„Ano.“
„Zorin?“
„Ano.“
„A ty?“
„Ano…“
Odmlčela se.
„Poslouchala jsi to doma, potom…?“ otázal jsem se.
„Ne.“
„Jak to víš?“
Zvedla hlavu.
„Myslila jsem si to… Ty ne?“
„Ne,“ řekl jsem udiveně.
Usmála se.
„Ty vždycky přijdeš na všecko až poslední…“
S její tváří se dělo něco nedobrého — viděl jsem, jak bojovala o úsměv, pak najednou odvrátila hlavu. Když se na mne znovu podívala, byla již docela klidná. Nic víc jsme si neřekli.
V noci jsem procitl z hlubokého spánku, od počátku plně při vědomí a vyspalý. Svítila fialová lampička a přes sklo stínítka dopadalo na podušku několik modrých skvrnek jako lístečků pomněnek. Anna ležela naznak, s hlavou zvrácenou vzhůru, bohaté tmavé vlasy kladly stíny na její tvář; suchýma očima upřeně hleděla do stropu. Zavřel jsem oči, ale spát už jsem nemohl. Najednou řekla:
„Vrátíš se?“
Zvedl jsem se.
„Milovaná…“
Políbil jsem ji a v polibku jsem si uvědomil, jak už je daleko.
„Vrátím se, jistě se vrátím, vždyť ostatně neodcházím od tebe jenom já… oba letíme, každý jiným směrem… a ty se vrátíš?“ pokoušel jsem se o úsměv a veselý tón hlasu, avšak Anna zůstala vážná.
„Ano,“ řekla, „já se jistě vrátím.“
„To je krásné.“
Podívala se na mne — její černé oči byly blízko mých.
„Víš, nemohu tomu uvěřit, že jsem tě někdy neznala… je to tak veliké, jako kdyby to nemělo počátek… proto si nedovedu představit, že to může mít…“ nedokončila. Neptal jsem se na nic. Svíral jsem ji v obětí stále pevnějším. Nabrala dechu a tichounce, přímo do ucha mi pošeptala:
„Oni byli přece jen šťastnější…“
„Kdo, drahá?“
„Lidé ve starověku.“
„Myslíš?“
„Ano. Věřili ve věčnost…“
Přes tři měsíce se pohybovala GEA v soustavě Centaura. Planety se blížily jako jiskry, rostly ve světla, zacláněly nebe a odcházely, šlehnuty plameny trysek. Piloti sestupovali z galerie jako šňůra stříbrných postava mizeli ve vstupních otvorech raket. Tato podívaná se mnohokrát opakovala, starty i návraty, pevné stisky rukou, rachot zapalovaných motorů, v skrytu odbíjející zvon odpalovny, ticho po odletu, v němž bylo těžko pohlédnout do očí těm, kteří zůstali s námi, a němé pohyby rtů, počítajících střely, jak po sobě následovaly, střely, které vylézaly z otvorů vytahovány písty, černé, ožehnuté žárem, jaký se kolem nich tvořil při srážce s hustou atmosférou.
V této době jsem se vídal se Zorinem zřídka. Pracoval společně s ostatními konstruktéry na projektu kosmické stanice; v hrubých rysech byl plán načrtnut již před rokem, nyní vysedal celý Tembharův kolektiv nad podrobnou technickou dokumentací. Věda, jak nebezpečná je pro ducha nezaměstnanost, a chtěje se stát Zorinovi nejen druhem, nýbrž i spolupracovníkem, studoval jsem po celé dny základní díla z oboru radiotechniky — oprašoval jsem staré znalosti, které jsem získal ještě za mlada na studiích mechaneuristiky. Neodtrhoval jsem se od trionů ani tehdy, když jsme kroužili kolem další planety a nebyl jsem na žádné z nich. Ale Ametovi přátelé na mne nezapomínali. Ul Wefa první přinesl a mlčky vysypal na můj stůl horu jiskřivých minerálů, ohnivých vulkanických květů planety, kterou navštívil. Z jiného letu mi přinesl Teupane kus lávy se zatvrdlým tříprstým otiskem: rostoucí počet exponátů této jedinečné sbírky svědčil o pokrocích cesty.
