„Znal jsi toho člověka?“ zeptal jsem se.
„Ne. Znal ho tvůj otec,“ řekl Rudelík a na můj vyjevený pohled dodal s úsměvem:
„Léčil ho. Byl palubním lékařem té výpravy.“
„Kdy to bylo?“
„Ach dávno, snad před čtyřiceti lety.“
Ohromením jsem umlkl.
Ticho přerušil Ter Haar.
„Jestlipak víte,“ zeptal se, „proč mají raketoví piloti ve znaku plamen?“
„Stříbrná jiskra v černém poli,“ řekl jsem. „Ano, a ještě jsou tam nějaká slova —,přes plamen', Ne, nikdy jsem o tom neuvažoval, ale je to prosté. Jistě proto, že plamen, že oheň je zdrojem pohonu rakety.“
„Dost možná,“ odpověděl Ter Haar, „ale piloti to vykládají jinak. Tradice uchovala legendu, kterou mi vyprávěl Ameta. Znáš Ametu? Ne? Musíš se s ním seznámit. Dvacáté a dvacáté prvé století, to byly doby průkopnických raketových letů, které si vyžádaly mnoho obětí. Jedna z prvních raket na Měsíc byla prý v okamžiku startu zachvácena ohněm. Vzňaly se najednou všechny zásoby paliva. Zaujímaly tehdy devět desetin objemu celé rakety. Pilot mohl hořící nádrže katapultovat, byly by však dopadly na město. Proto jen zvýšil rychlost. Zahynul v ohni, ale dovedl raketu —,přes plamen' — mimo sféru Země. Odtud ta slova.“
„Ale to znamená,“ dodal Rudelík, „že člověk nejen umí vynalézat věci neexistující v celém vesmíru, nýbrž že jim také dovede čelit…“
Když jsem se loučil s Rudelíkem, řekl jsem:
„Znáš mého otce, škoda, že jsme se o něm jen zmínili, snad mi o něm někdy povíš víc…“
„Jistě.“
Stiskl mi ruku a dodaclass="underline"
„Ale myslím, že… jsme o něm mluvili po celou tu dobu.“
Když jsem šel po Ter Haarově boku pod citrínově žlutými svítilnami chodby, byl jsem tak zabrán do svých myšlenek, že jsem si vůbec nevšímal mimojdoucích. Vyšli jsme z ulice Fyziků a octli jsme se v onom polokruhovitém sále, odkud jsem začal svou procházku. Ter Haar si sedl na lavičku pod bílou sochou, po očku se na mne podíval a zeptal se s potlačovaným úsměvem:
„Tak co, máš ještě chuť?“
„Na co?“ zeptal jsem se, vytrhuje se ze zamyšlení.
„Na lidi. Na lidi z GEY.“
„Ovšem!“
„Dobrá. Kam půjdeme teď?“
Vstal a říkal slavnostně, jako kdyby odříkával větu z pohádky, ukazuje přitom do chodeb před námi, které zářily různými barvami duhy:
„Půjdeš-li vpravo, zázrak uvidíš („už jsi ho viděl“, dodal rychle obyčejným hlasem). Půjdeš-li přímo — tajemství objevíš… budiž, půjdeme objevovat tajemství! Doktore! Probuď se konečně! Jdeme!“
„Kam?“
„Tam, kde je tajemství: do ulice Biologů.“
Vstoupili jsme do zelené chodby. Také zde byly na stěnách namalované domky.
„Tady,“ řekl historik, „bydlí Callarla, Goobarova žena.“
„Goobarova žena?“ opakoval jsem. Bylo to jméno mé neznámé z prvního večera na GEI.
„Ano.“
„A on?“
„On také, ale z druhé strany, to znamená, že vchod do jeho pokojů je z ulice Fyziků. Oba byty jsou uvnitř spojeny, ale ve skutečnosti bydlí Goobar ve své laboratoři.“
Když otvíral dveře, mihlo se mi hlavou, že na Zemi se můžeme mnoho dovědět o člověku, poznáme-li, jak má zařízený byt, a tady, na raketě, může o něm mnoho říci pohled za oknem; je to totiž videoplastické panoráma podle vlastní volby. Sotva jsem to domyslel, dveře se otevřely a já jsem stál na prahu vedle Ter Haara.
