Tu se hvězdami poseté propasti města zachvěly a začaly chrlit stovky, tisíce, desetitisíce ohňostrojů, světlic, bengálských ohňů třepetajících světly nad nejvyššími věžemi, a z parků jako na přivítanou stoupaly balóny groteskních tvarů, paňáců a fantastických maškar; současně se mezi palácem a universitou, v stříbřitém, pološerem vyplněném prostoru zachvěly roje šarlatových, fialových a smaragdových prstenců; to se řadil studentský karnevalový průvod a vířící vrtule helikoptér zakončené světýlky tvořily zářivé kroužky. Díval jsem se na to všechno s nelibostí, trochu uraženě, a mhouřil jsem oči před vtíravým světlem; kéž by mě Země — již vzdálená a lhostejná — zanechala mým úvahám o nekonečnu, ale ona mě v takové chvíli zve na bláznivou maškarádu! Vítr přivál ozvěnu vzdáleného křiku davů až do míst, kam jsem se utekl. Ještě jsem se pokoušel zachránit svou tragickou samotu, ale při myšlence, jak by bývalí kolegové hlučně vítali maratónského vítěze a badatele hvězd, jsem zaváhal; čím dál, tím více mi bylo líto, že nejsem tam dole; ještě chvíli jsem bojoval s pokušením, konečně jsem rovnýma nohama seskočil na plochý vrchol pyramidy a přivolal vrtulník. Za minutu se vynořil ze tmy a pomalu se snášel přede mnou, ovinut řetězy květin, jako by mě zval svou osvětlenou, prázdnou kabinou. Ale sotva jsem nasedl a pocítil, jak mě unáší větrný proud, napadla mě nová myšlenka:
„A co když tam potkám Annu a ona mě uvidí, jak se směji a tančím před zítřejším loučením?“
Rychle jsem změnil směr letu a zakrátko již jen stříbrný odlesk mraků prozrazoval místo, kde zmizela Meorie.
Nevím, jak dlouho jsem letěl. Čas od času míjela dole města jako skvrny ohně, rozesílajíce do tmy tenké, svítivé nitky dálnic; mé letadlo se zakymácelo ve vzdušných proudech, skla opalizovala srážející se vodou, několikrát jsem nad sebou zahlédl hvězdy. Později se panorámata této noční cesty začala prostupovat s obrazy snu. Když jsem procitl, hnaly se za okénky silné vrstvy mračen nahoře černých, odspodu zalitých světlem. Napadlo mě, že přilétáme k nějakému městu, a začal jsem sestupovat. Mraky se rozestoupily, spatřil jsem Zemi, celou tonoucí v záři, avšak nebyla to krajina obydlená. Se slabým otřesem se dotkl vrtulník země. Vystoupil jsem.
Byl jsem ve stromořadí prázdného parku, zachváceného klidným siným požárem. Skupiny smrků hořely jako studené pochodně, topoly se změnily v rozzářené svícny a koruny kaštanů, navršeny nade mnou, sršely paprsky jako planetární mlhoviny. To zelené barvivo rostlin svítilo působením neviditelných vysílačů ultrafialových paprsků. Každý lístek, každá štíhlá lodyha, každé stébélko trávy, stalo se zdrojem mlhavé luminiscence. Šel jsem po cestičce, v moři světla temné jako černý pramének s rozžhavenými břehy. Mrtvé a tmavé byly pouze kmeny, větve a — jakoby na vzdory řádu dne — kalichy květů. Všudypřítomná ze všech stran se linoucí záře působila, že okolí vypadalo nehmotně; když se probouzel vítr, nehybné chomáče světla se rozpadaly; živé ploty se vlnily ohněm a vysoké altány se nakláněly jako koráby zachvácené plameny.
Došel jsem k fontáně vroubené květinovými záhony. Pod bičem tryskající vody se lámaly tisíce duh. Okolo bazénu vedla kamenná lavice. Usedl jsem na ni a hleděl do parku. Jeho stříbrné masívy byly vyšity černými krajkami větvoví. Znovu se mě zmocnila ospalost. Přijímal jsem ji jako něco blahodárného; kamenná plotna lavice se mi zdála být záviděníhodným lůžkem; když se mi sklížila víčka, měl jsem pocit, že jsem za branou života…
…Ležel jsem na horkém písku pláže. Slunce stálo vysoko, byl odliv, moře ustupovalo, jen ojedinělé, šumící vlny se ještě vracely, oblévaly mě a prchaly, až odtekla poslední a já jsem byl vržen sem na tvrdý, suchý břeh… skutečnosti.
