Svatopluk Čech
JITŘNÍ PĺSNĚ
V jitřním šeru
Ještě noci plášť se černá shůry,jeho třásní země pokryta,ale na východě řídnou chmůrya svit krásné hvězdy prokmitá.Jako jarní anemona rosnána blankytném vzchází záhoně -Zdráva buď, ty hvězdo těchonostná,sličná hlasatelko Jasoně!
Dlouhá byla noc, hvězd málo měla,můra na hruď ulehala všem;dosud chmurné snění tíží čelavalných davů, mutné ticho zem’.Však již tu tam zvedají se hlavy,skráně cítí svěží jarní dech,oko vítá jitřenku, již zdravípěvci háje v prvnich povzletech.
I v mé útrobě se píseň budí,staré ptáče, tiká v moji plec,ale pochybnost’ mé tělo trudí,mám-li otevříti ňader klec.Píseň moje zpíváz jiných zřídel,jinak dosud nápěv její zněla čas k tomu vzal ji pružnost křídel,hlasu mladistvého svěží pel.
Nebude se třpytit v perlách rosy,nebude mít v zobci jarní květ,ševelit jak zefír na rákosí,o kráse a slastech lásky pět.Bude asi drsnozvuká, divá,temným šumem větru zavanenebe skřípne, jako čepel rzivá,když ji tasíš z pochvy zedrané.
V ňadrech zůstaň, písni! Marná slova:Dobývá se z prsou v ranní svět.Nevábí ji haluz vavřínová,ani denních pochval hluchý květ -vyletá jen, že jí dusno v nitru,vyletá, že musí, musí venpo svém zapěti též pozdrav jitru,spící budit, hlásat blízký den.
Kouzelná číše
V čele vrásky, šije dolů,oči jako v těžkých m’hách,sestárli jsme všichni spolu,babí léto po Čechách.Žluté listí smutně padáv šedé vlasy, pustá lada,nuda u našeho stolu,ochablost’ nám hlídá práh.
Hypochondry samé zříti,omrzelé k zoufání,všude na rtech sytých žití,mrazí trpké usmání,stesky jenom trudíme se,žalobami nudíme se,každý mentorem chce býti,samé slyšet kázání.
Dost již, bratři! Hle, tam zářípohár blahodějných šťáv,které dobrá víla sváříz divných, čarokrásných trav;dosud kouzlo dávné žije,jímž se přímí svislé šíje,jímž se trudná mdloba stáříplaší z ňader, snímá s hlav.
Číš tam plná vláhy skvoucíz kouzelného koření:z dobré vůle, lásky vroucí,odvahy a nadšení -Hle, jak svůdnou perlou hrajerosa zázračného kraje,z nížto mladost’ nehynoucído srdcí se pramení.
Jenom chtít a ruka schvátívzácnou číši, zrobí div:Mládí do duší se vrátí,zjaří každý sval a čiv,místo žalob, stesků marnýchchopíme se prací zdarných,jarní větřík bude hrátiv plném květu českých niv.
Nadšení
Svaté ty nadšení,nebeský plameni,šlehni nám do srdcí,otčinou vzplaň!Bez tebe nevznikámyšlénka veliká,v tobě jen kuje sevítězná zbraň.
Sloupem tys ohnivým,oblakem zářivým,vedoucím národyv slíbenou zem;bez tebe pustinouširý svět jedinou,lidstvo se potácíbez cíle v něm.
Báječné poklady,žulové ohrady,nesčetných zástupůválečný třesk,odvaha, vtip a lest -bez ceny všecno jest,neplá-li na skráníchsvatý tvůj blesk.
Tebou jen do světazasvitla osvěta,prapory tyranstvístrhány v cár;národů mrákoturozjasnil k životu,rozpadlé sjednotilbožský tvůj žár.
Kdysi též k Vltavěv krvavé záplavěz kostnické hraniceplápol tvůj vlet’,v tábory dědiny,oráče v hrdinyproměnil, cepem jichpokořil svět.
Svaté ty nadšení,nebeský plameni,opět k nám prošlehnimalátnou hruď,na místo těkavýchbludiček, mrkavých,Vůdcem nám ohnivýmku slávě buď!
Dosti nás
Jsme slabí, malí – Dosti těchto řečí!Jen, kdo tak zoufá, sláb a malý jest.Oč byla Hellas, byla Róma větší,než skrání nesmrtnou se dotkla hvězd?
Jak směšné byly našich předků cepy,když celý svět se zdvihl proti nim,a hle! svět celý zdrtil vůdce slepýa Táboru se klonil věčný Řím.
Jen v srdce zápal, chrabrost bohatýrůa budem vojsko netušených sil!Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru,a malým ten, kdo zná jen malý cíl.
Nevěřme nikomu
Nevěřme nikomu na světě širém,nemáme jednoho přítele tam,starý boj za každým skrývá se mírem,soucit a přízeň jsou šalebný klam,nevěřme radě, ni chvále ni haně,nevěříme pocelu, stisknutí dlaně,nevěřme ničemu – všechno je mam.
Všude nám hrozí zášť lítého vraha,dýku on skrývá i pod vábný kroj,zhubit nás věčná mu, jediná snaha,proti nám svata mu všeliká zbroj:plápolem válečným, osvěty třpytem,v násilí zjevném i v úskoku skrytémbez klidu vede ten odvěký boj.
Nevěřte! Baltu k nám peřeje hučí,nevěřte! z jihu zní Adrie hlas,nevěřte! minulé věky nás učí,stále též varuje přítomný čas -Na bratří zklamaných ohromném rovukaždým dnem úskočně klamáni znovuči chcete, bláhoví, věřiti zas?
Jde-li kdo s pozdravem k našemu domu,zve-li nás úsměvně pod vlastní krov,nevěřme pozdravu, úsměvu tomu,nevěřme nástraze lahodných slov,nevěřme slibům ni přísahám svatým,slavně nechť hlaholí nad stolcem zlatým,ruce nechť královské píší je v kov.
Věřme jen sobě, své práci a píli,věřme jen svatému nadšení v nás,věřme jen vítězství slovanské síly,která si podepře krajní tu hráz,věřme, že národ náš, veliká Slávas korouhví lidskosti za štítem právadobude korunu velebných krás!
Dva zvony
Dva zvony visí pod Petřínem,dva věrní druzi mnohý čas,nad mariánským vzletá týnemtři staletí jich velký hlas,jej opětují stráně kolem,on mocně duní širým dolema plní Prahu zpěvem svým;však nasloucháš-li bystrým sluchem,zvuk proznívá těch zvonů ruchem:Hus, Hus, Jeroným!
Mnich bosák obraz matky božíkdys před vítězným vojskem nes’,a svaté panně na podnožívzdor lidu kacířského kles’,na popravišti strašným soudemkrev odbojníků tekla proudema znovu v Čechách vládl Řím;meč břitký s ohněm vyplel sémě,jež zasili v prsť naší zeměJan Hus, Jeroným!
A řád, jenž zažeh’ svaté hněvy,zde vyvolil si byt a chrám,v něm spasný obraz rajské děvynad oltář vztyčil k modlitbáma za slavíky štíhlé věžize staré kaple bludných kněžídva zvony vyrval ssutým zdím,dva zvony, s nichžto vyhlazenazlá dvojí líc, dvě kletá jmena:Jan Hus, Jeroným!
~ 1 ~