrojky, kdy se znova aktivizoval „boj se stalinismem“, dávali v televizi dokumentární film, natočený v místě poslední deportace Stalina v Turuchanském kraji. Pod betonovou konstrukcí „akvária“, pod níž kdysi stál před počasím chráněný dům-muzeum, bylo prázdno. Na stěnách byly nápisy – jak prokletí na adresu Stalina, tak i prosby o odpuštění za to, že po jeho odchodu na onen svět neuchránili SSSR – první bolševický stát.
Potom ukázali stařenku – obyvatelku vesnice, která pamatovala Stalina za jeho života v deportaci. Byla jí dána otázka: „A co si pamatujete?“ Když otázka zazněla, oči se jí rozjasnily a odpověděla: „Byl to dobrý člověk, léčil bylinami lidi...“
Takže k různým lidem se J.V.Stalin podle všeho choval různě – v závislosti na tom, jací to byli lidé, co měli v sobě, co dávali společnosti a co v nich viděl sám J.V.Stalin...
Ve výsledku na základě takových charakteristik, daných „vůdcům“ V.I.Leninem, a na základě osobní zkušenosti a práce se všemi vůdci, bolševici ve VKS(b) podpořili právě J.V.Stalina jako vůdce strany.
Tak se i „světové zákulisí“, i bolševici v samotném Rusku shodli na tom, že Stalinovi, Josefu Vissarionoviči Džugašvili, je možné svěřit záležitost vedení budování socialismu v jedné samostatně vzaté zemi, ačkoli pod socialismem „světové zákulisí“ a bolševici chápali zcela jiné, vzájemně se vylučující typy společenského uspořádání a vzájemných lidských vztahů. Ve výsledku vzájemné vloženosti společensko-politických procesů tohoto druhu se tak J.V.Stalin stal zosobněním státnosti bolševismu ve 20. století.
A to vše vede k otázce o podstatě zednářství, marxismu, bolševismu a jejich vzájemného pronikání a peripetií v historii SSSR a strany - RSDSP – VKS(b) – KSSS.
6. Zednářství, marxismus, bolševismus – tři „rozdíly“
6.1. Globální politika a zednářství
Globální politika jako historický jev se neobjevila ve 20. století spolu se zavedením takových institucí jako „Liga národů“ a OSN. Jedná se o dávný jev, jehož stáří je minimálně 3000 let. Minimálně takové je stáří toho proudu globální politiky, který vytváří všem národům většinu problémů během posledních několika století a dvou posledních tisíciletí. Podstata tohoto proudu globální politiky je vyložena v Bibli následovně:
„Nedávej na úrok bratru svému (v kontextu – soukmenovci, tj. židu) ani stříbro, ani chleba, ani cokoliv jiného, co lze dát na úrok; cizinci (tj. nežidu) na úrok dávej, aby hospodin bůh tvůj (tj. ďábel, pokud se podíváme na podstatu doporučení z hlediska svědomí) ti žehnal ve všem, co děláš rukama svýma na zemi, do které jdeš, abys jí vládl (to poslední se netýká jen starověku a země zaslíbené starověkým židům, Palestiny, která byla uchvácena vojenskou silou, protože je to vzato nejen z jednoho svitku, nalezeného při vykopávkách, ale i z nejvydávanější knihy současnosti, propagované všemi církvemi i částí „inteligence“ jako věčná pravda, daná údajně Shora)“, — Deuteronomium, 23:19-20.
„...a budeš půjčovat mnohým národům, ale sám si nevypůjčíš [a budeš vládnout nad mnohými národy, a oni nad tebou vládnout nebudou]. Hospodin tě učiní hlavou, nikoli chvostem a budeš vždycky nahoře a nikdy dole, budeš-li poslouchat a pečlivě dodržovat přikázání Hospodina, svého Boha, která ti dnes udílím“, — Deuteronomium, 28:12.
„Tehdy synové cizinců (tj. následující pokolení nežidů, jejichž předkové vlezli do cíleně nesplatitelných dluhů k plemeni lichvářů – jedinověrců) budou stavět stěny tvé (jako nyní mnohé rodiny arabů-Palestinců závisí svým životem na možnosti dojíždění za prací do Izraele) a jejich králové ti budou sloužit; („Já jsem žid králů“ - námitka jednoho z Rothschildů na nepovedený kompliment na jeho adresu: „Vy jste král židů“) neb v hněvu svém jsem tě porazil, ale ve své dobrotě k tobě budu milostiv. A budou otevřeny brány tvé, nebudou se zavírat ani dnem, ani nocí, aby ti mohly být přinášeny poklady národů a přiváděni jejich králové. Neboť národy a království, kterým se nezachce ti sloužit, zhynou, a takové národy budou skutečně zničeny“, — Izaiáš, 60:10-12.