A kdybys měl vlastní letadlo. Kam si je dáš? Domů? A když poletíš raketou na druhou polokouli, nevezmeš si je s sebou: doprava by byla obtížná — lepší by bylo mít tam, u cíle své cesty, druhé letadlo, které by na tebe čekalo. Také vlastní. Ale člověk stále podniká různé cesty raketou, na konci každé je tedy třeba mít připravené letadlo. Kdybys měl být důsledný, měl by sis postavit letadlo na všechna raketová nádraží světa. Co by sis počal bez letadla, až by ses tam jednou vypravil? Nakonec, kdyby každý z nás jednal stejně, pokryla by celou Zemi letadla, tisíce čekajících strojů, protože možná nějaká záležitost přivede tam jejich majitele. Jaké by to bylo plýtvání! Jaké by to bylo nepraktické! Protože bys neumístil své stroje na všech místech na Zemi. Ale když se zřekneš výsady vlastnictví, máš dnes na Zemi v každém okamžiku k dispozici dopravní prostředek, jaký ti nejlépe vyhovuje.“
„Chápu,“ řekl Nils, „my jsme dokonce předstihli sny lidí minulosti… ale vlastní letadlo bych mohl mít dnes, že?“
„Samozřejmě, že bys mohl. Ale náš vztah k této věci se tak změnil, že by každý pokládal podobné vlastnictví za břemeno a nikoliv za splnění tužeb.“
V tomto okamžiku strop zahořel červeně a celá raketa se nepatrně, ale citelně otřásla. Ozval se jakýsi dutý, kovový vzdech. Pak nastalo ticho, v němž bylo slyšet neviditelné reproduktory.
„Pozor! Poplach prvého stupně. Všechna gravitační soustrojí stop. Pozor! Připravte se na ztrátu gravitace.“
Pocítil jsem, že se stávám čím dál tím lehčím. GEA přibrzďovala svůj rotační pohyb, ještě okamžik a sál byl plný lidí volně se vznášejících ve vzduchu. Křesla, několik stolků, všechno, co nebylo upevněno k podlaze, ztratilo váhu a vznášelo se ve vzduchu. Přímo před mýma očima proplula, jako strnulá ve výrazu nesmírného údivu, velká mramorová tvář jedné ze soch; dotkl jsem se prsty stropu. Trvalo to snad dvacet vteřin, pak zazněl hlas:
„Pozor, konec poplachu prvého stupně. Zapněte gravitační soustrojí. Pozor, čekejte na další hlášení.“
Snášeli jsme se k podlaze jako balóny, z nichž vypouštějí plyn; každý z nás, sotva se dotkl podlahy, chytal se nějakého předmětu, aby udržel rovnováhu. Po několik okamžiků ještě vládlo ohromení, potom jsme se skoro poklusem rozběhli na hvězdnou palubu.
Dole se ještě rozkládal týž pohled: obrovská pruhovaná hmota Jupitera vrhala na nás kalně jantarový svit. Vzadu, několik nebo snad několik desítek kilometrů za GEOU, se v prostoru vznášel nehybný, svítící chomáč plynu, pomalu se rozpínající jako explodující hvězda.
V absolutním tichu, v němž se ozýval jen náš zrychlený dech, bylo slyšet krátké přerušované zvuky spojovacích bzučáků, pak několikrát zasvištěly rychlovýtahy; konečně se raketa zastavila, obrátila se zádí ke kotouči Jupitera, a z jejích trysek vyšlehl směrem k němu několikrát krátký plamen. Pak se po palubách rozběhl vzdálený, tlumený svist — to byly zapnuty statické emitory paprsků. Raketa, lehce předkloněna, visela šikmo nad kotoučem planety táhnoucím se daleko na všechny strany. Znovu zasvištěly výtahy, ale nikdo z nás se teď neodvažoval volat do pilotní kabiny, aby nezdržoval astrogátory.
Asi po pěti minutách se všechno uklidnilo a právě jsme se chtěli vydat k nejbližšímu telefonu, když se reproduktory znovu ozvaly:
„Pozor. Zvláštní hlášení. Všichni lékaři na svá místa!“
Spěchal jsem k výtahu. Snesl mě dolů, a když jsem běžel do operačního sálu, vyběhla mi vstříc Anna Rusyová.
„Co se stalo?!“ zvolal jsem.
