Inteligence, byvší u moci, v té době též viděla KAMAZy se Stalinovými portréty, nicméně začala novou kampaň za diskreditaci a vykořenění „stalinščiny“. Jelikož F. Burlacký, po 12 letech od začátku perestrojky (v r. 1997), byl donucen pustit se znovu do tématu stalinismu, vyjadřuje to skutečnost, že perestrojková marxistická a buržoazně-„demokratická“ inteligence na frontě ideologického boje, se ukázala neschopnou zvítězit nad stalinismem, který se ve společnosti celou dobu po 20. sjezdu vyskytoval. Pokud by stalinismus vedl celou dobu aktivní osvětovou činnost, jeho protivníkům by se nedobře dařilo.
Ale jak ukázala antistalinská propagandistická kampaň u příležitosti 50. výročí 20. sjezdu, za dobu, která uběhla od r. 1997, kdy F. Burlacký vyjádřil „elitární“, menševické znepokojení budoucí renesancí „stalinismu“, ale v podstatě bolševismu, se ruská „elita“ nachází především ve slepé propagandistické uličce, charakteristické nejen lidovým termínem „záchodek“, poměrně nedávno zavedeným do politického slovníku…
2. První následky 20. sjezdu a další otázky k tématu
Ačkoliv po skončení sjezdu text referátu N. S. Chruščova nebyl v SSSR publikován, je jasné, že skrýt samotný fakt vystoupení bylo nemožné: buď by bylo potřeba být absolutními idioty nebo se k idiotům „zařadit“, sledujíce nějaké cíle, proto, abyste referát přečetli před třicetitisícovým publikem, a poté ho kvalifikovali jako „tajný“, a ještě ho po nějakou dobu prezentovali ve všech stranických organizacích státu, zaměnivše na něm klasifikaci „tajné“ za „neurčeno pro tisk“, disponující zcela nejasným právním statusem.
To byl důvod, proč se hned po skončení sjezdu objevily zvěsti o tom, že na něm N. S. Chruščov referoval o něčem údajně „tajném“, a začal lov zahraničních novinářů a rozvědčíků za jeho obsahem. Lov byl věnčen úspěchem. Již 4. června 1956 byl text údajně „tajného“ referátu N. S. Chruščova na uzavřením zasedání 20. sjezdu publikován v „New York Times“ a o dva dny později francouzským „Le Monde“. V r. 1959 bylo v SSSR rozhodnuto o publikování tohoto referátu, ale nakonec bylo jeho zveřejnění přerušeno ve stadiu přípravy (jak uvádí stránka www.HomeWeb.Ru/lib/HISTORY/FELSHTINSKY/f2.txt_Piece40.27).
O tom, jak se stal referát majetkem západního tisku je několik verzí. Jednu z nich představil program Ruského vysílání “Zprávy týdne” 30. ledna 2005. V interpretaci S. Paškova (korespondenta RTR na Blízkém Východě) vypadala následovně:
«Kdo přesně opatřil Západu utajený text referátu o – kultu Stalinovy osobnosti – na 20. sjezdu KSSS? Opravdu je tento únik plodem milostné intriky?
25. února 1956. Poslední, 11. den 20. sjezdu. Poslední 3 hodiny práce a všech 1200 delegátů se rozjede do svých domovů. Avšak Chruščov žádá zahraniční hosty a tisk, aby opustili sál. Vzniká půlhodinové přerušení. Po 30 minutách vychází na tribunu, a přestože je zpočátku viditelně rozrušený, přečte ostře a odvážně svůj znamenitý referát o kultu Stalinovy osobnosti, referát, který se po uplynutí nějaké doby stane hranicí mezi epochami. Ale již tehdy neurčité zvěsti prosákly za zdi Kolonného sálu.
„V Polsku jsme slyšeli, že Američané dají půldruhého milionu dolarů za Chruščovův referát z 20. sjezdu. Všechny tajné služby světa se snaží ho získat a nedaří se jim to“, vypráví Viktor Grajevskij
Mladý a úspěšný novinář Grajevský, tehdy hlavní redaktor odboru SSSR ve Varšavě, planě toužil se svými přáteli o tom, jak utratí obnos půldruhého milionu honoráře od CIA, pokud se konkrétně jim podaří najít a dostat utajený text tajemného referátu za oceán. Byl to pro něj jen vtip.
Neměl ani potuchy, jaký vtípek na něj osud spřádá. „Měl jsem přítelkyni, která pracovala v Ústředním výboru strany“, říká Grajevskij. Přítelkyně se jmenovala Lucie Baranovská, starší referent tehdejšího generálního tajemníka Polské sjednocené dělnické strany. Z toho důvodu Grajevského pouštěli do stranického nejsvětějšího ÚV jako vlastního.
Jednoduše se zastavil, aby si dohodl rande a náhodou uviděl na jejím stole červenou brožuru v ruštině se znakem „Přísně tajné“. Byla to osobní kopie referátu pro polského generálního tajemníka Edwarda Ochaba. Lucie, nemajíc ponětí, co je to za knížku, dala ji na pár hodin svému zvědavému milému.
„Vzal jsem to, šel domů, začal číst. Umíte si představit, co se se mnou dělo. Stalin – otec národů, veliký učitel, slunce a najednou darebák, jakého historie nepamatuje. A když jsem dočetl, cítil jsem, že mám v rukou atomovou bombu. Chtěl jsem běžet nazpět a odevzdat to. Ale najednou jsem začal přemýšlet. Věděl jsem, co všichni hledají, že chtějí vědět, co Chruščov řekl. Mohl jsem jít k Američanům, dostat 1,5 mil. dolarů, ale rozhodl jsem se jít na Izraelské velvyslanectví“, vypráví izraelský novinář.
