Tak sám ten arcikacíř dvojí,jenž chystal pravé víře zmar,měl nyní slavit v novém krojipád bludařství a církve zdar -Než, poprvé když v bytě novémzpěv jejich zazněl zvučným kovem,tu mnichy zděsil pekla šprým -Jak výsměch vzdorný v jejich celyty zvony nepodajné hřměly:Hus, Hus, Jeroným!
Hned snešeny jsou zvony s hůrya vytržena srdce z nichi přelity jsou v nové stvůry,jež vykropil a žehnal mnich,kol vryta do nich zbožná slova,šperk svatých znaků,jmena nová -kříž zvítězil nad čarem zlým:již umlklo na české nivě:Hus, Hus, Jeroným…
Leč nikoli! V tom kovu starémpřec vytrval i starý zvuka pod vnuceným cizím tvarembil tajně dávný srdce tluk.Jej nevytiskla z věrných zvonůmoc exorcismu, svatých konů,on pod útlakem pouze zdřím’,a duším věrným v jejich zněnívždy duníval jak dávné hřmění:Hus, Hus, Jeroným!
A teď jej slyší tisíc uší,těch družnýchzvonů pravý hlas,jenž z mrtvých srdcí k živým bušíjak mučedníků svatých vzkaz:„Jak zvonů nám, i lide, toběsok vyrval jaré srdce v zlobě,znak cizí údům vtiskna mdlým,byl’s přelit v nástroj svého vraha,z úst vyrvána Ti jména drahá:Jan Hus, Jeroným.“
Však nechať tebe přetvořilivšem zemím v pohrdu a smích,přec v mošně žebrácké ti zbylydva skvosty vzácné předků tvých:Ať svalili tvůj Sion v rumya zdeptali tvé smělé dumy,tvé bible vmetli v žár a dým:vždy tajně choval’s pravdy žízeň,s níž podstoupili ohně trýzeňJan Hus, Jeroným.
A druhý odkaz, klenot ryzí:to milý hlahol rodných slov;nechť přeléván ve tvary cizí,jím stále zvonil český kov.Ó chraň jej dál jak záři okapřed úskokem a zlobou soka,vždyť rosteš, vadneš, hyneš s ním -stůj v boji zaň jak tvrdá skála,jak dvojice ta velká stála:Jan Hus, Jeroným!
Je trudno kol. – Na nivy naševoj stínů slavý smutný vjezda mraky šeré halí plašenám dvojici těch jasných hvězd.Teď prapor světla lichá třáseň,a s ostychem jen volí báseňo řeči rodné sešlý rým -Pryč, péro chabé! – – Náhle ke mněhlas dalných zvonů donik’ temně:Hus, Hus, Jeroným!
Ó nebe, rozhluč uraganemtěch zvonů rety kovové,ať znovu svatým ohněm vzplanem’v jich staré písni hromové,ať v čela vrátí hrdé vzdorya zápal zhaslý v chabé zory,ať sílu pažím vdechnou mdlým,ať k novému se vypne vzletuduch český, z něhož bleskli světuJan Hus, Jeroným!
Fráze
Mně zdá se, když tak mluvou nehledanousvé city, dumy vkládám do zpěvu,že leckdo hodí knihu moji stranoua v pohrdavém řekne úsměvu:Oj, brachu, tvoje píseň není nová,jde vyšlapanou všední pěšinou,v děk davu známá, ošumělá slovatká sobě za výbavu lacinou,ji hluchým, planým třeskem doprovázízvon frází.
Snad máte pravdu. Z barvy všední, matnévšak obviňujte jen můj chudý zpěv,jenž halí v roucho vetché, neúchvatné,co plá mi v duši, zač bych cedil krev.A věřte také: Všechno hluché není,co starým heslem zpěv můj prochvívá,co třeba ztupělost neb móda denníjen pohrdlivým smíchem odbývá,co lhostejnost neb záští skryté házív koš frází.