Otevřel jsem oči. Zaslechl jsem tichounký pláč. Zvedl jsem hlavu. Přicházel zblízka. Vstal jsem rozlámaný a ztuhlý a obešel jsem kulatý bazén. Na stejné kamenné lavičce, na druhé straně fontány, se choulilo dítě. Malý, snad čtyřletý hošík. Na umouněné tvářičce se třpytily stopy slz. Když mě uviděl, přestal plakat. Mlčel jsem, omámený spánkem, užaslý. Dlouho jsme se na sebe dívali, oba zaražení a zachmuření. Jeho prvního to přestalo bavit.
„Copak tady děláš?“ zeptal se drsným ochraptělým hlasem.
Uvedl mě do rozpaků. Na tuto otázku bych těžko našel odpověď.
„A copak ty tady děláš?“ řekl jsem a snažil jsem se, abych svému hlasu dodal vážný, karatelský tón. „Já jsem se ztratil.“
„Kde jsou tvoji rodiče?“
„Nevím.“
„Kde ses tu vzal?“
„Přiletěl jsem.“
Po delším výslechu jsem se dozvěděl, že přiletěl s rodiči na výlet a stůj co stůj chtěl vidět koníčka.
„Jakého koníčka?“
„Ty to nevíš? Já myslel, že tys taky byl u koníčka.“
Jak se ukázalo, s parkem sousedila zoologická zahrada. Byl v ní s rodiči. Ale ke koníčkovi se nedostali. Tatínek povídá:
„Už se musíme vrátit. Nasedni do letadla. Až poletíme, uděláš koníčkovi televizitu.“
Ale on si chtěl koníčka pohladit. Tak do letadla sice nastoupil a druhou stranou vystoupil tak, že si toho nikdo nevšiml a svůj náramkový teleranek, spojený rádiovou vlnou s teleranem rodičů, aby vždycky věděli, kde je, sundal s ruky a strčil pod sedadlo. A pak šel ke koníčkovi. Za soumraku se vrátil do parku, ale rodiče byli pryč. Pak dlouho bloudil a volal, ale nikde nikdo. Konečně našel tuhle lavičku. Chtělo se mu spát, ale nemohl usnout.
„Bál ses?“
Neodpověděl. Co s ním? Zeptal jsem se, kde bydlí. Nevěděl.
„Kolik sluncí svítí nad vaším domem?“ zeptal jsem se ho po chvíli rozmýšlení.
„Dvě.“
„Dvě?“
„Ne, jedno.“
„Tak ne dvě, pouze jedno?“
„Jedno.“
„Jistě?“
„Asi jistě.“
S takovými informacemi se nedalo mnoho podnikat. Odvézt ho na nejbližší letiště? Najednou zmátl mé úvahy:
„Ty ses taky ztratil?“
„Ne. Jaks na to přišel?“
„Tak mě to napadlo.“
„To ses spletl. Dospělí se nikdy neztrácejí,“ řekl jsem energicky, abych zabránil nežádoucímu zvratu rozmluvy. Hošík se na mne dlouze zadíval, ale neřekl nic. Najednou se hlasitě rozkašlal. To rozhodlo celou věc s konečnou platností.
Ano, nebylo zbytí! Ještě nikdy se mi to nepřihodilo, ale věděl jsem, co musím udělat. Zabalil jsem chlapečka do kabátu a sáhl pro teleran. Když jsem ho vytahoval z kapsy, našel jsem v ní něco kulatého: zlatě lakovaný, puntíčkovaný míček, který jsem zvedl na raketovém nádraží. Dal jsem jej chlapci a sám jsem našel tlačítko na okraji teleranu, lemované rudými písmeny VŠECHNY OKRUHY, tlačítko, které jsem ještě nikdy nezmáčkl. Stiskl jsem je a z malého přístroje zahlaholila směsice zvuků: lidské hlasy, ostré hvízdání automatických stanic, signály vzdálených raket a kontinentů, bzukot raketových vysílačů, útržky slov, hudby, zpěvu, to všechno, slito v miliónhlasý hlomoz, zaznívalo z ploché krabičky. Sklonil jsem se nad přístroj a tiše — protože jsem nechtěl, aby mě hošík slyšel — vyslovil jsem zaklínači formuli: