„Kde to jsme?“ zeptal jsem se, vyměňuje si s ním pevný stisk ruky.
Mezitím přistoupil Ter Haar až k okraji propasti. Byl to čarovný pohled. Stěna spadala dolů obludnými skoky, celá pokryta černými děrami a drsnými výstupky; o několik set metrů níže z ní trčely hřebenovité jehly, třpytící se v slunci; dno propasti bylo neviditelné, protože bylo zahaleno stínem.
„Jsme v severním sedle Hadleyho,“ řekl Rudelík, „odtamtud je nejkrásnější pohled na tuto stěnu.“
Vztaženou rukou ukazoval na sluncem ozářenou sráznou stěnu, rozrytou úzkými černými úžlabinkami, s hřibovitě převislým, do prázdna trčícím vrcholem.
„Nepřekročitelná stěna!“ řekl jsem s bezděčnou úctou.
Probudil se ve mně horolezec, nebo spíš selenista, protože jsem se nejednou účastnil horolezeckých výstupů na Měsíci.
„Bohužel, zatím — ano,“ řekl Rudelíka usmál se po druhé, ale trochu smutně.
„Čtyřikrát jsem se o ni s bratrem pokoušel, no, ještě jsem se nevzdal.“
„Jistě,“ řekl jsem, „tam je asi třicet metrů převisů, že?“
„Čtyřicet metrů,“ opravil mě Rudelík. „Teď si myslím, kdybych se tak o to pokusil po páté tam, kde je ta malá úžlabinka, vidíš ji?“
„A nekončí slepě?“ poznamenal jsem a chtěl jsem přistoupit o krok blíž, abych se podíval na to strmé místo, ale fyzik mě s omluvným úsměvem zadržel vztaženou rukou.
„Dál se nesmí, nebo si rozbiješ nos!“ řekl.
Vzpamatoval jsem se. Nebyli jsme přece na Měsíci!
„A co ty tady teď děláš?“ zeptal jsem se.
„Nic. Jen se tak dívám. To místo mi učarovalo. Ale posaďte se, třeba sem,“ ukázal na výstupek nad propastí.
Uposlechli jsme jeho rady.
„Máš hezký byt…“ řekl jsem tiše, s očima plnýma holé, přízračně divoké měsíční krajiny, jakoby na okamžik zastavené při strašlivé erupci a ustálené tak na věky. Pět kilometrů pod námi, obklopené pilou hřebene, leželo mrtvé, ploché, hlubokými rozsedlinami zbrázděné dno kráteru.
„Ani nábytek není ošklivý…“ dodal jsem, ťukaje prstem na balvan, který odpověděl dutým zvukem jako nějaká truhlice. Rudelík se krátce zasmál.
„Když jsem tady — vlastně spíš tam — byl naposledy,“ vysvětlil po chvíli, „bleskl mi hlavou nějaký nápad, který mi později vypadl, a tak jsem si myslel, že si na něj možná vzpomenu, až zase budu na stejném místě. Je to takové staré pořekadlo, víte…“
„A co, vzpomněl sis?“
„Ne, ale… přesto… bylo mi těžko to všechno opustit… ale už je pomalu čas.“
Naklonil se nad propast, až jsem bezděky pocítil tísnivý strach, a udělal malý pohyb rukou. Najednou celá měsíční krajina zmizela jako sfouknutá. Zároveň jsme se s Ter Haarem dali do hlasitého smíchu. Všichni jsme seděli na stolku, s nohama téměř se dotýkajícíma podlahy, v nevelkém pokoji se třemi okny. V rohu stál matematický automat s jantarovým povlakem. Nízko na zdi mezi křesly visela fotografie.
Když jsem se naklonil, spatřil jsem skalní stěnu na Měsíci, kterou jsme si před chvílí prohlíželi „in natura“. Snímek byl nevelký, přesto však krajina na něm neztrácela nic ze své hrůzyplné divokosti.
„Čtyřikrát ses o ni pokoušel?“ zeptal jsem se, nespouštěje oči z fotografie.
„Ano.“
Rudelík ji vzal do ruky a pozorně ji prohlížel s obočím lehce svraštěným. Jako by to byl něčí portrét, napadlo mi. Profil skály nebyl větší než vrásky na tváři, ale tyto drobné vrypy představovaly pro něho místa úporných zápasů, mnohahodinových útoků a ústupů…
„Boj o život,“ zahučel jsem.
Odložil fotografii a rychle na mne pohlédl.
„Ty jsi horolezec?“ zeptal se.
