Ještě víc se naklonil nad stínítko. Vtom se ozval vysoký, opakující se tón automatu, který kontroloval krevní oběh. Operační pole se ihned začalo očisťovat. Shrey, aniž odtrhl oči od matnice, křikclass="underline"
„Umělé srdce!“ a teprve z těchto sotva srozumitelných slov, vykřiknutých ochraptělým hlasem, jsem pochopil, jak nadlidská je jeho námaha.
Přepojil jsem relé, a tím jsem dal všechny přístroje na své straně pod Anninu kontrolu a rychle jsem zasedl k postrannímu stolku. Tady zářila druhá obrazovka, ukazující obnaženou hruď operovaného. Uvedl jsem do chodu nože; ihned se zařízly do kůže, peány zachycovaly žíly, již téměř nekrvácející. Tlak prudce klesal, automat bzučel tónem stále hlubším. Nebyly to již přerušované zvuky, nýbrž táhlý, kvílivě klesající tón. To už nebyl šok, nýbrž agónie. Operovaný umíral. Cítil jsem, jak mi tvář tuhne; pracoval jsem, jak nejrychleji jsem byl schopen, když v tom se ozval pronikavý, rezavý tón a na našich obrazovkách zahořely rámy rudým světlem na znamení, že letcovo srdce přestává bít. Poslední úder — konec. Vyčerpáno, zastavilo se v půli diastoly.
„Umělé srdce!“ chraptivě, s divokým vztekem v hlase, vykřikl Schrey. Zatínaje zuby až k bolesti, se zatajeným dechem jsem rozřezával svalstvo, žebra praskala pod nárazy nůžek — konečně se začernal široký otvor. Připravené už trubičky transfúzního přístroje zmizely ve tmě, kterou jsem zaplašil pruhy světla vrženými z obou stran. Držáky přichytily oblouk aorty, hlavní tepna byla proříznuta a vzduchoprázdnem přisátá k trubičkám; rychle jsem zapojil oběh. Ozvalo se stále rychlejší mlaskání odstředivé pumpičky, ručičky se pohybovaly vzhůru, tlak se zvětšoval. Konzervovaná krev proudila do mrtvého těla.
Teď jsem rozstřihl obnaženou průdušnici a zavedl jsem dovnitř konec kyslíkového potrubí. Všechny ukazovatele nad stínítkem pulsovaly ve stupňovaném rytmu, umělé srdce i umělé plíce pracovaly. Nic víc už jsem nemohl udělat. S horečně planoucíma očima jsem pozoroval mrtvé srdce pilota, napůl odřezané, visící jako plod mezi modravými plícemi. Uplynula minuta, druhá — nepohnulo se.
Uměle vháněná krev si těžce, s námahou razila cestu do chladnoucího těla; nadarmo pracovaly zahřívací emitory, nadarmo tekly praménky heparinového roztoku.
Schrey pracoval dál, operuje mrtvého, který ležel bílý jako mramor na šikmo nakloněném stole.
„Zvýšit tlak!“ vychroptěl Schrey, jako kdyby ztratil hlas. Okamžik jsem se na něho díval. Z čela se mu řinul v kapičkách pot, ručička stírače se pohybovala sem a tam, osušovala krůpěje velké jako slzy, které mu zaplavovaly oči a rty, stisknuté do čáry ostré jako nůž, ztuhly v bolestné grimase.
Zvýšil jsem tlak krve, hučení aparátů bylo hlasitější, blížila se čtvrtá minuta smrti, potom pátá. Ještě jedna a bude všemu konec.
„Adrenalin!“
Ve světle se zableskly jehly, naklonily se, injekce šla přímo do srdce; najednou se tento popelavě modrý kus masa smrštil a zachvěl.
„Palpitace!“ vykřikl jsem.
„Elektrický šok!“ odpověděl Schrey jako ozvěna. Věděl jsem také, že je to poslední pokus o záchranu. Srdce, zasažené proudem z platinových elektrod, se zachvělo, zastavilo, a prudce, bez přechodu, začalo rytmicky pracovat.
