V dubnu 1956 v redakčním článku „O roli osobnosti v historii“ zdůraznily hlavní čínské noviny „Žen-min ž´-pao“, že „náprava chyb vynikajících politických osobností nemá nic společného s úmyslným falšováním jejich jména, života a díla…“
Návrhy delegací Číny, Maďarska, Albánie, Rumunska, Vietnamu, Mongolska, Severní Koreje a ještě 10 zahraničních komunistických stran na 20. sjezdu na okamžité projednání vzpomínaného referátu sovětskými a zahraničními komunisty před jeho „přednesem“ Chruščovem bylo zamítnuto.
Jak se domnívá ruský historik a politolog J. Krupov, „hlavní Chruščovova vina není v tom, že „vyloučil“ osobní účast na represích, a ani v tom, že čistě kriminálním způsobem začal cynicky vše svalovat na Stalina. Vědomky či nevědomky, Chruščov začal realizovat dílo antiruského programu podkopávání systému moci, řízení a morálně-politického klimatu v SSSR.“
Dle dat ruského historika Vadima Rogovina, „rozhodnutí pozdvihnout tuto otázku nebylo přijato při přípravě sjezdu, ale v jeho průběhu. Proto byli zahraniční komunisté zbaveni možnosti vyhodnotit kladné a záporné strany referátu o Stalinově činnosti.“
Dle sdělení V. Rogovina, záhy po 20. sjezdu položili západní žurnalisté Chruščovovi otázku na autenticitu v zahraničí publikovaného a na sjezdu přečteného dokumentu. Nicméně, svou odpovědí se Chruščov postavil, jemně řečeno, do trapného postavení, když řekl, že „takový dokument neznám, nechť na tuto otázku odpoví rozvědka USA“.
Následkem toho ÚV komunistických stran Číny, Albánie a Severní Koreje veřejně charakterizovaly takovou odpověď jako „potvrzení dávných svazků Beriji a Chruščova se Západem, hlavně s USA…“.
Nedávno byl ve Francii publikován názor Charlese de Gaulla, r. 1958, o Chruščovově „antistalinském“ referátu: „Pochybuji o tom, že je Chruščov ve svých závěrech upřímný a objektivní. Ale očerňování skvělého vůdce SSSR, k jehož spolubojovníkům se Chruščov hrdě počítal, nepřidá na cti a autoritě současnému sovětskému vedení ve světě, ani v komunistickém hnutí…“.
Podobné mínění vyjádřil J. Tito v r. 1961 (během zostření světsko-jugoslávské polemiky, což se odrazilo v „Programu KSSS“ přijatém témže roce, kdy bylo rozhodnuto odstranit z Mauzolea sarkofág se Stalinem.
V čínských stranických i jistých sdělovacích prostředcích se často objevuje, že by se překonání Stalinových osobních chyb mohlo realizovat bez hanobení jak jeho osobnosti, tak díla a, samozřejmě, bez demoralizace státu, národa a vedoucí strany.
Potvrzuje se, že bez takových excesů se napravily chyby Mao Ce-tunga, což nejen dovolilo ochránit morálně-politickou jednotu čínské společnosti, ale i demonstrovat ideologickou počestnost čínského vedení.» (Agentura národních zpráv/ Агентство национальных новостей. Chruščovův „Anti stalinský referát“ si Západ přečetl o 30 let dříve než SSSR. http://www.annews.ru/modules.php?name=News&file=print&sid=28812).
Časopis „Duel/ Дуэль“ č. 44/2000 publikoval Projev ÚV Komunistické strany Číny a Albánské strany práce (pravděpodobně s určitým krácením, poněvadž se v textu vyskytují výpustky):
«Stalinovy narozeniny jsou revolučním svátkem všech opravdových komunistů a patriotů… Chruščevovská skupina, jenž se domluvila s imperialismem a jeho loutkou, Titovou klikou, se rozhodla diskreditovat soudruha Stalina, používajíce padělky, dávno připravené imperialistickými rozvědkami a směrované svého času jejich agentovi, Berijovi. Rozhodnuvše se rozštěpit KSSS, podkopat ji zevnitř, rozštěpit světové komunistické hnutí, rozhodnuvše se způsobit postupný kapitalistický přerod ekonomiky a společensko-politický systém v SSSR, chruščovci prezentovali na 20. sjezdu antistalinské falsifikáty ve formě referátu „O překonání důsledků kultu Stalinovy osobnosti“. Referát dosud nebyl v SSSR a satelitních státech Kremlu publikován. Nicméně text referátu byl svého času – před jeho přečtením na sjezdu – předán Chruščovovými spojenci na Západ a Titově klice…
Chruščovci odebrali z archivů mnoho důležitých dokumentů, svědčících o jejich aktivní účasti v teroristické činnosti skrytých i viditelných nepřátel národa. Chruščovci byli hlavními podněcovateli a organizátory rozšířených vazeb a udavačství, ale svou vinu za tyto trestné činy napřed svalili na svého „společníka“ Beriju, a pak na soudruha Stalina, jehož odstranili ze strachu, že je Stalin nechá zatknout a zničí je, podlé pokrytce a zrádce…
Komunisté Číny a Albánie, všichni opravdoví komunisté světa hledí s opovržením na chruščovskou kliku, hanobící Stalinovo jméno a dílo, jeho tělo, vynesené potají před národem a komunisty z Mauzolea Lenina-Stalina. Zrádná činnost Chruščova a jeho příznivců bude mít dlouhotrvající následky, jenž povedou k přerodu, a načež k rozpadu SSSR a KSSS…
Buď se SSSR pod vedením chruščovců změní na byrokratický sociálně-imperialistický stát, a KSSS se stane nomenklaturní nadstavbou tohoto státu, nebo revizionistická, provokační politika chruščovců povede k rozpadu KSSS a SSSR, ke změně jeho republik na kolonie a protektoráty západního imperialismu. Soudruh Stalin nejednou varoval před nebezpečím pro stát a stranu, vycházejícím ze skrytých, vnitřních nepřátel, pracujících na zakázku imperialistických tajných služeb. Dnes se toto nebezpečí stalo realitou.
