„Tu máš,“ řeklo děcko, „a až se vrátíš, viď, že nám zase budeš povídat pohádky?“
„To víš, že budu,“ odpověděl Zorin. „Jakpak se jmenuješ, malá?“
„Magda.“
„Kdo ti dal květiny?“
„Nikdo, já sama!“
Ulehčeně si oddechla, že to má šťastně za sebou, když vtom zahlédla přicházející astrogátory a začala utíkat, co jí nožky stačily.
Ter Akonjan, Pendergast a Yrjóla stiskli nám ruce již beze slova. První se úzkým průlezem vtáhl do rakety Zorin a natáhl ruce pro kytici, kterou jsem mu opatrně podal. Pak jsem já spustil nohy do otvoru. Když jsem tak po pás vězel v kovovém trupu, všiml jsem si najednou ženy, která stála několik metrů nad námi na plošince v mezipatře. Byla to Callarla. V této chvíli, zaraziv se na okamžik, jsem si uvědomil něco, co dosud nikdo nevěděclass="underline" čekala dítě. Její postava byla ještě stále dívčí. Uhodl jsem to z nějakého jejího pohybu, z toho výrazu tváře, nenápadného, ale zvláštního, jako kdyby nebyla zaposlouchána do svého okolí, ale do vlastního těla, v němž již cítila první záchvěvy nového života.
MRAKY MAGELLANOVY
Kytice bezu stála na okně ve skleněné laboratorní kádince. Když jsem seděl u stolu, viděl jsem, jak automaty navrtávají do skály otvory, desítky otvorů, které tvořily soustředné kružnice. Potom do nich vkládaly nálože trhavin a skrývaly se. Explozi nebylo slyšet. Skála roztržená ohněm se vzepjala, vylétla vzhůru v ohni a kamenech. Půda se třásla a z bezových snítek opadávaly drobné křížky květů. V prostoru bez atmosféry padal kouř jako železné piliny. Automaty opouštěly úkryty, sestupovaly do jámy a kladly vrstvy kovových prutů. V zorném poli se objevil paprskomet. Vystrkoval hlavici na dlouhém rameni a otáčel s ní, docela tak, jako kdyby se rozhlížela malá směšná žirafa hledající pomyslné listí.
Strašlivý ocelově modrý záblesk. Kov, roztavený zásahem záření, rozteklý do prohlubní jámy, tuhl. Automaty se šoupaly po drsném povrchu, obrušovaly jej, vyhlazovaly, leštily, až se třpytil jako živé stříbro. O kus dále jiné automaty kladly nové nálože, hloubily základy pod stožár antény. Půda se mírně třásla. S větviček se sypalo čím dál tím víc bílých lístků; konečně pátého dne Zorin povídá:
„Škoda, že nemáme kamna… taková ta starodávná, na obyčejný oheň, víš? Spálili bychom větvičky. Pamatuješ si na vůni kouře z ohně?“
„Pamatuji.“
Když odpoledne — oblečen do skafandru — odcházel, už po druhé v témže dni, aby zkontroloval postup prací, vzal si větvičky s sebou. Vrátil se za hodinu. Měl je za pasem. Všiml jsem si toho, ale nic jsem neříkal.
Zpozoroval můj pohled.
„Nemohl jsem je tam nechat opuštěné,“ vysvětloval.,Je tam samé kamení. Kéž by tu byl aspoň kousíček prsti.“
„Lepší, žes je přinesl,“ řekl jsem. „Bez má takovou měkkou duši, dá se řezat, jako dítě jsem si tak hrával.“
Větvičky se vrátily do prázdné kádinky a tam zůstaly. Do konce.
Automaty pracovaly celý den. Ve dne nebo v noci — jim to bylo docela jedno. Nám ne. Bylo nesnadné určit si rytmus spánku a bdění. Asteroid se otáčel tak rychle, že vystavoval naši skalnatou pláň žhavým slunečním paprskům každé tři hodiny. Tři hodiny trvající noc byla ozařována obyčejně Sluncem? vzdáleným 25 astronomických jednotek, které zářilo nesrovnatelně jasněji než pozemský úplněk. Skály ve dne pálily jako balvany rozžhaveného kovu, v noci fosforeskovaly silným, jako led chladným světlem. Rychlost rotace planetky byla vysoká, takže při pohledu oknem člověk viděl, jak se stíny prodlužují a rostou — absolutně černé, vše pohlcující stíny vzduchoprázdna. Když nějaký automat přečníval ze světla do stínu, zdálo se, jako kdyby byl rozťatý vejpůl a jedna jeho část přestala existovat.