Jeho rodiče již tehdy žili v Izraeli. Sám se chystal k repatriaci do země zaslíbené. Rozhodl se, že text Chruščovova projevu se stane dárkem jeho budoucí vlasti. „Položil jsem knihu na stůl - vzpomíná Viktor Grajevskij. – Zeptal se mne: „Co je zde napsáno?“ Řekl jsem mu to. Zbledl, poté zčervenal, zčernal, zežloutl. Vždyť on věděl lépe než já, co to je.“
Grajevskij nevěděl, že v ten samý den Barmar s kopií referátu odcestuje do Vídně a tam ji v konspiračním bytě předá šéfovi izraelské rozvědky Amosi Manorovi.
Izraelci nezariskovali publikovat senzační text. Ben Gurionovi se zdálo výhodnějším ho předat do CIA Allanu Dullesovi. Paralelně, aniž by poškodil vztahy se sovětským vedením, vytvoří důvěryhodný vztah s Američany.
Chruščovův referát vydají americké noviny, a „Hlas Ameriky“ bude překládat text státům socialistického tábora, zasévaje nesváry a rozkol v řadách komunistů. Jeho, právě do Izraele přišedšího repatrianta, samozřejmě odmění, pravda, skromně a bez pompy, v duchu socialistického sionismu konce 50. let.
„Přišel nějaký člověk malého vzrůstu, který se mnou mluvil trochu hebrejsky, trochu polsky. Řekl mi: „Pane Grajevskij, nezapomeneme, co jste vykonal pro náš stát.“ A jako odměnu vyndal plnicí pero a lahvičku s náplněmi“, vzpomíná Grajevskij.
Grajevského čekala velká kariéra v izraelské televizi. Přesto se romantická historka s odcizením tajného referátu 20. sjezdu zdá 80 letému novináři jako nejdůležitější v jeho dlouhém životě.» (http://www.vesti7.ru/news?id=5527)
Ještě jedna publikace na téma reakce na referát N.S. Chruščova na 20. sjezdu za hranicemi SSSR:
«Moskva, 31. ledna (kor. ANN Aleksej Čičkin). V únoru 2006 se naplňuje 50 let od takzvaného „tajného referátu“ N. S. Chruščova na 20. sjezdu KSSS „O kultu osobnosti J. V. Stalina a jeho následcích“.
Text tohoto referátu byl na Západě publikován o 30 let dříve, než v SSSR.
Během posledních let se objevilo nemálo publikací a bylo zveřejněno mnoho archivních dokumentů, potvrzujících brzkou publikaci tohoto dokumentu v zahraničí a použití Chruščovovy prvotní varianty referátu, který zamýšlel přednést Lavrentij Berija v létě roku 1953.
Ve shrnutí vzpomínaný Chruščovův referát byl publikován již na přelomu února a března 1956 v USA, VB, Polsku a Jugoslávii, ale v SSSR až r. 1988. Souhlasné stanovisko ÚV KSSS bylo publikováno již 30. 6. 1956.
Nicméně, vzhledem k archivním dokumentům a, částečně, vzpomínkám V. Molotova, první pozdvihl otázku likvidace „stalinského kultu“ L. Berija na Prezidiu ÚV KSSS koncem dubna 1953: hlavně na jeho nátlak bylo zakázáno již na prvomájových demonstracích 1953 vyvěšovat nebo „vézt“ Stalinovy portréty.
Ale této politice tehdy oponoval i Chruščov, jenž zorganizoval v červnu 1953 společně s Žukovem a Malenkovem Berijovo uvěznění a likvidaci.
Jak ve svých vystoupeních a publikacích následně potvrzovali Mao Ce-Tung a Čou En-laj, chruščovovská skupina záměrně organizovala zahraniční vydávání „antistalinského“ referátu, aby ze strany Západu a jugoslávského lídra J. Tita dosáhla blahosklonné přízně.
36
Ve hře dáma je „záchod“ taková poloha hracího kamene na desce, kdy s ním nelze nikam táhnout: všechna pole, která jsou pravidly přípustná, jsou obsazena jinými kameny, které není možné „sníst“ nebo bokem obejít. Kameny chráněné v „záchodcích“ při absenci jiných kamenů, se kterými lze táhnout, jsou ve hře neužitečné, a proto je tento stav na hrací desce ekvivalentem prohrané partie hráče, jehož hrací kameny spadly do „záchodu“.
38
Každému, kdo je obeznámen administrativou tajných materiálů, přinejmenším ze studia na univerzitě, musí být zřejmé jedno z níže uvedených:
• tato verze – plný podfuk, jehož úkolem je skrýt skutečný pramen úniku;
• Lucie skutečně splnila misi, kterou ji někdo pověřil, tedy předat ke zveřejnění jakoby „tajný“ dokument.
• Lucie je úplná blbka: takto může s tajnými materiály zacházet jenom debil. A určitě, byvši referentkou Generálního tajemníka Polské sjednocené dělnické strany, ve své funkci nemohla nevědět, co je to za desky a jakému nebezpečí může vystavit svého šéfa a co hrozí jí, pokud dovolí komukoli vynést tento dokument z budovy ÚV.