„Udržovat v tomto stavu!“ řekl Schrey hlubokým, dutým hlasem.
Signál agónie, který až do tohoto okamžiku bzučel nepřetržitě, začal se ozývat kratčeji a kratčeji; teprve teď jsem ho opět uslyšel. Naklonil jsem se stranou, abych se podíval na Schreyovu matnici.
Vnitřek lebky, to byla jakási rudá kaše, se skvrnami sedlé krve; proudy bezbarvých roztoků ji neúnavně omývaly, nástroje se vysouvaly a vracely ve snaze vtlačit zpět měkkou hmotu mozku, ale bylo to nemožné, protože vyhřezlá tkáň se stále nadouvala a tlačila přes okraje rány.
„Zvýšit tlak pod zvonem!“
Pochopil jsem. Schrey se pokoušel dostat vyhřezlý mozek zpět aspoň částečně tím, že zvětšoval vnější tlak. Bylo to neslýchané riskantní, hrozilo to poškozením báze mozku, centra dýchání; ostatně, pomyslil jsem si, jsou-li v prodloužené míše výrony, je celé naše zoufalé úsilí marné. Všechny tyto pochybnosti mi prolétly hlavou jako blesk, ale bez váhání jsem rozkaz vykonal. Mozek lenivě ustupoval. Krevní oběh se nepatrně zlepšil; po dalších desíti minutách jsme mohli vypnout umělé srdce, otvor v prsou jsem definitivně zašil, stejně tak rány po tracheotomii. Nyní dostával bezvědomý pilot víc a více ohřáté krve s glukózou a bílkovinou; také Schrey končil. Lebka byla uzavřena, shora splývaly kovové tampóny podobné aluminiové fólii, zatikal šicí přístroj, stříkačka naposledy vychrlila praménky tekutiny, pak se rozsvítily velké bílé lustry na stropě a matnice ztemněla.
Schrey vstal, či spíše odvrávoral od stolu. Uchopil jsem ho v podpaždí, rty se mu třásly, chtěl něco říci, odmítnout; odstrkoval mě; zdálo se mi, že jsem zachytil slova šeptaná sípavým dechem: „já sám,“ ale nepustil jsem ho. Anna přišla k nám a všichni tři jsme vyšli ven za zástěnu.
Před námi, na šikmo se zvedající tabuli, leželo nahé jinošské tělo. Od štíhlých nohou běželo ke kyčlím; z jejich svalnatého svorníku se zvedaly oblouky hrudníku. Krk jako silná bílá lodyha podpíral stranou nachýlenou, čepcem obvazů obtíženou hlavu, s víčky zamčenými spánkem. Dech, ještě slabý, hned prohluboval, hned změlčoval stíny v jamkách nad klíčními kostmi. Stáli jsme bez hnutí, ale hrud se rozpínala, žebra hrála a bylo už vidět, jak neviditelným proudem pulsuje v těle krev. — Tu mě zaplavila nesmírná radost, jako kdybych po prvé uviděl jeho krásu vyrvanou smrti.
PILOT AMETA
První astronauti, kteří se před jedenácti stoletími vypravili dobývat vesmír, představovali si krajinu letu jako černou, jiskrami posetou hlubinu, rozdělenou prstencem Mléčné dráhy na dvě polokoule; věděli, že uvidí souhvězdí známá ze Země jako obrovská mračna světel plasticky se vznášející v propastech; jejich očekávání se splnilo, zároveň se však přesvědčili o něčem, co si nedovede představit nikdo, kdo sám nebyl mezi hvězdami.
Mořeplavci minulosti byli nadšeni rozlohou oceánu, letci nezměrným prostorem atmosféry, první dobyvatelé polárních krajů opěvovali nekonečné pláně bílého ticha, avšak čím jsou všechny zemské rozlohy ve srovnání s prázdnem, v němž hoří miliardy světů. Není pravda, že obrovský prostor je stejný jako prostor malý, jak ve starém příběhu vypráví čínský filosof. City, zvyky, naděje zrozené na Zemi se rozpadají hned při prvním styku s nekonečnem.