Večer co večer jsme zasedali k přijímačům, které byly postaveny na miniaturní půdičce našeho domku, a pozorně jsme se zaposlouchávali do dutého šumotu reproduktoru. Z praskotu a šramotu, které jako by byly povrchem nějakého temného vlnění, vyskočily najednou veselé tóny znělky GEY. Protože jsme postavili prozatímní stožáry antény, udržovali jsme s raketou televizní spojení a každý večer jsme se s druhy vídali. Vyměňovali jsme si zprávy, hovořili o postupu prací; občas žádal Zorin kolegy o pomoc při výpočtech.
GEA letěla přímo k Bílé planetě. Od cíle ji dělily ještě dva týdny cesty. V té době jsme chtěli dokončit nejdůležitější práce při výkopech základů pro budoucí velký atomový reaktor, který měl nahradit náš nynější, provizorní. Vstávali jsme za místního úsvitu, obešli jsme všechna pracoviště — a bylo jich někdy i deset najednou a byla rozptýlena na ploše několika kilometrů — ale pak jsme se hned nevraceli do tlakové komory (říkali jsme „domů“), nýbrž jsme si vyšli na procházku každý den někam jinam, takže jsme poznali okolní krajinu v okruhu několika kilometrů. Bylo to skalnaté těleso značně strašidelné, spíš karikatura než miniatura planety. Zmínil jsem se jednou o tom, že připomínala z dálky utržený horský řetěz, který pluje v hvězdném prostoru; proto se obzor, obepínající chodce, hned rozbíhal na několik kilometrů, hned nečekaně smršťoval. Na severovýchodě, ve vzdálenosti třiceti kilometrů od našeho domku, přecházela poměrně rovná skalní planina hřebenem ve sráz, pokrytý spletí podivných útvarů. Až k obzoru se táhla ztuhlá kamenná záplava; nebylo v ní nic ze svahů zasypaných skalní drtí, z přirozené eroze, z obrazu působení vody, větrů a přitažlivosti: bylo to jakési panoptikum groteskních forem zdánlivě nepředstavitelných: zkamenělé balancující makovice, obrovské zubaté balvany, jako zázrakem držící rovnováhu, zátarasy z kolmých kamenných břeven, čekajících na jediný neopatrný pohyb, aby se začaly valit dolů zpomaleným ospalým pohybem jako v příšerném snu. Když jsme vystoupili na skalní výstupek dominující krajině, viděli jsme celý les ostrých koster, prostírající se na pozadí hvězd a odrážející se od něho pronikavým bílým třpytem. Nad touto mrtvou krajinou se pohybovala rovnoměrným chodem plamenná sluneční koule. Podle toho, jestliže jsme vstupovali do pásma obráceného k slunci, kde se půda ohřívala na sto stupňů, nebo vnikali do stínu, přeskakovalo automatické klimatické zařízení skafandru nepřetržitě z jedné krajnosti do druhé.
Zorin svým chováním poněkud připomínal klima asteroidu: hned po celé hodiny zarytě mlčel, hned se pouštěl do dlouhých monologů. Nezasvěcenému pozorovateli by se mohlo zdát, že naše soužití není nejideálnější, ale kdo by si to myslil, byl by na omylu. Přívětivý a zpravidla hovorný býval totiž Zorin jen ve společnosti cizích lidí; ke mně se choval právě tak, jako kdysi ve společnosti Ametově. Jeho téměř letargické zámlky a zamyšlení, bručivé odpovědi, jednoslabičná slůvka mne těšila. Přestože jsme o Ametovi nikdy nemluvili, ani nevyslovili jeho jméno, býval nějakým zvláštním způsobem tak plně s námi, že jsme se nejednou chtěli málem ohlédnout, když jsme při vycházce přišli na přírodní scenérii fantastičtější než jiné, abychom se přesvědčili, zdali malý pilot prožívá s námi naše dojmy.
Asi deset dní po vylodění na planetce seděli jsme na hrotu skalní jehly, která se tyčila vysoko nad celým okolím. Na západě viselo Slunce v plamenných hřívách protuberancí; druhé Slunce a právě se k něčemu blížilo jako malý oslňující kotouček. Vydali jsme se na procházku úmyslně, abychom mohli pozorovat očekávané zatmění jednoho slunce druhým; když se malý kotouček skoro dotýkal velkého, vyslaly si oba naproti, jako by se hledaly, ohnivé výrůstky, které vzápětí splynuly; tak vznikl podivný, hruškovitý útvar, vydávající intenzívní ocelovou záři; pak se užší, protažená část hrušky či vlastně Slunce a začala smršťovat a pomalu ukrývat za částí širokou. Intenzita osvětlení se nezmenšila, protože úbytek světla byl nepozorovatelný.