Nechť lásku k vlasti, ku Slovanstvu kladeten onen mezi starosvětský brak,já zbýt se nemohu té lásky mladéa ponesu až k smrti její znak.Co duše vssála prvním dětství jitrem,co prohřívalo celý život můj,to nevyrvu si, srostlé s mojím nitrem,to dále moji píseň posvěcuj,nechť kdokoli to pohrdavě házív koš frází.
Ztrň moje ruka, píše-li ta slovajen pro potlesk, že lid je slyší rád!Má duše stále idol Pravdy chováa nepřilže si cností ani vad.V tom věku, jenž se nahé pravdy děsí,jenž stranou, šeptem k ní se jenom znáa tmářům vděk lži třásně na ni věsí, -vždy budu tam, kde její záře plá,nechť pokrytec ji pohrdavě házív koš frází.
I Svoboda se řadí v moje hesla,ta dávná hvězda bohatýrských dum,jež za dob našich s jasné výše kleslaa v žert se stala mnohým národům,že sami udidlo si kladou v zubya líbají bič svojich tyranů,ba znakem hnusné poroby se chlubí, -té nevěrným se nikdy nestanu,ať kdokoliv ji pohrdavě házív koš frází.
A Lidskost, ta, jež poutem lásky pásávše člověčenstvo jeden bratří sbor,všem rovnost práv a povinností hlásáa blaho všech si píše na prapor,jež podle nitra jenom lidi cení,a práci záslužné jen vzdává čest,a všechny vede k světlu, povznešení, -ta bude vezdy září mojich cest,nechť kdokoli jim pohrdavě házív koš frází.
Již ke mně zima životní se chýlí,již první vločka zalétá v můj vlas,však dosud ony hvězdy krok můj sílía hřejí srdce jako v dávný čas.Co zlatilo svou září mladé čelo,i šedinám buď samo v ozdobu,a co v mé duši rajským zvonem znělo,chci vroucně šeptat ještě u hrobu,nechť celý svět to pohrdavě házív koš frází.
Pravé slovo
Často hledám v mocném ždání,v úsilovném přemítáníslovo pravé,břitké,žhavé,jež by strasti vyjevilo,v nichž se duch náš potácí,jež by bouři ulevilo,která v nitru burácí.
A tu slovo kmitne v čele,slovo zvonivé a skvělé,hrot má řádný,důraz pádný,jím se trhá chmůra hustá,brání život, chrání čest -Ale nemluví jím ústa,mluví smělá mužná pěst.
Marně, marně! Pro nás nenív tomto slově vykoupení.Rozum vážechtivé páže:Nestihlo by lebku vraha,proklálo by vlastní hruď -Jenom vroucí, pilná snahapřítomnosti slovem buď!
Slovem a kovem
Když z tribuny polnicí zníváz úst výmluvných nadšená řeč,když do srdcí lidu se vrýváhlas pěvce jak plamenný meč,nechť zápal a naděje smělátu povznáší tisíců čela,v mém nitru dí mrazivě cos:Ne slovem,leč kovemjen padne nám budoucí los.
Když národ, jejž násilí týrá,svůj pozvedá žalobný hlasa surovým křivdám se vzpírá,jež stínem jsou v osvěty jas,soud budoucí tyranu věstí -tu násilník, s ocelí v pěsti,jen úšklebně křiví svůj ret:Ne slovem,leč kovem:duch dějin si upraví svět.
Zlá myšlenka: Od věků darmohlas boží z úst proroků zněla železné, krvavé jarmoduch lásky snít člověku chtěl,jsou neplatna osvěty díla -Jak před věky divoká sílahřmí vítězně v barbarský rej:Ne slovem,jen kovemdál burácí člověčstva děj.
Mrak zlověstný nebesa halí,jak před bouří dusný je vzduch,již blízko vojsk rachod se valí -hen přikloňte k pažitu sluch!Snad zítra již spousta se snesea národy oněmí v děse,jen krvavá zařinčí sbor -Ne slovem,jen kovemse rozhodne velký ten boj.