Trion může zachycovat nejen světelné obrazy přenesené do změn jeho krystalické struktury, tedy obrazy knižních stránek, nejen fotografie, mapy, obrazy, diagramy a tabulky všeho druhu — jedním slovem vše, co je možno zobrazit tak, aby to mohl postihnout zrak; trion může stejně snadno zachytit i zvuky, to jest lidský hlas stejně jako hudbu; existuje také způsob „záznamu pachů“ — zkrátka a dobře, jakákoli věc postižitelná smysly může býti zachycena, uskladněna a na požádání předložena zájemci. Konečně může trion obsahovat recept „výrobního postupu“. Automat spojený s trionem rádiovými vlnami vyrobí věc, kterou zájemce potřebuje, a tak je možno uspokojit i nejrafinovanější choutky fantastů, kteří touží po starém stylovém nábytku, nebo po nejneobvyklejším oděvu; bylo by totiž velmi nesnadné rozesílat do všech částí zeměkoule předměty nepředstavitelně různorodé, po nichž může někdo zatoužit.
Naše televize, v protikladu k televizi staré, je barevná a plastická. Její obrazy skýtají plnou iluzi skutečnosti a člověk vysedající u televizoru nad románem nebo vědeckým dílem si ani ve snu nevzpomene, že kniha, kterou čte, nebo věc, kterou si prohlíží, neexistuje „ve skutečnosti“ v takové podobě, v jaké se před ním objevují — to znamená jako tlustý svazek, barevná příloha nebo úlomek horniny — ale že jsou to pouze prostorové obrazy vytvářené v elektrickém poli a jejich vznik z dálky řídí trion, rozkmitaný na jeho rozkaz.
I kdyby se úloha trionu omezila pouze na to, že vytlačily nepohodlnou starosvětskou formu ukládání vědomostí, a pak na to, že umožní každému těžit z děl současných i starých, z divadelních her, symfonií, básnických spisů, z celé pokladnice lidské kultury a konečně, že zjednoduší systém rozšiřování spotřebních statků, již to by byla úloha neobyčejně velká. Ukázalo se však, že jejich úloha je nesrovnatelně významnější a že byla počátkem proměn v oblasti psychiky, o nichž první reformátoři ani nesnili.
Teoretikům a felicitologům komunistické společnosti v její rané fázi působil nemalé starosti problém jedinečnosti určitých věcí, které byly buď výtvory přírody, nebo dílem lidským. Základní zákon komunismu hlásající: „každému podle jeho potřeb“, v tomto jediném případě zdánlivě selhával; na zeměkouli bylo totiž mnoho věcí, které existovaly pouze v nečetných nebo jen unikátních exemplářích. Patřila k nim na příklad plátna starých mistrů, sochy, drahocenné předměty a mnoho jiného. Zdálo se samozřejmé, že každý takový unikát může mít buď pouze jeden člověk, nebo že je potřeba zpřístupnit jej široké veřejnosti jako majetek celku. Praktické řešení směřovalo k druhé možnosti, avšak s tím nebyli všichni spokojeni.
Bylo ovšem možné zhotovit věrné kopie a rozmnožovat je, ale to byly pouze kopie. Pojem „vlastnictví“, zděděný po předcházejících společenských formacích, zrodil nemálo podivných zmetků. Jedním z nich byla tak zvaná „sběratelská mánie“. Lidé, kteří jí propadli, sbírali nejrozmanitější věci, uměleckými díly počínajíc a mincemi a květinami končíc. Tak vypadala jedna slepá ulička komplikovaného problému „vlastnictví“. Také jiná taková ulička přinášela nemalé nesnáze. Neustále vzrůstající výroba statků dovolovala každému, aby si opatřil všechno, po čem zatouží, bez ohledu na to, jestli tyto věci skutečně potřeboval, nebo jestli měly pouze ukojit „hlad po vlastnictví“. Jev „radosti“, vyplývající ze samotného faktu „mít něco ve vlastnictví“, který nám připadá nesmyslný, ba přímo komický, vyvolal množství těžko řešitelných problémů. Říkalo se na příklad, že v budoucnosti bude mít každý tak velké množství věcí, že na automaty pečující o toto jeho vlastnictví budou muset dohlížet jiné automaty, na ty opět jiné a tak dále. Byl to zase groteskní aspekt konzervativního stanoviska, zděděného po předcích.
