Hle, tomu tvoru podá světjen bodláčí a hloží,jen svízel pozná, bídy hnět,všem bude za podnoží.Los černý vzal si z osudí!Než, za to dlaň má na hrudijen dobra skvost mu vloží.“
Však Satan zpurně čelem hnuclass="underline" „To proti smlouvě čelí:Ty’s ponechal mi země půl,bych kul tam svoje střely.Vždy záře sousedem je stín,vždy s jasem cnosti chmůra vino lidskou hruď se dělí.“
„Smluv nemám s tebou, Satane,“Bůh řekl přísné líce;„mou vůlí se ti dostanepřec dílku z polovice.Mé lásce moudrosť klade mez -Smíš dar mu nechat – ale věz:dar jediný – nic více.“
Tu Satan přemítaje skryltvář děsnou v tlapy oběa náhle zdvihl, rozjiskřilzrak v ukojené zlobě,pak mezi dary spěšně hráb’a v jeden zaryl křivý dráp,v dar záští k samu sobě.
Báj tupíte as dětinnou -neb kdože pravdou nechá,že vadu máme jedinou?!Však hubená v tom těcha -neb jisto jest, co ztropil ďas:že z lidí nejvíc po ten časČech nenávidí Čecha.
Tak lítě nikdy nežehážár jiný srdci českém,jak proti Čechu vyšleházášť ona zhoubným bleskem,ta v dýku mění každý hled,vše kalem třísní, chrlí jeda buší kyje třeskem.
Jen hleďte vůkoclass="underline" Záště zmijco zdatných sil nám ničí,jak z líchy každé hustou šija z každý chýše tyčí,nám v žití sype tisíc běd,i z růží uměn, knihy věda s práhu svatyň syčí.
Až hnus tě časem zachvátív té věčné kolem zlobě,tvář s bolestí se odvrátía trpce vzdychneš sobě:Kéž zloduch nám chyb kopu dala špetku jenom zpět si vzalté naší zášti k sobě!
Bratrství
Odhoďme ten kalich žluči,z něhož moru dech se chví,nechať kolem jasně zvučísvatý pohár bratrství.
Nechtěj nikdo po své hlavěvšechny v jeden útvar skout;dokud národ bují zdravě,různo kypí žití proud.
Jdeme-li jen k témuž cíli,vznět-li stejný srdcem chví,však se najdem’ v pravou chvílipod jedinou korouhví.
Cit a rozum dejte zbraně,jimiž druhu čelí druh,dravé zášti, vzteklé haněhraďme cestu v český kruh.
Kdo chceš hasit bratrů sváry,očisť láskou vlastní hruď,utlum v sobě zlobné žáry,sám vždy snášenlivým buď,
odhoď trpký kalich žluči,z něhož moru dech se chví,nechať jasně kolem zvučísvatý pohár bratrství!
Pod starým praporem
Výše ten prapor červenobílý,hrdě ať zase k nebesům vlá,v pažích ať nové procitnou síly,k činům se vypne pravice mdlá,znovu se vzpruží kročej náš vratký,naděje smělá rozjiskří hled -za čest a právo, za drahé statkyveselo v před!
Slyšte, jak šumí prapor ten starýo mrtvých recích, na nimiž vlál,kolikrát nesl odpůrci zmary,kolikrát v záři vítězně plál -V krvavých cárech, do prachu kleslýstlíval pak žalně po mnohý čas,ale zas ruce věrného vzneslyv nebeský jas.
Splýval nám, bratři, na mladé spánky,budil v nich roje vznešených dum,zdouval se pyšně jarními vánky,zněl nám jak orlích perutí šum -Ale pak čela klesala, stydla,mdloba nám ruce spoutala všem,prapor náš svěsil mohutná křídla,schýlil se v zem.
Pohleď, ó lide, záští jak šlapedrahé ty třásně v nepřátel smích,lecjaká noha po žerdi tlape,ruměné krví praotců tvých.Prapor, jejž slzy nadšené světí,má-li jim směšným strašákem slout,má-li zde tlíti hříčka jak dětí,hozená v kout?!
Druhdy jsme pod ním v lopotném bojisnášeli hojně strastí a běd,mnohdy se chvěli v tísni a znoji,ale přec chutě kráčeli v před.Skloněn je teď, a škůdce si praví,navždy že vypad’ ramenům mdlým,korouhev klesá v posměch mu žhavý,v potupný šprým.
Bratři, zda plápol hněvu a studumdloby vám chmůru neproudí s čel?Raději nazpět do těžkých trudů,v zápasy, strasti, do deště střel!Svěží zas v pažích najdeme síly,vytryskne znovu nadšení zdroj, -vzhůru zas prapor červenobílývytyčme v boj!
Moravě
Viz kol! Jak úsměv blahé dívčí dumyhrá po krajině svěží ranní třpyta jako hustší paprsků těch tlumyvoj těžkých klasů svítí, rosou zpit.
To vojsko míru v pozlaceném havu,kam sahá zor, pláň halí koukolem,mák ruměný se mísí k jeho davua modrooká chrpa s koukolem.
A nad ním skřivan skryl se do blankytu,však píseň shora rajským zvonkem znía z dola v odvět, plna sladkých citů,z úst dívčích zvoní píseň národní.
To nad vysokou vlnou stébel hravýchjak rusalka těch zlatých žitných řek,jak duše krásná niv těch žírných, smavých,hle! žnečka zdvihá svěží tváře vděk.
Jak šat jí září! V čele máku řasumníš viděti, níž hrudí modro chrp,sníh svlačců, zeleň trávy, zlato klasůaž k boku plnému, kde blýská srp.
Co veselých tu barev, kvítků sterých,co třpytu hraje v lepém oděvu -To v sestárlý náš západ rysů šerýchzří mladý východ v jitřním úsměvu.
Sem nevnikla ta bledá nuda žití,jež perstrost’ našich luhů setřela,zde ještě radost’ života se třpytía září slávská mysl veselá.
Ó žnečko švarná, kouzlo jitra celédlí na tvých lící svěžím červánku,jas jeho klidný leží na tvém čelea na rtu hnízdí píseň skřivánků.
Jsi Moravěnka sama, žnečko krásná!Toť nivy tvé je prostý, zdravý vděk,ten spokojený klid, ta záře jasná,ten půvab tichých snův a myšlenek.
Dum třáseň duhová ti vlaje skrání -Zda z bájí tajemných je utkaná,z těch pokladů, jež Radosť sivý chráníve věrné hrudi křídlem šarkana?
Či vzpomínáš, jak slavil Hostýn svatýkdys koňstva tatarského divý hon?Či mlhou zříš trůn Velehradu zlatýa slyšíš zapadlý své slávy zvon?
Hle! tvoje čelo směleji se zvedá,výš ňadra dmou se, živěj blýští zora letí k západu, kde mlha šedátká na obzoru stíny českých hor.
Ó sestro naše, družko, hleď jen stálev tu stranu bratrskou, slyš družiny hlas:Sny svoje tiché, sladké, spřádej dále,však také činnů nepromeškej čas!
Výš k dílu společnému napni sílya čepel ostřejší si zatkni v pás,uč srp svůj také jiné rubat býlía zmije bít, jež syčí kolem nás.
K nám věrně stůj! Až nad Vltavou vzplanezas hrdoskvoucí slunce z matných clon,i Velehrad tvůj zlatý z rumu vstanea s výše zahřímá své slývy zvon.