Někdo mi podával ze strany nástroje na řezání: jak se vrstvy obalu otvíraly, pracoval jsem stále opatrněji. Konečně se ozval tichý sykot ucházejícího vzduchu, uvnitř totiž byl přetlak. Poslední řez a v otvoru se začernala letcova kombinéza. Podobala se nafukovacímu gumovému pytli, hustě opásanému kovovými spirálami, které přidržují měkké části těla při náhlém zrychlení nebo přibrzdění rakety.
K hrudi a břichu pilota vedou nálevkovitě se rozšiřující trubice, v nichž obíhá plyn pod tlakem závislým na zrychlení, které vzniká při letu. S pomocí několika lidí jsem přenesl tělo, ještě stále uzavřené v kombinéze, na nosítka. Skleněné dveře se zavřely, výtah se měkce rozjel a vylétl vzhůru.
V operačním stále už planula všechna světla. Od operačního stolu mi přicházela vstříc Anna. Když nosítka přijížděla k ohřívané plastické desce, někdo vešel z druhého sálu: byl to první chirurg Schrey.
Chtěl jsem mu postoupit své místo, ale řekl rychle:
,Ne, jen pracujte, pracujte,“ a poodešel.
Nízko nakloněn, s Annou po boku, rozstřihl jsem nyní nůžkami vnější i vnitřní vrstvu kombinézy. Pod silnými čepelemi chrupaly rozřezávané závity výztužných spiráclass="underline" najednou se zabělaly obnažené nohy. Nůžky rychle dojely ke konci. Prázdný obal se smačkal a splaskl. Před námi ležel v bezvědomí nahý člověk.
Schrey přikročil k desce. Po několik dlouhých vteřin jsme ležícího napjatě pozorovali.
Byl to mladý, snad dvacetiletý chlapec s bujnými, teď krví slepenými vlasy. Jeho bezbranná nahota kontrastovala překvapivě s černým obalem, v němž vězel a který spadl na podlahu jako stažená zvířecí kůže. Na prsou, stehnech a břiše rýsovala se sotva viditelně fialová kolečka — tam, kde se ve chvíli náhlého zabrždění přisály k tělu trychtýřky tlakových přívodů. Rozhozené ruce visely dolů z desky; tvář byla bez krve, se zsinalým odstínem, v jamkách nad klíčními kostmi, vyhloubených jako v alabastru, chvěl se tep téměř nepozorovatelný.
S nekonečnou opatrností přiložil Schrey na srdce kolečko elektrofonendoskopu, stáhl shora pohyblivá stínítka a zhasl všechna světla. V náhlé tmě se objevily zelenavé plochy rentgenových stínítek. Naklonili jsme se nad nimi. Všechny klouby, kosti, končetiny byly celé. Schrey rozsvítil a odstrčil stínítka, která se bez hluku vznesla ke stropu.
Ze strany se jako otevřená polovina ořechu vysunula přílba elektroencefalografu a zvolna zakrývala hlavu bezvědomého. Zabzučel proud v zesilovačích; Schrey zkoumal mozek. Najednou řekclass="underline"
„Prosím, podporujte srdeční činnost!“
Dal jsem znamení. Z obou stran vyjely stříbrné držáky se stříkačkami připravenými k vbodnutí. Jehly se ponořily do bledé kůže předloktí. Kapalina rychle vytékala ze skleněných válců.
„Krev?“ zeptala se Anna.
„Ne.“
Transfúzi nebylo možno provést. Když tělo pilota, letícího hlavou napřed, bylo prudce zastaveno i s raketou, všechny jeho orgány krevního oběhu a všechna jeho krev, hnaná dál silou setrvačnosti, jako by se snažila vedrat do hrudního koše: antidecelerační zařízení tomu mohla čelit pouze částečně: vyvinula proto náhlý tlak na jeho hruď a jakoby obandážovala šíji, byla však bezmocná proti obrovskému vzrůstu vnitrolebečního tlaku. Museli jsme předpokládat, že mnoho cév popraskalo a že došlo na mnoha místech k výronu krve do mozku. Každých několik vteřin proběhlo bezvládným tělem slabé škubnutí. Napadlo mě, že začínají klonické křeče, jinými slovy, že je těžce poškozena mozková kůra. Případ vypadal beznadějně.
Schrey se naklonil nízko nad stínítko encefaloskopu. On sám, podle chvějících se křivek proudu viděl, co se děje v mozku bezvědomého. Anna a já jsem mohli pouze čekat a pozorovat přitom jeho tvář. Marně jsem se pokoušel něco z ní vyčíst. V této chvíli, plné hlubokého mlčení, kdy naše pohledy visely na tváři starého chirurga, po prvé jsem si s úžasem uvědomil, že je krásná.
