TAJMYR — KAMČATKA — NOVÝ ZÉLAND — ČTYŘI MINUTY
BRAZÍLIE — OHŇOVÁ ZEMĚ — SEDM MINUT
Napadlo mě, že bych vlastně mohl letět do Patagónie a použít místního spojení s Antarktidou, ale nehnul jsem se z místa. Schody sjížděly dolů, minul jsem druhé, třetí a čtvrté patro, lidí bylo čím dál tím víc. Zazářil nápis:
MALAJSKÉ SOUOSTROVÍ — ODJEZD
a zároveň se ozvalo tlumené dunění, které ihned utichlo; někde vysoko se ozývalo chvějivé svištění přistávajících raket, bylo slyšet bouchání zavíraných příklopů a vzdálený hlas, který říkaclass="underline"
„Přímá letka linky Mars — Deimos — Země — osm vteřin zpoždění.“
Za průhlednými stěnami se míhaly zástupy lidí a já jsem klesal níž a níž, až bílé světlo nástupišť zemské dopravy ustoupilo modři nástupiště družic. V davu spěchajících jsem zamířil ke kolejím, ale cestou všechna má energie vyprchala, jako by odplynula spolu s posledním světlem západu, které se průzračnými stěnami vlévalo do nitra haly.
Přiletím na Antarktidu, najdu místo zasedání a dám si otce vyvolat ze sálu. Bude mít radost, bude však i překvapen, zeptá se, co chci, a co mu řeknu? Že jsem ho musel, bezpodmínečně musel vidět? Proto tam nebylo třeba letět, existuje přece televizor. Tak co? Že jsem se chtěl dotknout jeho tmavých šatů, ucítit teplo jeho rukou? Řeknu mu to v nějaké velké chodbě, za dveřmi bude slyšet hlas přednášejícího a otec bude ze všech sil předstírat, že do sálu naprosto nepospíchá, a já budu stát, dívat se na něho a ani nehlesnu — co bych mu také řekl? Vždyť GEA startuje až za několik dní, takže celý ten překotný spěch, celá ta raketová eskapáda dnešní noci nemá žádný smysl.
To bylo jasné. Tím, že jsem upustil od záměru letět na Antarktidu, řídil jsem se zdravým rozumem. Ale když jsem se pomalým krokem vzdaloval od kolejí, na které přijížděly rakety, cítil jsem bodavý smutek. Opřen o balustrádu, díval jsem se, jak na teleforech vyskakují zelená signální světélka, jak rakety nabývají rychlosti, jak se rudá písmena na jejich bocích slévají v třaslavé pruhy, a střely se s pronikavým svistotem hrouží do odpalovacích komor a opouštějí jejich ústí ve výši devatenácti pater nad úrovní peronů a celé proměněné v rychlost vyvrhují rozdrásané chomáče ohně. Vteřina — a zmizí v temnějící obloze. Do obličeje mi zavanul horký, dusný dech s pachutí železa, rachot utichl a já jsem osaměl. Podél peronů, nad řadami vstupů do výtahů svítily ostré čáry zářivek a skrze sklo stěn padal stále hustší soumrak tohoto dne.
Na volnou kolej vjížděly mimozemské rakety — dlouhé, oblé, podobné rybám se zploštělými lebkami, a v pozadí haly se rozsvěcovaly nápisy:
MĚSÍC — MOŘE DEŠŤŮ — APENINY — MOŘE MRAČEN — JIŽNÍ PÓL — ČTYŘI MINUTY
Nastal nový příliv lidí. Hlouček děvčat, přibíhajících z horního patra, měl tak naspěch, že dívky sbíhaly po schodech, pohybujících se stejnoměrně dolů. Poslednímu z nich se otevřel kufřík, z něhož se vysypaly pestrobarevné drobnosti. Děvče udělalo zoufalý pohyb, jako by se chtělo vrátit, protože je však popohnalo volání kamarádek, máchlo rukou a běželo k raketě. Za okamžik telefory zeleně zamžikaly a vzduch zaduněl na znamení, že odstartovala letka měsíčních raket. Nástupiště se téměř vylidnilo. Těkal jsem očima po hale; když jsem se podíval na datum svítící nad glóbem informátoru, trhl jsem sebou úžasem. Vždyť zrovna dnes je Svátek zrušení hranic! Proto jela matka do města! Rád bych věděl, zdali babička oblékla ty nové šaty nebo své obvyklé fialové, měníc podle svého zvyku v poslední chvíli své rozhodnutí. A zdalipak sledovaly můj maratónský běh? Na to jsem myslil, když jsem mířil k východu; vtom jsem o něco zakopl. Byl to bledě zlatý, modrými puntíky stříkaný míček, tak strašně opuštěný v obrovské hale, plné zvuků ustavičného pohybu. Schoval jsem jej do kapsy — přitom se vavřín prozradil jemným zašustěním lístků — a rychle jsem vykročil k východu. Přímo před ním seděl nějaký člověk. Zřejmě pohrdl křesly, protože seděl na úctyhodném balíku, nohy nataženy daleko před sebe, s rukama zkříženýma na prsou, a pískal si hlasitě a falešně Symfonii na rozloučenou.
