Ter Haar mě prosil, abych k němu po obědě zašel. Měl jsem ho vyhledat v pracovně historiků a Nils, syn inženýra Yrjóly, mě tam měl dovést. Síně historiků byly umístěny na zádi. Chodby tady byly nižší a ne tak prostorné jako v ústřední části rakety.
„Tady je to!“ řekl Nils a ustoupil, abych mohl vejít. Po druhé v témže dnu jsem zažil překvapení. Myslil jsem, že se octneme ve světlé, trionové pracovně, kde humanisté prosvětlují a zkoumají staré palimpsesty. A zatím jsme stáli na prahu pološeré lodi, úzké a tak vysoké, že se pohled ztrácel v temnotách gotického stropu, který vypadal jako ztuhlý pohyb obrovských netopýřích křídel. U stěn stály dlouhé regály a stolky s deskami z modřínového dřeva. Tam ve světle nízko stažených lamp seděli lidé. Jeden ze sedících se obrátil. Byl to Ter Haar. Oslněný světlem, zastřel si oči rukou a zvolaclass="underline" „Ach, to jste vy? Počkáte chvilenku, přátelé, ano? Hned jsem hotov.“
Protože jsem neměl nic lepšího na práci, okukoval jsem historiky. Kromě Ter Haara tam byli ještě dva. Na tváři jednoho se soustředilo světlo, jež se odráželo od papírů rozložených po stole. Jmenoval se Moletič. Některým lidem se zdál trochu směšný; mně nikdy. Je pravda, měl úzkou lebku, zakončenou bradou vyvstávající jako loket vyhublého člověka, k tomu odstávající uši, které by na normální hlavě nevzbuzovaly pozornost, avšak na jeho hlavě upozorňovaly na svou přítomnost poněkud příliš okatě. Přesto však na jeho tváři hrál úsměv, který jako by říkaclass="underline" „vím, že jsem směšný, ale to nevadí — podívejte se, mně samému je to k smíchu.“
Později jsem se od Ter Haara dozvěděl o jeho dobromyslné prohnanosti, s jakou své myšlenky podstrkoval mladším kolegům, takže je považovali za vlastní, a naučil jsem si vážit hloubky jeho vědomostí. Ale nyní, když jsem poslouchal, jak hovoří s profesorem, musel jsem potlačovat veselost, která se mě zmocňovala při pohledu na zanícení, s jakým si stěžoval na mezery v archívních pramenech, vztahující se k osobě jakéhosi Hintera nebo Hitlera, tak se mi zdálo bezvýznamné to puntičkářské šťourání v pozůstatcích Šerého dávnověku. Najednou mě napadlo, že bych snad neměl, nejsa k tomu vyzván, naslouchat rozhovoru vědců a rozhlédl jsem se, kde je Nils. Stál bez hnutí v pozadí sálu s hlavou zdviženou; když jsem sledoval směr jeho pohledu, spatřil jsem sotva viditelný velký obdélník, který jsem napřed pokládal za okno. Ale nebylo to okno. Zapomínaje na své okolí, šel jsem tam s očima vytřeštěnýma, jako kdybych uviděl přízrak. V sále svítily pouze malé stolní lampy se stínítky obrácenými dolů, takže na stěny dopadal pouze odraz jejich záře. V tomto pološeru jsem uviděl scénu, která vyvolala jednu z nejstarších vzpomínek mého dětství. Jednou jsem objevil v kterési babiččině knížce obrázek, jehož záhadný obsah mě tak ohromil a přitom tak upoutal, že jsem od něho nemohl odtrhnout oči. Babička mi knížku vzala se slovy, že takové barbarské ukrutnosti nejsou pro děti. A hle, po dvaceti letech na palubě GEY, v pracovně historiků tonoucí v pološeru, octl jsem se před týmž velkým obrazem, v obrubě zlaceného, stářím zčernalého rámu.
Zůstal jsem stát vedle Nilse. Zdálo se, že chlapec ani nedýchá. Co tam viděl?
Noc, věže vzdáleného města, černé nebe bez hvězd a na hlíně potřísněné krví dvě skupiny lidí, oddělené světlem luceren. Jedni v řadě slité v šerou masu, s hlavami vtisknutými mezi ramena, vystrkovali před sebe řadu krátkých holí nebo trubic. Proti nim, mezi tmavými, choulícími se postavami klečel vzpřímený vlasatý muž s rukama široce roztaženýma. V tomto rozpětí paží, v jeho tváři, fanatické a strašné, byly život a smrt tak smíšeny, jako krev a hlína u jeho nohou. Jestliže jsme tohoto člověka jedinkrát viděli, vracel se k nám znovu ve snech, třeba po letech, a byla to vzpomínka, při které se srdce zastavovalo.