Přisvědčil jsem.
Ožil.
„Myslíš, že rozhodující úlohu hrají emoce vyvolané nebezpečím?“
„Víš… abych pravdu řekl, nepřemýšlel jsem o tom, ale snad ano.“
„Nemyslím, že by to bylo nejdůležitější,“ odpověděl po chvíli. „Můj bratr říkává: Nepatrným atomovým výbuchem můžeme s povrchu planety smazat celý horský řetěz, jsme vládci přírody — a z toho někdy vyplývá chuť, abychom jí dali stejnou příležitost, abychom se s ní chytli do křížku „mezi čtyřma očima“, „muž proti muži“, bez mechanických spojenců. Tak to říkává můj bratr. Ale já bych to definoval jinak. Na Zemi žijeme v prostředí, které v okamžiku vyplní každé naše přání, každý náš rozmar. Překonáváme hory a bouře, vesmír leží před námi dokořán na všechny strany. Ale člověk chce téměř vždycky stát až na samé hranici možnosti, tam, kde se poznané a přemožené stýká s nepřemoženým, hrozivým. Pro mnoho lidí je takovým místem právě skalní stěna.“
„Snad máš pravdu,“ přisvědčil jsem, „ale odkud se vzala ta touha podnikat výstupy na Měsíci. Vždyť na Zemi máme dost nebezpečných hor, třeba v Himalájské rezervaci.“
„No, v tom je to právě, že v rezervaci!“ odpověděl Rudelík rychle. „Řeknu ti, že mi bylo milejší lyžovat na měsících Neptunu než na sněhu v Alpách, přestože náš zemský sníh z vody daleko lépe nese než zmrazený plyn… přesto však jsem tomu dával přednost, stejně jako mnoho jiných. Proč? Protože divokost horských krajin na Zemi není docela přirozená. Existují jen proto, že jsme si to přáli, protože jsme je uchovali neporušené. A tak přes celou svou divokost také ony tvoří pouze součást ‚civilizovaného' prostředí. Zatím co na Měsíci máš přírodu v celé její nedotčenosti…“
Ter Haar, který dosud mlčel, nečekaně řekclass="underline"
„Nevím, trpím-li hypertrofií pudu sebezáchovy, nebo je-li to docela obyčejná zbabělost, ale přiznám se vám, že hory nemám rád. Výstupy mě nikdy nelákaly.“
„To nemá s odvahou nic společného,“ řekl Rudelík.
„Před nějakou dobou pracovala na Plutu výzkumná výprava…“
Najednou přestal vyprávět a pohlédl na mne s novým zájmem.
„Tvůj otec je lékař?“ zeptal se.
„Ano.“
,Znám ho.“
Čekal jsem, že mi o tom řekne více, ale on se vrátil k svému příběhu.
„Expedice, tuším, pátrala po nových ložiscích nerostů. Když byly práce ukončeny, odletěly všechny rakety, až na jednu, jež měla demontovat a odvézt s sebou zařízení. Tyto práce se z nějakého důvodu protáhly, takže v raketě zbylo málo kyslíku. Sotva tolik, aby doletěla do nejbližší kosmogonické stanice na Neptunu. V den, kdy měla raketa odstartovat, šel jeden z členů posádky do terénu, aby tam posbíral sondy kosmického záření, rozestavené na okolních kopcích. Také on nerad chodil po horách, ale toto byla jeho povinnost. Při traversu sklouzl tak nešťastně, že si na několika místech zlomil nohu. Navíc se mu rozbil teleran, takže nemohl ani podat zprávu ostatním členům posádky. Vlekl se k raketě déle než osmnáct hodin, pak řekclass="underline" „Při sebemenším pohybu jsem měl takové bolesti, že jsem ztrácel vědomí. Kdybych měl jistotu, že druhové odletí, dřív než zásoba kyslíku klesne pod přípustnou hranici, byl bych tam umřel, aniž jsem se hnul z místa, ale věděl jsem, že neodletí, že mě budou hledat, a bude-li to trvat dlouho, nevystačí s kyslíkem na zpáteční cestu. A tak jsem si řekl, že musím dojít…“
„Čekali na něho, samozřejmě,“ řekl jsem.
„Čekali, samozřejmě, s kyslíkem to bylo bídné, ale potkali cestou patrolující raketu bez posádky, a ta jim dala natankovat vzduch. Vidíš, Ter Haare, on taky neměl rád hory. Mezi charakterností, mezi odvahou a zálibou v horolezectví není žádná souvislost.“