Goobar, jehož tmavá silueta se výrazně odrážela od pozadí nebe, třpytícího se hvězdami, sešel dolů a ustoupil stranou, odkašlávaje, jako kdyby si mysleclass="underline" „Co jsem to zase provedl.“ Když se postranní světla silněji rozblikala, nadarmo všichni hledali očima profesora; velký vědec zmizel, jistě uprchl nejbližším výtahem do své pracovny.
Zatím zaujali své místo u velícího stolku Yrjola a Ter Akonjan. Majestátně, bez nejmenšího otřesu nebo záchvěvu, opouštěla GEA dráhu, kterou poslušně opisovala kolem Země od chvíle svého zrodu. Široce se rozvíjející spirálou drala se proti proudu gravitace. Jak o tom svědčil osvětlený model, šlehal z jejích trysek, prozatím pouze osového systému, rovnoměrný proud atomových plynů. Raketa začala dělat v prostoru evoluce. Napadlo mě, že je bude ještě lépe vidět z procházkové paluby, a zamířil jsem k výtahu; nebyl jsem ostatně sám; odliv zvědavců byl masový.
Zdálo-li se, že je na galerii málo lidí, tento dojem byl vyvolán její prostorností; každá z obou procházkových palub měří pět set padesát metrů délky. Kdyby se tady všichni členové posádky postavili do řady, stáli by pět metrů od sebe.
GEA se rozbíhala, zastavovala, opisovala kruhy vlevo i vpravo, hned stoupala, klesala, hned se začala pohybovat po spirále čím dál tím těsnější. Všechny tyto pohyby, jednou plynulé, jednou prudké, byly sotva znatelné a pouze obloha kroužila tím nejzvláštnějším způsobem, někdy dokonce tak rychle, že se hvězdy měnily v nořící víry a mezi nimi se jako planoucí pochodně míhaly rtuťový Měsíc a modravá Země. Po několika minutách se mi z těch „hvězdotrysků“ a „hvězdopádů“ začala točit hlava. Usedl jsem na lavičku zády k této podívané a zavřel jsem oči. Když jsem je otevřel, bylo nebe úplně nehybné. Překvapilo mě to, protože jsem pociťoval tíži, jako kdyby se raketa dále otáčela okolo podélné osy. Když jsem se zeptal inženýra Uteneuta, vysvětlil mi, že se GEA sice otáčí, avšak oči televizorů, zachycující pohled do kosmu, se nyní otáčejí opačným směrem a zůstávají tak v poměru ke hvězdám v klidu.
„Ach, tak my tedy nevidíme nebe přímo těmito skleněnými stěnami,“ řekl jsem, „a já si myslil, že je to opravdové, gigantické okno!“
V tom okamžiku se ozvaly výkřiky diváků. Vstal jsem a podíval jsem se do černé hlubiny. Tak daleko dole, že jsem musel přitisknout tvář k chladné desce, abych vůbec něco spatřil, třepetala se malinká barevná světélka, růžová a zelená — mezi nimi se rychle projížděla úhledná tělesa jako stříbřité bělice v černé vodě.
Letěli jsme právě nad Dětským kosmickým parkem. Úmyslně nebo možná náhodou se GEA zastavila a začala se dokonce pomalu snášet dolů. Země zůstala za naší zádí, takže její záře nevadila nerušenému pohledu na panoráma, jaké se dole prostíralo. Ne bez dojetí jsem poznal od dětských let tak dobře známý model naší sluneční soustavy, vznášející se ve vzduchoprázdnu. Slunce představovala velká, zlatým ohněm hořící koule; nedaleko od ní kroužil vulkanický Merkur, dále obíhala sněhobílá Venuše, Země a oranžově rudý Mars, ještě dále lenivě rotovaly modely velkých planet — pruhovaného Jupitera, Saturna s okružím prstenců a čtyř ledových planet temnoty — Urana, Neptuna, Plutona a Kerbera. Do „ulic“ parku vytyčených hustě rozvěšenými světelnými bójemi právě vlétaly astrokary vezoucí výpravy dětí. Řízeny kormidly, s motory vypnutými, proplouvaly poslušně středem kanálů s barevnými břehy, označenými dlouhými náhrdelníky směrových světélek, vyhýbaly se Slunci (z něhož šlehaly skutečné plameny) a postupně se blížily k planetám. Obratně obepluly Merkur a blížily se k modelu Země. Z určité vzdálenosti od modelu, který se rozměry rovnal zdánlivému průměru skutečné Země, bylo při pohledu z rakety nesnadno rozeznat naši rodnou planetu od tohoto skleněného glóbu o průměru dvě stě metrů, jenž byl zevnitř osvětlen modrými zářivkami — tak nápadná byla podobnost. Zdálo se mi, že slyším sborové výkřiky úžasu a údivu, jimiž děti pokaždé málem zničily astrokar při pohledu na „blížence“ Země, který vznikl jakoby kouzlem. Pokoušel jsem se zrakem najít modely Jupitera a Saturna, avšak obíhaly příliš daleko ve tmě.
