„Anno,“ řekl jsem šeptem, „to všechno je pravda, vím o tobě tak málo, ale ty o mně také; existovalo ještě něco jiného než možnost, které není dáno, aby se rozvinula. Ale chci, abys věděla, jak se mnoho tvou zásluhou…“
„Jak jsi nemoudrý a umíněný,“ odpověděla již s úsměvem. „Zase ta hezká slovíčka?“
„Tak co mám dělat?“ zeptal jsem se jako dítě a ona se krátce zasmála, ale ihned zvážněla a odpověděla, naklánějíc hlavu dozadu.
„Copak já vím… třeba mě polib… nedá se nic dělat…“
Objal jsem ji. Hleděli jsme si do očí. Bez námahy bych mohl najít mezi všemi odstíny oblohy barvu jejích duhovek, v nichž se nyní jako ve dvou malých nebeských klenbách odrážela miniaturní slunce.
Vstala, uhladila si šaty a pozorně, téměř s nedůvěrou se prohlížela v malém zrcátku a česala si vlasy mým hřebínkem. Vždycky mě dojímala přísnou prostotou, jaká se zračila na její tváři při těchto obřadech, a myšlenka, že jim přihlížím naposledy, mi sevřela hrdlo nevýslovným smutkem.
„Už je pozdě, zmeškáš letadlo,“ řekla, a když jsem při vstávání klopýtl, chytla mě pod paždí malou, pevnou rukou.
„Pojď, nešiko, pojď, nebo ještě místo na hvězdy poletíš do vody…“
GEA
Kdysi v dobách dávno minulých byli lidé vězni prostoru. Ze všech panorámat Země znali pouze to, v němž se rodili, žili a umírali. První cestovatelé museli bojovat s houštinami pralesů, dravými řekami, nepřekročitelnými horskými řetězy a na kontinentech oddělených oceány se rozvíjel život izolovaně jako na vzdálených planetách. Jak se podivili Féničané, když při výpravách na moře jižní polokoule spatřili Slunce pohybující se po nebi od pravé ruky k levé a za obratníkem Kozoroha Měsíc, vycházející jako vodorovně položený srpek, takže se zpod obzoru nejprve vysunují jeho dva načervenalé růžky.
Přišly doby, kdy na mapách zeměkoule byla vyplňována bílá místa, přišly doby dlouhých, obtížných a bohatýrských výprav na křehkých plachetnicích — epocha Kolumbova, Magellanova, Vasca da Gamy, avšak Země byla ještě pořád nesmírně veliká a k jejímu obeplutí zhusta stěží stačil lidský život; nejeden z těch, kdož se první vydávali na takovou plavbu, nespatřil už svou vlast. Teprve v epoše strojů se začala planeta zmenšovat. Lidé ji objížděli v několika měsících, týdnech, pak dnech; a potom se ukázalo, že člověk, jenž se zmocnil vlády nad prostorem, pohnul něčím, co se mu po celé věky zdálo naprosto neotřesitelné: časem.
Každému z nás se dnes při cestování stává, buďto že dožene den, který již končí, nebo že prodlouží nebo zkrátí noc, ba dokonce při letu proti otáčení Země, že najednou přeskočí den v týdnu. Nikdo se nad tím nepozastavuje, tak je to samozřejmé; lidé, kteří jsou zaměstnáni na umělých družicích, zvykají si na jejich místní čas, s kratším rytmem spánku a bdění, než je den na Zemi. Mění však bez obtíží své návyky, jakmile se vracejí na svou rodnou planetu. Ano, prostor se smrštil, čas se rozpadl, avšak výsady, které mu byly vyrvány, jsou stále ještě nepatrné. Dokonce i kosmonauti, vracející se z daleké výpravy, odněkud od oběžné dráhy Saturna nebo Pluta, přivážejí si ve své raketě čas o tři, čtyři nebo pět, někdy více dní odlišný od zemského času. Výprava za hranice sluneční soustavy k nejbližší hvězdě, Proximě Centauri, měla čas úplně rozdvojit. Jeden, plynoucí nezměněnou rychlostí, zůstával na Zemi. Druhý, měřený na GEI, měl ubíhat tím pomaleji, čím rychleji se raketa pohybovala. Rozdíl, vypočítaný na celou dobu výpravy, dosahoval několika let. Je to zvláštní a velká věc, když teorie a vzorce ověřené zatím na hvězdných jevech počínají zasahovat do lidského života. Měli jsme se vrátit mladší, než budou naši pozemští vrstevníci, protože v nejmenších molekulách všeho, co GEA s sebou odnese, předmětů stejně jako rostlin a lidí, měl čas plynout pomaleji než dosud; bylo těžko odhadnout důsledky tohoto jevu pro dobu, kdy se cesty za hranice sluneční soustavy stanou všeobecným úkazem.
