Od nádraží se rozbíhala různými směry celá patra pohyblivých chodníků. Vybral jsem si ten, který se pohyboval k parku u řeky, opřel jsem se o zábradlí a díval se na panoráma města, jehož světla plynula okolo mne.
V Širokých třídách zářily daleko od sebe postavené nebetyčné budovy, obklopené prstenci parků a jako uhel černými stromy na pozadí bíle rozzářených stěn. Byl to jakýsi mnohakilometrový průvod temných, zalesněných ostrovů, z jejichž středu vyrážely k nebi zářivé věže. Pod námi se táhly vrchní vrstvy ulic, hladké, široké, průhledné jako led, se sítí tunelů pulsujících pod nimi. Pod každým náměstím, pod každou ulicí podtékal proud dopravních prostředků, který se valil tak rychle, že se rozmazávaly v dlouhé barevné pruhy, jako by to byla krev cirkulující v cévách gigantického organismu. Záře, pronikající z křišťálového podzemního města, mísila se s přívaly barev řinoucích se shora. Zlaté a fialové ohňostroje reklam šplhaly po zdech, v nejvyšších patrech zářily démantové výkladní skříně, lidé, přetíženi balíky, vybíhali ze skladů a naskakovali do čekajících vrtulníků, které vzlétaly v sloupech rozprášeného světla a zůstávaly nehybně viset u všech poschodí — rojili se jako včely nad plástvemi obrovských úlů. Na křižovatkách leteckého dopravního ruchu mžikaly horečně telefory, pod zelenavě ztlumeným sklovitým povlakem ulic projížděly laviny vozidel, všude vládl vzrušený, nervózní chvat svátečního večera, ale já jsem plul tímto mraveništěm klidný, chladný a lhostejně jsem pozoroval, jak se ruce opřené o zábradlí chodníku zabarvují brzy citrónově, brzy blankytně, brzy purpurově, jako by se znenadání ponořily do krve.
Po nějaké době světla prořídla, ruch zeslábl, na místech nebetyčných budov se objevily domy, pak domky, místo toho parky se začaly rozšiřovat, zvětšovat a rozprostírat do stále větší dálky, až konečně pohyblivý chodník končil. Zanechal jsem daleko za zády zelenavě zářící svítilnu jeho konečné stanice a šel jsem dál s pocitem zadostiučinění, že cítím pod nohama měkkou, vlhkou zemi. Za branou parku mě obklopily stromy. Ve vnitřním městě oslnivá záře pouličního osvětlení oslepovala nebe, takže se zdálo, jako by už byla temná noc. Teď jsem viděl nad hlavou nebeskou báň temně modrou, ale ještě bez hvězd. Nebe na západě zářilo posledními zbytky stydnoucí, stříbrnou mlhou ojíněné červeně. Byla to hodina, kdy na lavičkách v parku, tam, kde je světla nejméně, sedávají dvojice a šeptají si slova, jež nezná nikdo na světě: protože — i kdyby je sám nejednou říkal — nějakým podivuhodným řízením obsah takových rozhovorů, takových schůzek uniká z paměti, vyprchává z ní jako nepozorovatelně se vypařující éter a zůstává pouze opojná, sladkohořká sedlina, vzpomínka na náladu, po okraj naplněnou očekáváním, na nějaké velké černé oči, otevřené v samé blízkosti vlastní tváře, a na šepot, který — kromě vůně dechu, tónu hlasu — neznamená nic — jako hudba, jež zdánlivě třebas neznamená nic a přesto znamená všechno.
Šel jsem parkem. Daleko nad stromy, černými ve tmě, zvedaly se světlé siluety věžovitých budov. Alejemi chodily dvojice, sedaly si na lavičky, tiskly se k sobě, co nejdále od svítilen, zářících mezi větvemi; já kráčel mimo, uvědomuje si, že mám v kapsách pěsti zaťaté jako dva kameny a odvracel jsem oči, ale přesto, když jsem prošel celý park a vyšel na obrovské, prázdné nábřežní bulváry s mnohonásobnými náhrdelníky světel odrážejících se v černé vodě, měl jsem ještě pod víčky obraz těchto těl, černějších než noc, přitisknutých k sobě v jakémsi bezradném opojení, těl splývajících v objetí, které je jakýmsi pokusem zničit poslední hranici mezi dvěma lidmi, a v hlavě mi zněly čtyři vysoké tóny introdukce Symfonie.
Zastavil jsem se na pokraji nábřeží. Řeka objímala světla města mírným zákrutem a dole pode mnou plynul bez nejslabšího zvuku proud hladký, mlčící, kolébající s jakousi bezmeznou něhou odrazy svítilen. Vytáhl jsem ruku z kapsy, otevřel pěst. Vypadl z ní zmačkaný, polámaný list vavřínu.