„Palácové převraty“ v Kremlu, organizované revizionisty ze současného ÚV KSSS, dávají najevo zostření boje o moc ve straně a vládě. „Bez Chruščova, ale jeho cestou“, takové je dnes heslo revizionistů-zrádců, úmyslně pomlouvajících jméno, práci a odkazy s. Stalina…
Obnovení skutečně socialistického Sovětského svazu, odvrácení jeho rozpadu nebo přeměna vlasti Lenina-Stalina v sociálně imperialistickou državu je možná jen cestou proletářské, socialistické revoluce, vedené skutečnou komunistickou stranou.
21. 12. 1964
Mao Ce-tung, Enver Hodža»
Byl-li Berija agentem cizích tajných služeb, nasazeným do vedení SSSR, jak se přesvědčujeme v prohlášení Mao Ce-tunga a Envera Hodži, nebo byl jen pomlouván chruščovovci, stejně jako následně pomlouvali Stalina, nechť si každý vyřeší sámpo předběžném seznámení s fakty z života a díla L. P. Beriji, N. S. Chruščova, další stranické „elity“ a státu jako celku. A to skutečně není jednoduchá práce, poněvadž, dokud byl L. P. Berija naživu, velká část jeho práce byla státním tajemstvím a lidem neznámá, jako v červenci 1953. Chruščov & company se ho zbavili, hlavně pak oni a jejich následovníci po desetiletí zveřejňovali informace o Berijovi, ani se nezastyděli a vědomě lhali, zneužívajíce lidské nevědomosti a svého monopolního práva k publikaci archivních materiálů, na čistku archivů a zavedení falsifikátů jako pravých dokumentů.
Ale v tom, že referát Chruščova byl namířen proti komunistickému hnutí a že jeho „únik“ na Západ nebyl náhoda, a jen se za náhodu maskoval, v tom měli Mao Ce–tung a Enver Hodža plnou pravdu.
A to vede k otázce o kvalitě toho komunistického hnutí, jehož představitelé byli u kormidla státní moci ve všech socialistických státech, včetně SSSR? Tj. koho zradila chruščovská klika, vypustivši N. S. Chruščova s očividně lživým referátem „O kultu osobnosti a jeho následcích“ na 20. sjezdu navzdory názoru mnohých členů KSSS a dalších komunistických stran, načež organizovala únik jakoby tajného referátu na Západ?
Je nezbytné obrátit pozornost i na to, že Charles de Gaulle, jenž osobně znal J. V. Stalina, ale nebyl uchvácený politikou ideálů komunismu, proč tedy nevyjadřoval radost z toho, že N. S. Chruščov na 20. sjezdu udeřil do zad světové komunistické hnutí v jeho historicky složitém bodu vývoje. Jinými slovy, lze se zeptat ještě jinak: O čem byl de Gaulle informován, a co zůstalo mezi řádky referátu N. S. Chruščova na 20. sjezdu a mezi řádky polemik v tisku?
40
V době zveřejnění tohoto prohlášení byl N. S. Chruščov zbaven moci a poslán jakoby do penze.
41
Stěží o tom měli k dispozici nezávislá a hodnověrná data, jenž měly rozvědky Číny a Albánie. Nejdříve v tomto tvrzení kopírují N. S. Chruščova, který si potřeboval ospravedlnit likvidaci L. P. Beriji, kterou provázelo mnohočetné porušení zákonů SSSR, tak i stanov KSSS.
42
Viz konkrétně: J. I. Muchin „Vražda Stalina a Berija“/ Ю.И.Мухин “Убийство Сталина и Берия” (Москва, «Крымский мост-9Д», «Форум», 2002 г.) Е.Прудникова “Последний рыцарь Сталина” («ОЛМА» медиа-групп, СПб, Москва, 2005 г.); E. Prudnikovová „Poslední Stalinův rytíř“/ Е.Прудникова “Последний рыцарь Сталина” («ОЛМА» медиа-групп, СПб, Москва, 2005 г.); Sergo Berija (S. A. Gegečkori) „Můj otec – Lavrentij Berija“/Серго Берия (С.А.Гегечкори) “Мой отец — Лаврентий Берия” (Москва, «Современник», 1994 г.); Raul Čičalava „Syn Lavrentije Beriji vypráví“/Рауль Чичалава. “Сын Лаврентия Берия рассказывает” (Ассоциация грузинско-украинских культурных взаимосвязей, «Инкопресс», 1992 г.).