GEA se dlouho vznášela nad kosmickým parkem, až jsem začal uvažovat o tom, není-li poškozena, ale pak mě napadlo, že naši astrogátoři také přece byli dětmi.
Ráno třetího dne mého pobytu na GEI, když jsem se podíval do prázdné nemocnice a nějakou dobu bloumal po operačním sále, vstoupil jsem do výtahu a zajel na pátou palubu, která měla neoficiální, ale všeobecně užívaný název „město“. Je to soustava pěti rovných souběžných chodeb, které ústí do dvou velkých sálů. Síň, do níž mě zavezl výtah, byla polokruhovitá, zdobená květinami a bílou mramorovou sochou uprostřed; v polokruhovité stěně se otvírala ústí pěti chodeb, širokých bezmála jako ulice. Z každé z nich hořelo světlo jiné barvy; středem probíhal úzký květinový záhon a na stěnách byly vtipně vymalovány fasády neexistujících domů; tam, kde měl vymalovaný dům vchod, byly opravdové dveře do bytu. Vstoupil jsem do chodby osvětlené citrónově žlutými svítilnami. Již jsem se chtěl vrátit, protože mě mé bezcílné putování nudilo, když jsem znenadání zahlédl známou mohutnou postavu Ter Haarovu. Oba jsme měli ze setkání radost.
„Prohlížíš si GEU?“ řekl. „Báječně! Víš, jak se jmenovaly ulice ve středověkých městech? Jejich jména souvisela se zaměstnáním obyvatel, na příklad Hrnčířská, Ševcovská, Kovářská… tady vidíš tento starý zvyk v nové formě: jsme v ulici Fyziků; kdybychom se vrátili tam do toho sálu, viděl bys jiné, zelenou — Biologů, růžovou — Mechaneuristů…“
„Nač ty barvičky?“ zeptal jsem se. „Je to tak trochu karnevalové…“
„Aby byla lehčí orientace a nějaká změna. V našem městě už nezabloudíš; teď musíš poznat lidi; to bude delší historie…“
Stál mírně rozkročen a hladil si prsty bradu.
,O čem přemýšlíš?“ zeptal jsem se.
„Přemýšlím, kam zajít nejdřív.“
Vzal mě v podpaží. Ušli jsme několik desítek kroků a zastavili jsme se před domkem namalovaným na zdi, se slaměnou střechou, na níž seděl na hnízdě čáp, rovněž vymalovaný, a díval se na nás nakláněje komicky hlavu…
„Tady bydlí Rudelík,“ řekl Ter Haar a zastavil se. „Chtěl bych, abys ho blíž poznal. Nebudeš litovat.“
„Ten…“
„Ano, ten známý atomový fyzik. Dovol.“
Otevřel dveře. Objevila se malá předsíň a na jejím konci druhé dveře. Historik mě nechal vstoupit. Vešel jsem první hned jsem se zastavil, protože mě obklopila tma. Lehce postrčen svým společníkem, udělal jsem ještě krok a zůstal jsem stát pln úžasu.
Přímo přede mnou na nebi černém jako uhel a posetém hvězdami tyčil se svislý sráz skalního hřebene, střídavě pruhovaný sytou černí tmy a bělostí rozžhaveného železa; tento skalní hřeben přecházel v pilu rozeklaných štítů, směřujících gigantickým obloukem k obzoru, kde neobyčejně nízko, přímo nad skalnatou pustinou, visel těžký modrý kotouč Země. Na první pohled bylo vidět, že je to měsíční krajina. Pod nohama jsem měl balvan, rozpraskaný drobnými trhlinkami; ve vzdálenosti šesti kroků jeho plocha náhle končila jako uťatá. Tam, rozložený pohodlně mezi dvěma skalními bloky, s nohama spuštěnýma do propasti, seděl mladý, asi pětadvacetiletý muž v šedém domácím obleku. Když nás uviděl, široce se usmál a vstal.