„To já taky vím, já to říkal jen tak. My letíme na GEI.“
„Ano, ano, a jestlipak také víš, kam letíme?“
„Vím, k takové jedné hvězdičce.“
Jaký to byl rozhovor! Nemohl jsem si odpustit poslední otázku.
„A snad dokonce už víš, kde ta hvězdička je?“
„Vím.“
„Kde?“
„Tam, kde už budu velký!“
Když mi takto řekl už vše, co k této věci bylo nutno říci, rozběhl se chlapec k dětem, neúnavně zpívajícím: „Žežulička kuká, žežulička kuká, za vodou… za vodou…“
Když jsem to všechno poslouchal čekaje, až Ter Akonjan skončí rozhovor s Uteneutem, napadlo mě, že na GEI vůbec nejsou ptáci. Tato myšlenka, trochu banální, způsobila, že jsem astrogátorovi — když jsme se po delší procházce ve tmě loučili u výtahu — položil impulsívní otázku, jíž jsem však vzápětí litovaclass="underline"
„Na raketě je hodně dětí. Trochu mě to překvapuje. Ty ses nerozmýšlel vzít své děti s sebou?“
Ter Akonjan zvážněl. Pustil mou ruku a řekl pomalu:
„Starší chlapci chtěli sami. A ten nejmladší… samozřejmě, rozmýšlel jsem se. Přesto jsem si řekclass="underline" Teď nemůže rozhodovat sám. Připravím ho o šťastné mládí na Zemi. Nebezpečí… ano, ale… jak bych mu mohl pohlédnout do očí, až bych se vrátil.“
Noc, příští den, druhou noc i druhý den jsme prožili bez jakýchkoli příhod. Raketa zvyšovala rychlost a řítila se vpřed, chráněna vlnami radarových paprsků. Lovila pozorně do mušlí jejich reflektorů ozvěny, které varovaly raketu před nebezpečnou srážkou. Astrogátoři dostali raketu z roviny ekliptiky, protože je v ní, jak známo, největší „nával“ meteorů. GEA ještě neměla pravý hvězdný kurs; let k Jupiteru byl považován za poslední zkoušku před odletem do propasti vesmíru; bylo potřeba vyzkoušet funkce všech zařízení v silném gravitačním poli největší sluneční planety, proto jsme letěli poměrně blízko ní. Stalo se to ráno, třicátého devátého dne cesty. Mnoho z nás, shromážděných na vyhlídkové palubě, pozorovalo blížící se planetu.
Čtyři z jeho dvanácti měsíců bylo vidět. Nejbližší, Io, se rychle pohyboval jako jasná, živá hvězda a vrhal stíny na gigantickou výduť planety, žínanou tmavými pruhy. Před našima očima vycházela severní polokoule s nadrovníkovou „červenou skvrnou“ dřívějších astronomů, nebo, podle dnešní nomenklatury s Létající pevninou Gondwanou. Hustou atmosférou prorážel její drsný obrys rozmazávaný mračny kouře, zaplavovaný vlnami methanu a čpavku. Hvězdná paluba, obvykle tmavá, byla nyní osvětlena podivným, zdola dopadajícím přísvitem, vrhaným kotoučem Jupitera, který dosáhl zdánlivě největších rozměrů a rozkládal se hluboko pod raketou, podoben obrovské rudě žluté míse s okraji vzhůru zvednutými, vyplněné plynovou pěnou, kterou si prorážely cestu sloupy tajfunů.
Z druhého měsíce, Europy, zářícího vysoko nad námi, šly řady černých korálků, klesajících ke střední části planety. Byly to samočinné rakety, provádějící průzkumy na Létajícím kontinentu Gondwaně. Dalekohledem bylo vidět, jak se jedna po druhé nořily do oceánu mračen, chvilku se černaly v jeho žlutých oparech jako malé kapky a zmizely. Jejich práci sleduje hrstka lidí, bydlících v tlakových komorách na Ganymedu. Povrchu Jupitera se lidská noha ještě nedotkla, neboť jeho plynný obal tlačí na hladinu planety tlakem miliónů atmosfér, kterému by žádný skafandr neodolal.