„Který hlupák tady tak koncertuje!“ pomyslil jsem si. Pohlédli jsme na sebe a oba zároveň jsme vyrazili výkřik úžasu. Byl to Peutan, můj spolužák z mechaneuristických studií. Začal zmatený rozhovor s taháním za rukávy, s kroky vpřed a vzad, s poplácáváním a opakujícím se refrénem „a vzpomínáš, jak profesor…“„A vzpomínáš…“ — „A vzpomínáš…“
„To je mi překvapení,“ řekl jsem konečně, „ale dovol, co ty tady děláš, v tuto hodinu v den Svátku…“
Vítězně se rozesmál.
„Čekám na Nitu. Dnes se vrací. Bude tu za necelou hodinku. Dokonce jsem už s ní mluvil, víš?!“
Bylo to jeho děvče. Před rokem dokončila studia a byla na šestiměsíční praxi na kosmodromické stanici na Titanu, jedné z nejvzdálenějších v celé sluneční soustavě.
„To mám ohromnou radost,“ řekl jsem, přestože jsem cítil, že se tato slova neshodují zcela s pravdou. Veselá nálada, vyvolaná nečekaným setkáním, byla najednou ta tam. Peutan to vůbec nezpozoroval.
„Mám pro ni překvapení,“ kopl lehce nohou do balíku. „Niagaru. To je její kočka, přišla na svět zrovna tehdy, když Nita odjížděla. Niagara, protože pořád tak tekla,“ vysvětloval a znovu se rozesmál. „Ale teď už je způsobná. Mohla by ovšem upláchnout, tak jsem ji pro všechny případy strčil do krabice.“
„S kočkou jdeš na schůzku?“ řekl jsem s jízlivostí, kterou jsem nedovedl potlačit. „Na tvém místě bych přišel s květinami.“
„Květiny taky mám, tam uvnitř,“ Peutan po druhé kopl nohou do balíku, který odpověděl podrážděným zamňoukáním. „No, a co ty tady děláš, vítězi olympijský? Nemáš potuchy, jak jsme všichni hulákali, když jsi finišoval, přestože jsme litovali, žes neběžel v barvách naší boudy. No ukaž se, otoč se k světlu, ať si tě prohlédnu, přece tak…“
Nedokončil. Z úst se mu vydral výkřik, zakončený táhlým hvízdnutím.
„Co to máš tady? Tak ty letíš na Centaura?! Krotit hvězdy? Maratónče! Doktore! Rošťáku! A nezmínil ses ani slůvkem!“
Opatrně, jako by to byla věc velmi křehká, dotkl se malého bílého odznaku GEY, který jsem měl na prsou. Teď bylo na místě rozpovídat se dlouze a široce. Ale v této chvíli jsem toho opravdu nebyl schopen. A tak jsem jenom řekclass="underline"
„Závidíš mi?“
„A abys věděl, ano!“ vyrazil a krátce se zasmál.
„A víš ty co? Já tobě taky!“ uklouzlo mi. Řekl jsem to takovým tónem, že se Peutan už na nic neptal. Stáli jsme několik vteřin, hledíce na sebe, beze slova. Konečně mi podal ruku a nějak slavnostně stiskl mou se slovy:
„Tak co? Rozloučíme se, ne? Budeš k nám chodit na televizity?“
„Jistě. Pokud to půjde.“
„Tak nezapomeň!“
Ještě jednou jsme na sebe pohlédli a já vykročil k východu. Vzduch byl plný šumotu a svistu startujících raket, a když nastalo ticho, ozvalo se daleko za mými zády Peutanovo hvízdání.