Položil jsem ruku Nilsovi na rameno. Stejně jako já v dětství nechápal nic z toho a stejně jako já se třásl.
Najednou jasné světlo zaplavilo celé okolí. Někdo z historiků rozsvítil lustry. Zároveň se ozval Ter Haarův hlas. „Tys to ještě neviděl, Nilsi?“ Chlapcova bledá tvář byla sama odpovědí. „Co… představuje tento obraz?“ zeptal se nakonec. „Co dělají ti lidé s těmi druhými?“ Historikové přicházeli k nám.
„Je to dílo z prvé poloviny devatenáctého století,“ řekl jeden z nich a Moletič dodaclass="underline"
„Představuje španělské sedláky, které zajal oddíl vojska…“
„To mu přece nic neřekne,“ vpadl jsem do řeči. „Tento obraz…“
„Počkej!“ přerušil mě Ter Haar rozkazovačným hlasem, jaký jsem u něho ještě nikdy neslyšel, zvolaclass="underline" „Řekni, chlapče, sám, co vidíš, neboj se,“
Nils mlčel.
„Netroufáš si? Přesto však to řekni! Pověz, jaký je tvůj dojem, co myslíš, co cítíš!“
„Že oni je…“
„Mluv!“
„Zabíjejí.“
Když padlo toto slovo, nastalo hrobové ticho. Pak Ter Haar pohlédl na své kolegy a na jeho tváři se objevil záblesk triumfu.
„Slyšíte?“ řekl. A pak, obraceje se k Nilsovi:
„Před tisícem a pěti sty lety žil tento malíř jménem Francisco Goya. Zapamatuj si to jméno. Byl to jeden z těch, kdo neumírají.“
Když jsem se večer vracel od Ter Haara, zabloudil jsem v labyrintu chodeb rakety. Unaven přemírou zážitků — ten den mi připadal nekonečný — došel jsem posléze do prostorné chodby, která sousedila s parkem, a sedl jsem si na malou lavičku. Stála u zdi a za jejím průhledným materiálem, přímo u mých nohou, kolébaly se neslyšitelně velké černé chocholy jedlí se stříbrným jehličím. Vtom jsem uslyšel známý hlas, který mě volal. Od výtahu přicházela Anna Ruysová a už z dálky se usmívala. Přemluvila mě, abych s ní šel na videoplastickou tragédii. Sjeli jsme do divadelního sálu: promítali nekonečně dlouhé drama o dvou epochách. Děj, líčící příhody výzkumné expedice, se odehrává napřed na Saturnu, pak na Jupiteru. Bylo tam samozřejmě mnoho krásných exteriérů, do paměti se mi vryl zvláště jeden, představující bouři na oceánu čpavku — učiněné orgie jantarových, rudohnědých a černozlatých barev — ale když jsme opouštěli sál, mimovolně jsem si oddechl ulehčením.
„Strašné!“ řekla Anna. „Z počátku jsem měla pocit, že cítím zápach toho čpavku… a když raketa vlétla do Saturnova prstence, zavřela jsem oči. Těch neobyčejných podívaných už mám dost. Ode dneška chodím jedině na příběhy o Zemi.“
„Už nyní?“ zeptal jsem se s úsměvem.
„Nyní a napořád,“ odpověděla a vážně na mne pohlédla. Když se se mnou rozloučila, zůstal jsem v prázdné chodbě sám. Aniž jsem si to uvědomil, došel jsem k stříbrnému závěsu, uzavírajícímu vchod na vyhlídkovou palubu. Na okamžik jsem se zamyslil, není-li rozumnější jít si lehnout, nakonec jsem však dospěl k názoru, že bude dobré trochu se projít a podívat se na hvězdy. Něco ve mně se pohledu na hvězdy bránilo, a právě proto jsem se chtěl přemoci, abych se nesmířil s myšlenkou, že mi nahánějí strach. Na palubě panovala tma, rozdělovaná světlem přecházejícím vždy po několika minutách od stříbrné do modré. „Televizní oči“ se zřejmě přestaly otáčet. Šel jsem od jednoho konce paluby k druhému a nikoho jsem nepotkal. Nepřekvapilo mě to ostatně, protože už byla skoro půlnoc. Tu jsem u skleněné stěny zahlédl nějaký stín. Zůstal jsem stát vpovzdáli. Za místem, kde se černala lidská postava, objevil se bílý Měsíc a začal stoupat vzhůru. Silueta stojícího se ostře odrážela od zářícího kotouče; nohy, trup, konečně hlava, viditelná ze tříčtvrtečního profilu, rýsovala se černě na pozadí Měsíce v úplňku, jako kdyby byla vroubena aureolou. Potom se Měsíc — neboť GEA se otáčela — přesunul o něco výš a vrhl na neznámého ostré přízračné světlo. Byl to Goobar. Díval se na hvězdy.