„Neštěstí! Není teď čas na vysvětlování, jeď dolů, do tlakové komory, hned jsem tam!“ strčila mě do výtahu a zabouchla dveře tak rychle, že jsem neměl ani čas odpovědět. Jel jsem tedy dolů, nevěda proč a nač, když se výtah v předposledním poschodí najednou zastavil, dveře se otevřely a vstoupil do něho Ter Akonjan a Yrjóla.
„Co se stalo,“ obrátil jsem se na ně, když se výtah znovu rozjel.
Jak jsem se dověděl z inženýrových slov, z Ganymeda, Jupiterova měsíce, okolo něhož jsme letěli ve vzdálenosti necelých osmdesáti tisíc kilometrů, vyletěl nám ráno naproti nějaký člověk. Byl to jistě student kosmodromie, který si odbýval roční praxi na astronautické stanici, zřízené na Jupiterově měsíci; v naprosté odloučenosti tam žijí kolektivy několika desítek lidí, kteří se rok co rok střídají, a spojení se Zemí udržují jedině radiofonicky. Pilot, který nám vzlétl naproti v jednomístné raketě, musel již dávno vědět o letu GEY a netrpělivě čekal na její přílet.
Jak to nejednou dělají mladí nadšenci, vypnul automatické pojistky kormidel své rakety, aby mohl na naši počest vykonat několik krkolomných evolucí. Provedl také dvojnásobný přemet okolo GEY, která mu odpověděla varovnými signály, a když nepomohly, obklopila se červenou kouřovou clonou. Když i to bylo bezvýsledné, zvýšila raketa rychlost. Manévry GEY řídily automaty, protože v pilotní kabině v tom okamžiku nebyl žádný z astrogátorů. Bláhový pilot, když viděl, že mu GEA začíná unikat, začal ji stíhat, nedbaje výstrah a ždímaje ze své rakety maximum rychlosti. Když se blížil k našemu boku ze strany Jupitera, nevzal v úvahu jeho přitažlivost, a tak se raketa při prudké zatáčce dostala do pásma našich tryskových atomových plynů. Raketa, stržená vírem, se převrátila a pilot ztratil ve zmatku orientaci; ve snaze vyrovnat let řítil se plnou rychlostí přímo proti boku GEY. Na jakýkoliv úhybný manévr bylo příliš pozdě, zatím co se vzdálenost zmenšila na několik set metrů, zapnuly automaty emitory paprsků a raketa dostala mocný zásah záření, které ji prudce zastavilo. Zůstala bezmocně viset ve vzduchoprázdnu a snad by se zřítila na kotouč Jupitera, kdybychom nepodnikli další manévry. GEA se zastavila, vypnula rotační pohyb a magnetickým polem vsála nešťastnou raketu dovnitř.
Všechno, co automaty udělaly, bylo nutné; kdyby raketa nebyla vržena zpět zásahem paprsků, bylo by došlo ke srážce s tragickými následky. Byla to buď jak buď střela vážící jedenáct tun, která se na nás hnala rychlostí sedmnácti kilometrů za vteřinu — měla tedy dost energie, aby prorazila ochranný pancéř a provrtala trup rakety.
Zatím sjel výtah dolů. Vstoupili jsme do tlakové komory. Pod holými kovovými žebry, která zde odhalovala část výztužného systému rakety, jako ryba vyvržená na břeh, ležela na plošince přistavené u stěny štíhlá dlouhá raketa, ožehnutá do červenohněda. Výbojem paprsků změnil se její plášť v drsnou, jakoby struskou pokrytou skořápku. Zavařené dveře se nedaly otevřít, proto se automaty s veškerou opatrností pustily do vyřezání velkého otvoru nad sedátkem pilota. Když jsme vstoupili do komory, chýlily se práce ke konci; ještě několik okamžiků sypaly se jiskry z čelistí elektrické pily, pak byl výřez pancéře lehce nadzvednut, a takto vzniklým otvorem byla vytaženo tělo, zahalené v hermetickém obalu.
Tento obal ze silné, tmavé pružné hmoty má vpředu vmontovány části kormidelní aparatury a radiolokátoru a krunýř chránící hlavu a hruď pilota. Proto jsme jej začali rozřezávat odzadu. V široce otevřených dveřích rychlovýtahu už čekala nosítka; počínali jsme si, jako kdyby letec žil, i když to nebylo jisté, protože raketa zabržděná výbojem paprsků ztratila rychlost tak náhle, že člověk, který v ní byl uzavřen, byl vystaven deceleraci mnohokrát překračující nejvyšší přípustnou mez.