Proto i v takovém případě, stejně jako při zjevné přítomnosti dvojice „esoterismus-exoterismus“, „profesionálové“ kompletně vládnou nad životy a činností „amatérů“, kteří jsou – kvůli vlastnostem učení „pro všechny“ - připraveni o možnost přesvědčit se o tom, že činnost „profesionálů“ odpovídá koncepci, která se jim zalíbila, a ohlášené v učení „pro všechny“, do té doby, než „amatéři“ nesklidí plody své důvěry „profesionálům“-řídícím kádrům.
Plody důvěry mohou být různé:
• Stalin sliboval kulturní a ekonomický růst SSSR, sliboval porážku nacistického Německa, sliboval systematické snižování cen na zboží základních potřeb jako jeden z prostředků zvyšování životní úrovně všech, a SSSR pod jeho vedením slibů dosahoval.
• Chruščov, Brežněv, Gorbačov, Jelcin také mnoho slibovali. Každému z nich věřili mnozí – zpočátku; potom proběhlo zklamání a začínali čekat na příchod nástupce, kterému také začínali věřit, a za nějakou dobu se znova rozčarovávali, setkavše se s nesouladem slibů a výsledků, ke kterým přiváděli národ ti, komu byla prokázána důvěra.
Ale pro většinu členů společnosti celkově a členů VKS(b) – KPSS, konkrétně, bylo v obou případech charakteristické to, že dopředu nebyli schopní říct nic konkrétního: zda se sliby „vůdců“ zhmotní v životě nebo ne.
V podmínkách skutečné demokracie jsou výsledky prokázání důvěry předvídatelné dopředu, a právě na základě předvídatelnosti následků takového druhu se dělá volba vedoucích kvalifikovanou většinou v souladu s procedurami realizace demokracie. Pokud procedury jsou, ale předvídatelnost následků není, pak to není demokracie, ale nějaká mafiózně-oligarchická moc tvářící se jako demokracie.
Přitom marxismus v SSSR byl učením pro všechny a prezentoval se jako vrchol lidské mysli, což podrozumívalo absenci nutnosti nějakého tajného učení pro „vybrané“. Avšak při panování v kultuře toho „vrcholu lidské mysli“ sovětská společnost nenabyla moc nad sebou samou a utrpěla krach, což dává opodstatnění podezřívat, že marxismus byl svého druhu antiintelektuální virus, před kterým chválená předrevoluční inteligence nechtěla nebo neuměla Rusko ochránit.
Odpověď na otázku o tom, zda je marxismus alternativou fašistickému biblickému projektu zotročení všech, dal ne N.S.Chruščov a další humanisté-abstrakcionisté, označující J.V.Stalina za zplozence pekel, ale dal ji sám Stalin. Avšak on neměl možnost vyjádřit se o tom přímo.
6.3. Marxismus jako nástroj zotročování
Ke konci svého života J.V.Stalin vynesl smrtelný rozsudek marxistické doktríně. V jeho poslední ve své době masově vydané práci „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“ - rukověti pro bolševiky budoucích pokolení – jsou tato slova:
„...naše výroba se zásadním způsobem odlišuje od výroby při kapitalismu“ (str.18)
To skutečně bylo tak, protože daňově-dotační mechanismus byl namířen na snižování cen v míře růstu produktivity. Stalin pokračuje:
„Kromě toho, myslím že je nutné odmítnout i některé další pojmy, vzaté z Marxova „Kapitálu“, … uměle přilepené k našim socialistickým vztahům. Mám na mysli například takové pojmy jako „nutná práce“ a „nadpráce“, „nutný produkt“ a „nadprodukt“, „nutná“ a „dodatečná“ pracovní doba. (...)
Myslím, že naši ekonomové musí skoncovat s tím rozporem mezi starými pojmy a novou situací v naší socialistické zemi, tím že zamění staré pojmy novými, odpovídajícími nové situaci.
Mohl jsme ten rozpor trpět do určité doby, ale nyní přišel čas, kdy nakonec musíme ten rozpor odstranit.“ (str.18,19)
Pokud se z politekonomie marxismu odstraní Stalinem zmíněné pojmy, pak z ní nic nezůstane, se všemi důsledky pramenícími pro marxismus.
