„Ne,“ řekla nejistě, tak trochu jako malé děvčátko. Přistoupila k lůžku, najednou se zamyslila nebo zahleděla do prázdna a uhlazovala na povlečení neexistující záhyb.
„No, když není co dělat… můžeme si jenom přát, aby tomu tak bylo stále,“ řekl jsem.
Zase jsme se oba odmlčeli; na krátkou chvíli jsem se zaposlouchal do ticha tak hlubokého, jako kdyby v celé raketě vládl naprostý klid; vzpomněl jsem si však na halu letiště plnou ruchu. Je to tedy pouze dobrá zvuková izolace.
„Přednostou nemocnice je profesor Schrey, vid?“ zeptal jsem se.
„Ano,“ odpověděla ráda, že se konečně naskytlo dosti slibné téma na rozhovor. „Není na raketě, letěl na Zemi. Vrátí se dnes večer. Před několika okamžiky jsem s ním mluvila.“
Odněkud jako z nepředstavitelné výšky ozval se tenounký skleněný zvuk, klokotající jako švitoření mechanického ptáka.
„Oběd,“ zvolala moje společnice radostně a já jsem v tomto okamžiku pochopil, čemu tak vyčkávavě naslouchala před několika okamžiky.
„Nudí se zřejmě už teď!“ blesklo mi hlavou.
Byla mou průvodkyní v labyrintu chodeb, protože na GEI byla už déle než týden. Cesta vedla po nezvykle širokých schodech. Nesly nás nad skleněným stropem ústředního parku. Všiml jsem si, že jeho „obloha“ byla při pohledu shora úplně průhledná. Dole se prostíraly zalesněné pahorky; viděli jsme je jako z nízko letícího letadla.
V předpokoji jídelny jsem zahlédl známou tvář; byl to Ter Haar, historik, s nímž jsem se povrchně seznámil před několika měsíci. Vryl se mi do paměti pro komickou příhodu. Na večírku u profesora Muracha byla jeho sousedkou sedmiletá holčička, dcerka jednoho z hostí. Pokoušel se ji bavit, ale skončilo to tak, že se holčička usedavě rozplakala, takže ji matka nakonec musela odvést. Jak se ukázalo, vyprávěl historik děvčátku, že v dávných dobách lidé zabíjeli zvířata a pojídali je. Když jsme pak zůstali sami v zahradě, svěřil se mi Ter Haar vážní a s odzbrojující upřímností, že ho děti přivádějí do strašných rozpaků. „Po pěti minutách rozhovoru,“ řekl, ještě pořád celý nesvůj, „začnu se potit námahou, kde vzít námět pro rozhovor, a výsledek je stejný jako dnes…“
Teď při pohledu na jeho robustní postavu jsem se usmál, jako kdybych spatřil starého známého. Také on mě poznal a zatáhl nás s Annou ke stolku v pozadí sálu. Seděl tam již urostlý muž; byl to Ter Akonjan, vedoucí výpravy.
Když se přiblížil automat — číšník a vytahoval ze svých křišťálových útrob ohřáté pokrmy a servíroval je obratně na talíře, pozoroval jsem starého astrogátora přes třpytivé stolní náčiní. Měl velkou kostnatou hlavu. V krátce přistřižené bradce čerň vousů hrála do modra jako ocel prastaré kalené čepele.
Snad proto — napadlo mě — říkají mu „ocelový astrogátor“.
V jídelně přibývalo lidí. Na stěnách z citrinu, zasazeného do bledě stříbrných rámů, bylo vidět obrazy představující výjevy ze života v historických městech. Strop jako kdyby vykrystalizoval z obrovského balvanu ledu. Třaslavé světlo svíček hořících na stolcích se lámalo v jeho brilantových růžicích a zaplavovalo nás příbojem mihotavého jasu.
Ter Akonjan se mne zeptal, jak jsem spokojen s bytem. Zvedl jsem při tom hlavu a na jeho tváři, která vyvolávala v mysli obraz temných, ponurých hor Kavkazu, jehož byl synem, nečekaně zazářily oči dětsky modré.