Minuli jsme pouštní planetu a druhou, vulkanickou, jejíž vysoká teplota znemožnila lidem sebekratší pobyt na jejím povrchu; snímky pořízené skrze vrstvy horkých mraků prokázaly nějaký záhadný pohyb na jejím povrchu. Z ohnivzdorných automatů vyslaných na zvědy vrátila se sotva polovina: zbylé podávaly nejasné hlášení, z nichž nebylo lze vyrozumět, zda velké útvary s členitými končetinami, které klouzaly po vychladlých vulkanických skalách, jsou stroje, zanechané na místě po nějaké katastrofě, nebo formy nebílkovinného organického vývoje.
Astrobiologové nadarmo naléhali, aby mohli začít se zevrubným bádáním; odložilo se to na pozdější dobu a GEA se pustila na další pouť. Následující planetu jsme míjeli za noci v nevelké vzdálenosti. Raketou proniklo jemné, ale do nejvzdálenějších koutů zaléhající pronikavé svištění chladicích přístrojů, v nichž vřelo kapalné helium. V černém hvězdném nebi zel jako rudá trhlina srpek planety. Zvětšení ukázalo povrch, po němž jako černí pavouci lezly splývající a trhající se sítě; planeta procházela horotvorným stadiem a hlubokými průrvami v kůře tryskaly řeky tmavého žáru.
Soustavu slunce á uzaviraly ledové planety typu našeho Neptuna; když jsme pronikli miliardu kilometrů od jejich drah, octli jsme se v pásmu slunce (3. sféra jeho gravitace byla bez planet: odděleny propastmi, kroužily v ní pouze větší a menší asteroidy, trosky hvězdy rozkotané před tisíci věky. Podle rozhodnutí astrogátorů měla být transgalaktická stanice zřízena na jednom z těchto skalních zlomků, plném srázných skalisek a bez atmosféry. Pustinu protínaly dráhy celých stovek takových těles; bylo si tedy z čeho vybrat, ale zvolená planetka musela vyhovovat mnoha požadavkům. Její dráha měla se co nejvíce podobat kružnici, aby se na své pouti ani od slunce příliš nevzdalovala, ani se k němu příliš nepřibližovala, dále se měla vyhýbat drahám ostatních těles, aby nebyla vystavena velkým výkyvům, kromě toho se musela vyhýbat blízkosti silných proudů meteorů, které létají na periférii „metaře podvojné soustavy“.
Hledání se protáhlo na celý měsíc: observatoře pracovaly ve dne v noci, teletaktory a radarskopy nepřetržitě zkoumaly prostor a výsledkem těchto honů, či spíše lovů bylo, že volba astrogátorů padla na bezejmenný asteroid průměru téměř čtyři sta kilometrů, který tedy měl gravitační pole, nepatrné sice, ale dostatečně silné, aby se člověk mohl pohybovat po jeho povrchu bez obav, že odletí do vzduchoprázdna. Jak jsme se k němu blížili, vypadalo to, že tato kosmická troska na nás mrká okem špičatým jako zornička kočky. Tyto velké výkyvy v zářivosti působila jeho rychlá rotace i velmi nepravidelná forma; připomínala totiž svým protáhlým tvarem spíš horský hřeben, který se vznáší v černé tmě, než planetku.
GEA kroužila kolem něho po tři týdny. V této době zjistili tektonikové, že skála je dostatečně kompaktní a zajišťuje život planetky pro nejbližší tisíciletí. Pak se na planetku stěhovaly stroje, stavební materiál a zásoby potravin.
Stavební automaty se rychle zahryzly do skály a vyhloubily v ní dvě okrouhlé jámy. V jedné byla zřízena kupolovitá tlaková komora s nádržemi vzduchu a v druhé — atomový reaktor, který nám měl dodávat elektrickou energii a teplo.
Den za dnem převážely nákladní rakety na planetku prefabrikáty a dílce, z nichž měla vzniknout radiolokační vysílačka příští kosmodromické stanice, až konečně byly ve skalách poslední náklady.
Rozloučili jsme se s druhy krátce a prostě a svým nejdražším jsme řekli slova, jaká říkáváme při bezvýznamném loučení.
Když jsme sestupovali se Zorinem po nakloněné dráze první koleje, na níž ležela k startu připravená raketa, již ve skafandrech, jen s přilbami posazenými dozadu a opřenými o límec, vyskočilo najednou zezadu za pilířem dítě s plnou náručí bezu a zastoupilo nám cestu.
Zůstali jsme stát a dítě — buclaté, snad čtyřleté děvčátko s myším copánkem a sytě ruměnnými tvářičkami — zvedlo ne bez námahy kytici a podalo ji Zorinovi.