Měl velkou, vysoko klenutou lebku, avšak její velikost si člověk stejně těžko uvědomil jako úžasnou velikost gotických katedrál — to pro lehkost jejich konstrukce. Horní a dolní víčka byla nyní stejně daleko od sebe jako od okrajů očních jamek. Zbyla mezi nimi ostrá, tmavá štěrbina: jeho nakloněný obličej neměl žádný výraz, jako kdybychom se dívali na ztuhlou masku, ale jeho pravá tvář, plně soustředěná, byla skryta. Stejně náhle jako zůstal stát bez hnutí, se teď napřímil a otevřel široce oči.
„Temenní jsou na tom nejhůře…“ řekl a zamžikal jako oslněný. Mlčeli jsme. To, co říkal, bylo od počátku pravděpodobné, ale jako vždy v každém případě, který překračuje naše možnosti, klamali jsme samy sebe. Čekal jsem, jak Schrey rozhodne.
„Přežije-li to,“ řekl, „buďto ztratí paměť, nebo… se z toho vyvine epilepsie… Je vše připraveno?“
„Ano,“ odpověděl jsem zároveň s Annou.
„Začínáme.“
Když deska s tělem přijela k operačnímu stolu, dodal Schrey, aniž se podíval na některého z nás, jakoby pro sebe:
„Nebo jedno i druhé…“
Skleněné příkrovy obklopující stůl se otevřely, tělo přenesené měkkými pažemi automatu spočinulo lehce na sněhobílé desce, přesně odpovídající jeho tvaru.
Muselo nastat těžké vnitřní vykrvácení, takže naše injekce příliš nepomohly, protože kůže bezvědomého byla jen o odstín žlutší, ale ne tmavší než barva porcelánových okrajů stolu. Skleněné díly zvonu se hermeticky uzavřely; zároveň se zachvěly ručičky narkotizačního přístroje. Stlačený plyn tiše zasyčel v trubicích. Nyní ležel pilot na stole pod průhlednou kupolí. Měkké držáky přichytily ohbí rukou a nohou. Stůl klesal. Otáčel jím a manévroval tak, až hlavice s chirurgickými nástroji zůstala viset nad hlavou ležícího. Zatím byl vnitřek zvonu vyhřát, opět se objevily podnosy se stříkačkami a z postranního výklenku, jako hlavička hada s ostrým jazýčkem, se vysunul konec trubičky transfúzního aparátu, připravený vbodnout se kdykoliv do žíly operovaného, Schrey věšel za přepážku ze safírově modré hmoty: tam stála řídicí aparatura operačního stolu. Usedl před matnici, na níž bylo vidět pilotovu hlavu, zastrčil ruce po lokty do červených gumových manžet; byly v nich kovové páky, jimiž pohyboval, a pak z nástrojové hlavice, která visela nad hlavou nemocného jako svazek skrčených pařátů, vystupovaly postupně potřebné nástroje.
Aniž mě Schrey k tomu vyzval, přiblížil jsem se ke stolu z levé strany, abych kontroloval činnost srdce a dech operovaného; proti mně řídila Anna přívod krve do organismu.
V sále odděleném od nás modrou stěnou bylo světlo, horko a ticho. Časem zazvonilo ostří nástroje, zasouvajícího se do svazku ostatních nástrojů, nebo rychle za sebou se sypal lehký praskot, když se zavíraly svorky na obnažených tepnách, zastavujíce krvácení. Na stínítku bylo vidět hlavu již oholenou; vrtáky trepanů se zabořily do kosti a opisovaly kruh, značíce svou dráhu proužkem pilinek, nasakujících krví. Pak se přiblížily elevátory a zasunuly tupá ostří pod vyřezanou část lebeční klenby, která se s dutým, mlaskavým zvukem odklopila jako víčko. Sotva byla vyřezaná kost nadzvednuta, vyhřezla z lebky modrorudá masa mozku a nadouvala se čím dál tím víc, jak ji vytlačovalo neviditelné krvácení. Velké arterie, rozvětvené v blanách tvrdých plen, líně pulsovaly. Schrey změnil stupeň zvětšení na matnici. Teď už na ní nebylo vidět celou lebku operovaného, nýbrž pouze mnohonásobně zvětšené operační pole orámované pruhy hubkovitých tampónů odsávajících krev. Tenký, jako stříbrný vlásek se třpytící nůž sestupoval dolů k mozku a dotkl se ho, jak se zdálo, neobyčejně lehce. Plena okamžitě pukla a otevřela se. Zevnitř vystříkla vlna krve a vyvrhla ven kousky sražené krve. Ejektory fyziologického roztoku úzkými praménky očisťovaly pole; tekutina vířila, nabývala růžové, pak červené, konečně tmavorudé barvy; krev se stále řinula, roušky se automaticky vyměňovaly. Schrey se celý shrbil; jeho ruce, hluboko ponořené v gumových manžetách, byly neviditelné, jen podle škubání ramen bylo se možno domyslit, jak chvatně, horečně pracují.