Odmlčel se.
„Tak to musí být a tak se to musí stát… jinak ti bude velice těžko. Velice zle a velice těžko. Vím, že mi to neřekneš, i kdyby ses skutečně zalekl a že od cesty neustoupíš, protože bys to nedovedl. A proto záleží na tobě, bude-li tato cesta — spíše život — nejvyšší svobodou nebo nejtěžší nutností. Neuplynulo ještě patnáct minut, ale to je všechno. Řekl jsem ti to proto, že… Mám mluvit dál, nebo chceš, abych táhl ke všem čertům?“
„Mluv, Yrjólo!“
„Víš, tuším tak trochu, proč jsi přišel mezi nás sám. Nerad si vybíráš a vždycky bys chtěl prožít dvě možnosti tam, kde je místo pouze pro jednu… Ale teď už mi hlasitě nadáváš?“
„Víš, že ne.“
„To je hezké. Poslouchej, tys porazil Mehillu?“
„Copak to má…“
„Má. Porazils všechny, pravda?“
„Ano.“
„Podej mi ruku.“
Podal jsem mu ruku; stáhl mě zpět. Balvan, na němž jsme seděli, dotýkal se sousedního. Když jsem pohlédl vzhůru, viděl jsem ohromnou kamenitou pláň, táhnoucí se až k vrcholu rozložitého horského hřebene. Potok tekoucí úžlabinou se leskl jak stříbrný hádek. Yrjóla přiblížil mou ruku k sousednímu balvanu. Čekal jsem, že se dotknu jeho drsného, chladivého povrchu. Avšak prsty pronikly kamenem jako vzduchem a narazily na plochý kov. Pochopil jsem, právě tudy vedla hranice parku, tady končily skutečné stromy a balvany a začínalo jejich pokračování vykouzlené videoplastikou, vzdálené lesy, zachmuřené nebe, hory nad námi… všechno.
„A ten potok?“ zeptal jsem se, ukazuje na hádka nahoře, který vypadal jako počátek vody bublající mezi kamením.
„Ten pod námi, to je ten nejskutečnější potok na světě: můžeš se v něm vykoupat, kdykoliv po tom srdce zatouží,“ odpověděl Yrjola, „ale ten nahoře, nu což, budu citovat tvá slova: dokonalá iluze.“
Pustil mou ruku. Byl to pohled dosti neobvyklý. Paže byla až po loket zabořena do balvanu, který ve skutečnosti neexistoval. Zrak lhal hmatu. Vytáhl jsem ruku, a když se vynořila, nabyla iluze své předchozí plnosti.
Když jsme odcházeli z parku, zeptal jsem se inženýra:
„Odkud mě tak dobře znáš?“
,Já tě vůbec neznám,“ odpověděl. „Říkal jsem dnes tobě to, co jsem před nedávnem říkal sám sobě.“
„Přesto však o mně víš…“ Usmál se tak, že jsem nedokončil.
„Vím o tobě všelicos, ale to je něco docela jiného. Musím to přece vědět. Jsem pánem nad stroji, ale přítelem lidí.“
„Zmínil ses předtím o závodech. Dá se tady běhat?“ „Ovšem, závodní dráha vede okolo parku. Těžko bys našel lepší. Budeme běhat… dost možná, že mě porazíš, ale docela jisté to není… Já běhám kratší trati: tři a pět kilometrů.“ Podíval se na mne, usmál se šelmovsky a dodaclass="underline" „Ale porazíš mě, budeš-li opravdu chtít…“ Odmlčeli jsme se, Yrjola promluvil, teprve když jsme vystupovali z výtahu ve čtvrtém poschodí.
„To všechno jsou slova, pouhá slova. Říkáme, že to bude těžké, ale tušíme vůbec, co to znamená? Civilizace nás zchoulostivěla jako skleníkové plody, jsme baculatí, červeňoučcí, ne dost dobře vyuzení v dýmu pekel!“
„Co pořád má s tím peklem,“ blesklo mi hlavou, ale nahlas jsem řekclass="underline"
„Nejsme tak docela skleníkové plody, jak říkáš… A rozhodně není možné říkat o tobě, že jsi baculatý.“
„To všechno nám ještě ukáže budoucnost. Zatím jen tolik: budeme dělat, co dovedeme, pravda?“
Zavřel jsem na souhlas oči, a když jsem je otevřel, Yrjola zmizel, snad ho sebral jeden z těch čertů, které měl stále na jazyku. „Jako kdyby sám byl pouhým videoplastickým klamem,“ napadlo mě a tato myšlenka vyvolala trpký úsměv.