Zavedení trionové techniky skoncovalo jednou provždy se všemi podobnými pseudoproblémy. Každou věc, jaká jen existuje, můžeme dnes, jak se říká, „mít trionem“, to znamená prostřednictvím příslušného trionu. Touží-li někdo na příklad po obraze Mony Lisy od renesančního mistra Leonarda, může ve svém bytě pověsit tento obraz, vysílaný trionem, v rámu televizní obrazovky a dosyta se těšit z jeho krásy, a když se mu omrzí, může jej prostým stisknutím vypínače odstranit. Problém „originálu“ byl naráz odstraněn, neboť originálem jsou krystalky křemíku, jejichž vlastnictví nemůže nikomu nic přinést.
Ale protože všechno, co vytváří trionová technika, je věrným odrazem skutečnosti, je těžko mluvit o kopiích; jejich struktura zůstává totiž naprosto totožná, ať již ve formě hudebních zvuků, obrazů nebo knížek, jedině je možno ji v kterémkoli okamžiku vyvolat k životu nebo smazat — podobně jak se ve starodávných pohádkách kouzlem splňovala přání. Nikdo z nás v tom nevidí nic zvláštního, naopak, zvláštní nám připadají zvyky dřívějších dob, které viděly překážky tam, kde je z dnešních lidí nikdo nepozoruje, ale to už je problém historické proměnlivosti vztahů, o němž se nepokusím vyslovit svůj soud.
Pozemská Ústřední trionová knihovna byla dosažitelná z kteréhokoli místa sluneční soustavy; mohou z ní těžit dokonce i cestující v raketách, blížící se k oběžné dráze Jupitera, s jedním rozdílem, že od zavolání centrály do chvíle, kdy žádanou věc uvidí, uplyne tím více času, čím vzdálenější je raketa od Země.
GEU na její hvězdné výpravě stíhal mocný proud zemského trionového vysílání, ale jak cesta pokračovala, neustále se prodlužoval čas mezi vysíláním signálu a odpovědí. A když jsme museli na žádané dílo čekat déle než dvanáct hodin, stalo se prakticky nemožným obracet se na pozemskou ústřednu a nastal velký, všemi se vzrušením očekávaný okamžik, kdy jsme přešli na vlastní triony rakety.
GEA byla prvním letadlem na světě, které bylo vyzbrojeno vlastní sbírkou trionů, pochopitelně daleko a daleko menší než sbírka zemská, která však přesto obsahovala zhruba půl miliardy exemplářů. Okamžik přepojení našich příručních televizorů na trionovou knihovnu rakety byl stanoven na poledne stého dne cesty; v tomto okamžiku na znamení, které v Ústřední navigační kabině dal vrchní astrogátor, byla zapojena trionová knihovna na raketě; od této chvíle už jsme byli odříznuti od zemského vysílání.
Proud rádiových zpráv mezi raketou a Zemí pulsoval samozřejmě dál. Mohutné vysílačky nám zajišťovaly spojení dokonce i u cíle cesty, u sluncí Centaura, avšak zprávy potřebovaly čím dál tím více času, než dosáhly svého cíle. Napřed to byly dny — tehdy jsme říkali s úsměvem, že se vracejí časy tak zvané pošty, která doručovala zprávy jednoho člověka druhému v době rovné zemským dnům; ale pak se mezi nás a Zemi pozvolna kladly týdny a měsíce; rádiové vlny letící rychlostí světla musely překonávat stále delší dráhu, než dosáhly Země. Tak rostlo a zvětšovalo se naše hvězdné osamění.
Život na raketě se ustaloval, vznikaly jisté místní tradice a obyčeje. Naše organismy si zvykly na rytmus spánku a bdění poněkud rychlejší, než byl na Zemi: den na GEI trvá deset hodin, stejně jako noc. V laboratořích, pracovnách, dílnách pokračuje každodenní práce.
Plynou dny, podobné jeden druhému. Práce laboratorních kolektivů trvá zpravidla šest sedm hodin. Ve skutečnosti počítají rámcové plány s pětihodinovou pracovní dobou, ale téměř nikdo ji nedodržuje. Ještě na Zemi zvykl jsem si jako lékař radit stále lidem, aby pracovali kratší dobu, ale jak už to bývá, napřed si každý stěžuje na nával práce, a když mu někdo řekne, aby si na nějaký čas odpočinul nebo si vzal práce méně, div se neurazí.