„To jsem pěkný hlupák!“ řekl jsem a šel jsem dál zrychleným krokem. Několik set metrů nad zákrutem řeky se tyčil pomník Kosmonauta, starobylá, celému městu dominující pyramida s rovným vrcholem, oblíbený cíl mých chlapeckých toulek. Zamířil jsem ke schodům v jejím obrovském svahu téměř poslepu. Sotva jsem šlápl na první z nich, rozjel se bez hluku a unášel mě vzhůru; připadalo mi, že mě celé město opouští nekonečně jemným, ale přesto neodvratným pohybem, že mi utíká pod nohama stále dál a dál a roste v hloubi prostoru horizontem zářivých věžovitých budov. Schody se zastavily. Byl jsem na plochém vrcholu pyramidy, před pomníkem Kosmonauta.
Na gigantické mase meteoritu, černé, jako kdyby se do ní vpekla temnota propastí, v níž po věky kroužil, leží naznak člověk, sražený k zemi. Ve dne je vidět tohoto padlého kolosa i z nejvzdálenějších náměstí Meorie; za zády mu na strany i nahoru vyčnívá úlomek raketové stabilizační plochy, obrácené hrotem k nebi, ukazující směr, odkud přiletěla. Nyní v odrazech vzdálených světel města ztratil obr svou lidskou podobu. Záhyby jeho kamenného skafandru se černaly jako trhliny ve skalní stěně a lidská byla pouze hlava, holá, obrovská, vyvrácená, spočívající spánkem na zaoblině balvanu. Vykročil jsem. Na žule se kroky rozléhaly jako ve zředěném vzduchu. Za trupem ležícího vládla naprostá tma. Obešel jsem sochu kolem dokola a najednou jsem se octl přímo proti její tváři. Zvedala se nade mnou jako horský sráz, tak mohutná, že jsem ji nemohl obsáhnout pohledem. Zdálo se mi, že v mrtvém tichu, jaké vládlo, slyším tóny Symfonie na rozloučenou. Byl jsem trochu omámen patetickým pocitem osamění, který vzrůstal s každým okamžikem. Řekl jsem si „to bude dnes v noci můj druh“. Vytáhl jsem se na okraj meteoritu a sedl jsem si přímo pod oko kolosa. Na dosah ruky za mnou se slabě a tajuplně leskl vypouklý štít jeho víčka. Nohy jsem spustil do prázdna. Tam, pod mýma nohama, se rozkládala Meorie.
Nad bezbřehým mořem světel se tyčily dva mohutné zdroje záře. V centru universitní čtvrti zářila budova, postavená koncem dvacátého prvého století, obrovská stavba s obrysy tak sráznými, tak se vzpínajícími vzhůru, jako by se téměř na sebe řítily. Je v nich jakási nezkrocená, radostná vzpurnost, výzva vržená v tvář přitažlivosti oněmi prvními architekty, jejich vize utvářela epocha raket, ostrost střel rychlejších zvuku a výbušné křivky jejich vzletu. Proti tomuto tisíciletému kolosu, vysmívajícímu se gravitaci, stojí druhá, už moderní bašta Paláce mechaneuristiky, jakoby vystřeleného k nebi najednou ze všech svých křišťálových sloupořadí. Ve srovnání s jeho soustředěnou prostorou, která je světlem samým, ztuhlým v beztížnou konstrukci paprsků, působí universita primitivně a dráždí zrak násilností svých forem, které prozrazují opojení dávných architektů, napínajících stavební materiál až k poslední hranici únosnosti. Deset věků dělí tato dvě díla pozemského stavitelství. Ale čím byl tento čas ve srovnávání s věkem meteorického balvanu pode mnou? Na jeho povrchu, zesklovatělém žárem, z něhož se zrodily planety, leželi v tomto okamžiku dva lidé. Jeden, kamenný, zosobňoval všechny ty, kdož se nevrátili z hlubin vesmíru. Druhý, živý, měl do nich odejít. Jaké setkání! Jaký kruh dějin se tady uzavíral i otvíral obrácen do neznáma! Tak jsem uvažoval s pohledem upřeným do tmy a hlavou podepřenou rukama. Tu vystoupily ze tmy kamenné plochy mého okolí, zality plápolavým svitem. Nad Palácem mechaneuristiky se ve vzduchu rozvíjely ohnivé drapérie, zhášející světlo hvězd: umělá polární záře tryskala ze země vodopádem stříbra, obráceným k nebi, a na jejím vlnícím se pozadí psala plamenem neviditelná ruka: „PLES ZAČÍNÁ“.