O tom jsem přemýšlel na malém letišti, ležícím v suchém, travnatém údolíčku mezi březovými a olšovými háji. Čekala na mne raketa GEY, jedno z těch komických tryskových letadélek, která při přistání rozkládají ve vzduchu své tři stabilizační plochy, aby na nich přistála kolmo k zemi, zůstala stát podobna amfoře se zobcovitě protáhlým hrdlem.
Se vším už jsem se rozloučil — s lidmi, drahými místy, vzpomínkami — byl jsem připraven na cestu, lehký a klidný, s jiskrou hluboko skrývaného vzrušení — přesto však jsem oddaloval okamžik odletu. Z dlouhého pruhu stínu vrhaného letadélkem pohlížel jsem na skupinku nedalekých smrků, proti světlu téměř tmavomodrých. Všechno kolem mne bylo v naprostém klidu — rozpálené ticho dne, kdy jaro nepozorovatelně přechází v léto, rozčepýřené hlavičky pryskyřníků se nakláněly na stoncích, jako by byly unavené vedrem, nějaký pták nablízku se ozval a umlkl, poděšen vlastním hlasem. To všechno jsem měl jediným pohybem odhodit jako plavec odrážející od břehu. Přímo u mých nohou kvetl trs fialových květů, jejichž název jsem neznal; sklonil jsem se, abych je utrhl, ale vzpřímil jsem se s prázdnou rukou. Nač, zvadnou. Ať raději zůstanou takové, jaké je můj pohled opustil. Vstoupil jsem na schůdky, ve dveřích jsem se naposledy ohlédl — smrky se zvedaly vysoko, jejich čerň byla na tisíci místech probodána rudou září západu. Chtěl jsem se usmát, záleželo mi na tom. Nemohl jsem. Má vlastní nehybnost se s každým okamžikem nepozorovatelně naplňovala ještě nějakou nepochopitelnou tíží.
„Můžeme letět,“ řekl jsem mechanicky, skláněje hlavu ve dvířkách, a posadil jsem se.
„Můžeme letět,“ odpověděl nebo spíš zasykl pilot — robot. Letadlo se zachvělo a vymrštilo vzhůru. Kulatými okénky jsem viděl Zemi rychle se vzdalující. Kabina se rozsvětlila, to pro mne tohoto dne znova vyšlo Slunce a majestátně stoupalo výš a výš. Trvalo to jen kratinkou chvíli. Pak modř nebe, jakoby vyžíhaná, zbledla, zpopelavěla, zčernala a objevily se na ní hvězdy. Nechtěl jsem se na ně teď dívat; položil jsem ruce na opěradlo prázdného křesla před sebou. Seděl jsem tak nevím jak dlouho, když vtom se ozval signál.
Zvedl jsem hlavu.
Hluboko dole za oknem hořelo slunce, oslňující koule v aureole chvějivých plamenů. Před námi, v závějích nehybných hvězd, se objevovaly barevné šňůrky plaménků před očima se zvětšující — byly to světelné boje, rozmístěné spirálovitě okolo GEY. Vyznačovaly cestu jednosměrného letu pro nákladní rakety, trysková letadla a střely, malé jako moje letadélko, které se v celých hejnech rojily kolem letadla. Dvakrát jsme nad ním přeletěli, na letišti byl nepochybně nával; pak přišla rozhlasová výzva, abychom přistáli. Letadélko opsalo předepsanou křivku — náhle mě oslnil stříbrný záblesk, byla to světla našich vlastních reflektorů, která se odrazila od pancéře GEY; ležela bez hnutí, rostla jako obludně nafukovaný balón z nejtřpytivějšího stříbra, pak její lesk ztemněl a zhasl. Blížili jsme se k ní ze strany; téměř kilometr dlouhý rybí trup letadla se prudce zvětšoval a vyplňoval celou oblohu. Následoval lehký otřes, krátká tma a opět zazářila světla, ale už jiná.