Octl jsem se v prostém venkovském domku s podlahou a stropem z hladkého dřeva slámové barvy. Uprostřed stál nízký skleněný stůl a židle s opěradly nakloněnými daleko dozadu, u zdí na podlaze — hodně zeleně, docela obyčejné zelené rostliny bez květů. Celý tento pokoj tvořil přechod do parku viditelného za okny, bohatě oroseného deštěm, protože venku pršelo. V dáli nad krajinou táhly mraky, nikoli vysoké, nýbrž ploužící se nízko, jak někde na úpatí hor. Za jejich chomáči se chvílemi objevovaly hnědé a černé svahy štítů a stále se lil jednotvárný silný déšť, bylo slyšet jeho lehký cupot na cestičkách vysypaných pískem, crkot okapu, ba dokonce i vzduchové bubliny, které pukaly na kalužích; tento pohled mě tak okouzlil svou všedností, že jsem se nehnul z místa, dokud ke mně nepřišla paní domu a nepodala mi ruku.
„Vedu ti skorokolegu, totiž našeho doktora,“ řekl historik.
V kalném světle dopadajícím široce otevřeným oknem připadala mi Callarla menší a zároveň mladší než při prvním setkání. Měla na sobě domácí šaty z tmavorudé látky, s kresbou tak jemnou a složitou, jako kdyby to byl stříbrem nakreslený plán labyrintu. Kromě ní byly v pokoji ještě dvě osoby. Děvče s těžkými rudými vlasy, spadajícími na límec modrých šatů, a muž atletické postavy s tváří skrytou ve stínu.
„To je Nonna, architektka, která by ráda poznala stavitelství na jiných planetách,“ řekla Callarla, „a to je Tembhara, mechaneurista.“
„Zlé jazyky tvrdí, že stavím elektrické mozky z lenosti, ale ty tomu nemusíš věřit, platí?“ řekl muž. Naklonil se vpřed a já jsem spatřil jeho tvář. Byla černá, jako kdyby se na ní atavisticky vracela barva jeho černošských předků, široká a napjatá jako biceps. Objevil se na ní úsměv oslnivě bílý jako blesk a ihned zmizel.
Callarla nám nabídla místo. Přistoupil jsem raději k oknu, tak mě lákala trpká, syrová vůně listí a mokrého jedlového jehličí, která odtamtud vanula. Když jsem zvedl hlavu, spatřil jsem, jak se na okapu shromažďují velké krůpěje vody, soustřeďující v průzračných baničkách blankyt nebe, které se na krajích protrhávalo, jak putují husím pochodem podél okapu, jak se zastavují na jeho hraně a padají dolů. Natáhl jsem ruku, avšak padající kapka, aniž jsem ji cítil, prolétla mezi mými prsty jako záblesk světla. Nepřekvapil mě ani tak tento úkaz, očekával jsem jej, jako spíš mé vlastní zklamání. Opřen o římsu okna, ve vlaných závanech větru, obrátil jsem se k přítomným. Rozhovor přerušený naším příchodem pokračoval dál.
„Jak si vlastně představuješ tu architekturu nezávislou na gravitaci?“ zeptal se Tembhara rudovlásky.
„Měla jsem na mysli konstrukce, které neznají kolmici,“ odpověděla. „Představte si dvanácticípou hvězdu s hroty, které trčí na všechny strany. V hlavních průhledových osách bych postavila sloupořadí…“ Kreslila ve vzduchu rukou. Naslouchal jsem s rostoucím údivem.
„Promiň, a z jakého materiálu?“ zeptal jsem se.
„Led. Víš přece, jak ohromné množství vody se dopraví mimo sféru Země, když zmenšujeme oceány. Stavěla bych paláce z vody, či spíše z ledu, který v teplotě vzduchoprázdna nemá nejhorší konstrukční vlastnosti.“
„Aha! Ve vzduchoprázdnu!“ uklouzl mi výkřik. „Chápu, takové vzdušné zámky jako miliónkrát zvětšené sněhové vločky? Ale… kdo v nich bude bydlet?“
Všichni se začali smát a Tembhara řekclass="underline"
„Vtip je v tom, že nikdo. Nejsou zájemci. Chudák Nonna, nemůže je stavět a strašně se proto trápí.“
„Ano,“ řekla mladá dívka s povzdechem, „vidím stále jasněji, že jsem se do celé té záležitosti pustila příliš brzo!“
„Do jaké záležitosti?“
„Do života. Měla jsem se narodit v roce 100000, potom by možná mé ledové paláce byly k něčemu dobré.“