Spolu s „dodatečným produktem“ a dalším zmizí i kouřová clona „dodatečné ceny“, která údajně existuje a kterou si vykořisťovatel přisvojuje, ale kterou Stalin neuvedl jmenovitě.
Uvedeným fragmentem své práce Stalin ukázal přímo na metrologickou nekonzistenci marxistické politické ekonomie: všechny jím vyjmenované prvotní kategorie jsou nerozlišitelné v procesu praktické hospodářské činnosti. V důsledku toho se objektivně nedají měřit v procesu hospodářské činnosti. Proto nemohou být součástí praktického účetnictví ani na úrovni podniku, ani na úrovni státního plánování a regulace. V důsledku toho není na jejich základě možná ani analýza minulé činnosti, ani prognóza a plánování.
To znamená, že marxistická politická ekonomie je společensky škodlivá, protože její propaganda deformuje představy lidí o průběhu procesů výroby ve společnosti a jejich řízení.
Ale jak tvrdí marxisté (a o čem jsou mnozí z nich upřímně přesvědčeni), marxistická politekonomie je výsledek aplikace dialekticko-materialistické filosofie k poznání výrobně-spotřebních vztahů ve společnosti.
Avšak pokud je výsledek špatný, pak poté, co si to společnost uvědomí:
Nevyhnutelně vyvstane otázka o revizi dialekticko-materialistické filosofie „mraksismu“, její teorie poznávání a praxe její aplikace ke zkoumání nejrůznějších jevů v životě přírody a společnosti.
V důsledku revize takového druhu se nevyhnutelně objeví nějaká jiná filosofie, obsahující kvalitativně jinou teorii poznání, která při upřímném přístupu k záležitosti revize a poznání nevyhnutelně bude efektivnějším prostředkem poznání života a ochrany psychiky jedince i společnosti před všemožnými nesmysly a zlými úmysly.
Pokud to chápeme a charakterizujeme marxismus jako celek, pak dostaneme následující:
• Hlavní otázka jeho filosofie „Co je prvotní: hmota nebo vědomí?“ odvádí stoupence té filosofie od podstaty hlavní otázky o způsobech realizace mnohovariantní prognostiky budoucnosti a volby nejlepší varianty pro realizaci v praxi. Proto pod nadvládou marxistické filosofie není možný rozvoj teorie řízení, a jako důsledek – v otázkách řízení gramotná samoorganizace společnosti při identifikaci a vyřešení svých problémů.
• Jeho politekonomie je metrologicky neadekvátní, což do ní vylučuje integraci účetních metod (především analytického účetnictví) a metod ekonomické prognostiky a plánování na mikro- i makro-úrovních výrobně-spotřebního systému společnosti. Proto pod nadvládou marxistické politické ekonomie není možný rozvoj ekonomických aplikačních odvětví teorie řízení.
• V důsledku toho „internacionalismus“ marxismu neznamená mír a družbu národů a vzájemnou pomoc a respekt lidí bez rozdílu ras a národností, ale antinárodní – internacistický – fašismus při vedoucí roli židovské diaspory v kultuře a vládě společností, zotročených marxismem.
Při takovém faktickém stavu věcí ve fundamentálních vědeckých discipínách sociologie (filosofie a politické ekonomie), marxismem hlásaná orientace na vybudování komunismu představuje nikoliv osvobození pracující většiny od vykořisťování ze strany menšiny, zneužívající moc a znalosti, ale past na důvěřivce s dobrými úmysly.
Protože na základě filosofie marxismu není možné poznávání, adekvátní životu, a na základě jeho politické ekonomie není možné řízení hospodářské činnosti, pak společnost, přiznávající marxismus v roli adekvátního učení, je odsouzena být rukojmím těch, kdo mu nabízí chápání problémů a cest jejich řešení v terminologických formách marxismu, ale získaných na základě jiné – společnosti skryté – esoterické subkultury poznávání, chápání světa a řízení.