Zeptal jsem se informátoru na cestu a šel do nemocnice.
Opět krátká cesta kabinou výtahu, napřed vzhůru, pak dlouhou nakloněnou šachtou mezi mléčnými a opálovými stěnami. Chodba vedoucí do nemocnice byla užší než koridor nad parkem, barvy krémově zlaté, s modrou malbou, jako kdyby na stěnu dopadaly stíny listů vržené sluncem. Okna žádná. Bůhví jak to bylo uděláno, protože stíny se přece docela zřejmě pohybovaly a vlnily jako ve větru. Překvapení tady bylo hodně. Některá mi připadala — pro můj vkus — poněkud příliš teatrální.
Byt, který mi byl přidělen, jsem rychle prošel; několik nevelkých, světlých pokojů, pracovna s okny vedoucími na moře — samozřejmě videoplastický klam. Napadlo mě, že to bude vyvolávat stesk tím silnější, protože jej nelze ukojit, ale snad právě to je třeba.
Od nemocničních sálů dělí můj byt jakási klenutá síň. Uprostřed, v majolikovém květníku zasazeném do podlahy, stojí těžká černá araukarie. Její jehličnaté ruce sahají daleko do místnosti, jako kdyby se snažila dotknout mimojdoucího a připomenout mu tak svou existenci. Dvojitými dveřmi se vstupuje do malého sálu. Je tam mnoho skříněk ve zdi, paprskové sterilizátory, větráky, v postranních výklencích pokrytých mléčným sklem chemické mikroanalyzátory, sklo, retorty, elektrické hořáky. A v sousedním větším sále bělost ještě neposkvrněnější. Přístroje třpytící se jako rtuť, křesla z plastického porcelánu polokruhovitě rozmístěná, vysoká okna s pohledem na širé prostranství, porostlé zralým, těžce se vlnícím obilím.
Nakloněná plocha na druhém konci sálu ústí do velké matové stěny; nevstoupil jsem, protože jsem uhodl, že je za ní vlastní operační sál. Za mléčnou stěnou se neurčitě rýsovaly tvary přístrojů a chirurgický stůl podobný mostu s jedním obloukem.
Když jsem přicházel k nejbližším dveřím, uslyšel jsem za nimi kroky, nepochybně ženské — byly totiž drobné a lehké. Zastavil jsem se. Bláhová myšlenka: „Tam je Anna!“ Okamžitě jsem ji potlačil a vstoupil jsem. U velkého okna, obrácena ke mně zády, stála žena v bílém. Za jejími zády se táhla v řadách sněhobílá lůžka, oddělená deskami opalisujícího safíru, které sahaly až do stropu. Žena byla tak vysoká jako Anna a velmi mladá; tmavé vlasy tvořily bohaté prstýnky a kadeře. Skutečnost, že se neobrátila při zvuku mých kroků, po druhé nechala vzplanout naději: po druhé už jsem ji nedovedl potlačit, neměl jsem sil.
„Anno…“ zašeptal jsem němě.
Nemohla to zaslechnout, tím jsem si jist, avšak podívala se na mne. Bylo to nějaké neznámé děvče, nikoli Anna. Hezčí než Anna. Ale já, když jsem k ní šel, ještě jsem hledal v této neznámé tváři rysy té druhé, jako bych chtěl své sny proměnit ve skutečnost.
„Ty jsi lékař?“ zeptala se, opírajíc se nehybně o římsu okna.
„Ano.“
,To jsme kolegové,“ řekla. „Jmenuji se Anna Ruysová.“
Zachvěl jsem se a pozorně jsem se na ní zadíval. Nesmysl. Nevěděla samozřejmě nic, cožpak takové jméno má pouze jediná žena na světě?
Usmála se a zároveň zamračila, protože si nesprávně vykládala krátkou odmlku.
„Jsi zklamán doktore?“
„Ne… samozřejmě… ne, ne,“ řekl jsem a maskoval rozpaky úsměvem, „nějak jsem si spletl tvé jméno se jménem tvého otce.“
Chvíli jsme mlčeli.
„Teď zde nemáme co na práci, viď?“