„Chceš-li provést nějaké úpravy ve svém bytě, jsou ti naši architekti k službám,“ pokračoval astrogátor, který si mé mlčení vysvětloval jinak. Řekl jsem, že se mi byt velice líbí. Anna Ruysová dostala najednou chuť na palmové víno. Znala je z Malajska, kde delší dobu působila, a přemlouvala mě, abych je ochutnal. Robot zmizel, vzápětí se vrátil a vykouzlil dvě láhve. Vtom z proudu lidí jdoucích střední uličkou zamířily k nám tři osoby: Yrjóla, asi čtrnáctiletý chlapec, který jako by mu z oka vypadl, a tmavovlasá žena. Na dálku se mi zdálo, že je středního věku, ale čím přicházela blíž, tím více jako by mládla. Poznal jsem uznávanou sochařku Soledad. Když se chlapec blížil k našemu stolku, udělal několik energických kroků a za jeho zády řekl Yrjóla:
„Doktore, to je Nils, můj syn…“
Usedli. Nils Yrjóla se na mne pozorně zadíval. Měl ve zvyku probodávat očima své sousedy, jako by to byly rébusy, které je nutno ihned rozluštit… Sochařka, sedící vedle něho, vypadala chvílemi téměř jako jeho vrstevnice: v její drobné tváři viděl člověk pouze tmavé velké rty s blýskavými zuby. Oči měla přimhouřené, nahé paže byly hubené jako ruce děvčátka, ale v paměti mi utkvěl pevný, odvážný stisk její ruky. Vlasy měla připjaté vzadu na hlavě a svázané stužkou. Občas jimi potřásla, jako kdyby jí tento atribut ženskosti rozčiloval a chtěla se ho zbavit.
Oběd sliboval něco mimořádného. V rubínově červeném rámečku svítil sáhodlouhý jídelní lístek a vinný lístek vypadal jako silná starobylá kniha. Bylo by jej možno studovat po celé hodiny. Na stole bylo tolik zlatých, kobaltově modrých a zelených talířků, pohárků, misek a příborů, že jsem nedovedl pochopit, jak se směstnají na jeho nevelké šestihranné ploše. Profil Anny Ruysové se bělal po mé pravici na pozadí křišťálového prohloubeného výklenku, jedla elegatně, i když vyvalovala poněkud oči na každé sousto. Když byla na řadě pečeně, pohlédla zkoumavě do zrcadlově lesklé tabule, oddělující nás od druhého stolku, a pohybem vlastním ženám od nepamětných dob si upravila vlasy. Rozhovor při obědě byl nejistý a křehký, protože nesmírná množství jídel a jejich rafinovanost si vyžadovala soustředěnou pozornost. Ve zlatě a skle příborů pohybovaly se řady plaménků.
Luxusnost oběda mě překvapovala, ba dokonce trochu rozčilovala; mlčel jsem však v domnění, že je nutno přizpůsobit se obyčejům na raketě. Avšak první, kdo toho měl dost, byl Ter Haar:
„Uf!“ řekl, „všeho moc škodí! Chtějí nám ukázat, jaký bohatý výběr všeho máme, ale člověka by to úplně umořilo.“
Dali jsme se do smíchu. Nálada byla hned srdečnější. Nyní jsme se zároveň, Anna i já, odvážili odmítnout nabídku automatu, který nám chtěl servírovat jakýsi další chod. Bavili jsme se živě o pracích při zavodňování pouští na Marsu. Pouze Soledad byla duchem nepřítomna. Dvakrát jí spadla vidlička, pro kterou sahala pod stůl naslepo, ohrožujíc celou bohatě prostřenou tabuli, a vzpřimovala se celá užaslá, když automat, po každé rychlejší než ona, zastíral tyto následky roztržitosti a vedle jejího talíře už se leskl nový kompletní příbor. Když byla podávána mražená pomerančová dřeň, zdálo se, že se probouzí. Všichni jsme umlkli a Soledad, mrkajíc víčky s dlouhými řasami, obrátila se na obsluhující automat s otázkou:
„Mohla bych dostat tvrdou housku?“
Když ji dostala, začala ji trhat, namáčet ve sklence a pojídat po tak malých kouscích, jako kdyby krmila ptáčka.
Ter Haar, nakláněje se ke mně, pošeptal mi spiklenecky.
„Podívej se na tu fresku tamhle na zdi — jak se ti líbí?“ ukázal na ni vidličkou.
Obrátil jsem hlavu tím směrem. Freska představovala ulici ve starobylém městě. V ulici se zvedaly domy s okny proťatými křížem, se střechami špičatými jako čapky bláznů; podél domů šli lidé. A středem ulice se pohyboval po železných kolejích modrý vůz. Za předním sklem stál řidič v bílé paruce, oblečený do bohatě premovaného kabátce; na hlavě měl třírohý klobouk s pštrosím peřím a okolo krku krajkové okruží. S rukou pevně opřenou o kliku řídil svůj předpotopní vehikl, přecpaný lidmi, jejichž obličeje vykukovaly z oken za ním.