GEA manévrovala nad kotoučem Jupitera po několik hodin; paluby se pomalu vylidnily. I já, unaven dlouhým pobytem na nich, odešel jsem pomalu do sálu odpočinku, vzdáleného od hvězdné paluby několik desítek kroků. Tento sál, tak zvaný barokní, je zařízen s drtivým barbarským přepychem. V jeho šesti bohatě zlacených stěnách jsou výklenky se šesti obrovskými bílými sochami starověkých bohů. Nad zrcadlovou podlahou visí křišťálové lustry a z nízkého stropu se vyklánějí stovky postav buclatých okřídlených putti. Je tam možno dlouho vysedat s hlavou obrácenou vzhůru, protože ve čtvercových kazetách stopu jsou obrazy zalesněných i hornatých krajin, s hrajícími si pohádkovými bytostmi, podivuhodně krásně malovanými ztemnělými barvami, takže tvoří umělecky uspořádanou sbírku muzeálních obrazů. Avšak diváka se brzy zmocní únava, pohled těká z jednoho obrazu na druhý, protože se nemůže zachytit na stříbření a zlacení lišt zprohýbaných jako krajky a na miniaturních reliéfech. Na každé stěně visí zrcadlo zmnohonásobující třpytivé bohatství uměleckých děl. Střed sálu je volný, pouze u stěn stojí vysoká křesla s tvrdými opěradly, na nichž jsou vyřezáni zápasící lvi a orli, a nohy křesel předstírají, že jsou to drápy nebo kopyta. Tato křesla jsou dobrá na všechno, jenom ne na sezení; jejich výrobci byli prapodivní lidé! Ale jejich nepohodlí jsme nuceni pokorně trpět, protože podle slov historiků je celý tento interiér věrnou kopií jedné ze síní kteréhosi barbarského monarchy.
Chvíli jsem měl dojem, že v sále nikdo není, avšak před skupinou mramorových bohů stál s rukama za zády nějaký člověk. Po úzké hlavě s odstávajícíma ušima jsem poznal Moletiče. Za podstavcem sochy se vynořil Nils Yrjóla s nosem div ne zabořeným v kapesním přijímači. Byl tak zabrán do četby, že vrazil do historika. Delší dobu se jeden druhému omlouval tak horlivě, že by je bylo možno pokládat za nějaké dvořany z doby před tisícem let, kdyby nebylo jejich šatů. Když jsem se k nim přiblížil, zaslechl jsem chlapcova poslední slova:
,Je to velice zajímavý román, ale místy je skoro nesrozumitelný. Nu, také překlad je mizerný, jsou tam dokonce chyby.“
„Co to říkáš? To je divné,“ řekl historik.
„Ano. Tak na příklad tady,“ ukázal Nils. „Ze srdce jsem litoval ztracených nástrojů.“
„A kde je v tom chyba?“
„Jak to? Vždyť sloveso „litovat“ se vztahuje pouze na živé bytosti. Litovat můžeme pouze živých bytostí, ale ne věcí…“
„Tak je tomu dnes, milý hochu,“ řekl Moletič, „ale dřív tomu bylo jinak. Vazba ‚litovat něčeho' zní tvému sluchu cize, protože ti není běžná a běžná ti není proto, že podmínky, které vytvořily toto spojení pojmů, přestaly před věky existovat.“
„A já myslil, že je to chyba,“ podivil se Nils.
V otevřených dveřích se objevilo několik lidí, přistoupili k nám a naslouchali rozhovoru.
„A zde také,“ pokračoval Nils, zřejmě celý šťastný, že se setkal s někým, kdo může rozptýlit jeho pochyby, „jeden moudrý a zajímavý člověk hned začíná snít o tom, jak by to bylo krásné, kdyby každý mohl mít své vlastní letadlo, a pak dodává:,ale to je pohádka'.“
„Nu, ano. Děj se přece odehrává před dávnými věky. A tehdy zněl jako věta z pohádky výrok, že každý člověk může mít své vlastní letadlo.“
„Ale to je nějaké hloupé přání! Co z toho, že to dnes nezní jako věta z pohádky, když své vlastní letadlo stejně nikdo nemá.“
„Jistě, že nemá, ale také je nikdo nepotřebuje.“
„Okamžik…“ zamyslil se Nils. „Ale proč vlastně dnes nemá nikdo své vlastní letadlo?“
„Vysvětlím ti to. To, co říká hrdina románu, není tak docela nesmyslné. Před dávnými časy v barbarské době existovalo soukromé vlastnictví výrobních prostředků a také vyrobených hodnot. Později, na nižším stupni komunismu, staly se výrobní prostředky společným vlastnictvím. Ale spotřeba hodnot byla dále individuální, to znamená, že každý člověk mohl mít své vlastní letadlo, právě jak o tom snil hrdina této knihy. Ale vývoj společnosti se nezastavil, když se tento sen uskutečnil, pokračoval dál, a tak dnes už žijeme v dobách zániku individuálního vlastnictví i spotřebních statků. A proč se to děje? Vyplývá to ze stále plnějšího uskutečňování zákona ‚každému podle jeho potřeb'. K čemu je letadlo? Aby tě přenášelo z místa na místo. Přivoláš je a letíš. A když jsi doletěl, kam jsi chtěl, přestaneš se o ně zajímat.