Už řadu dní jsem se kojil skrytou nadějí, že nás cestou na Venuši stihne katastrofa a že se usadíme jako trosečníci na nějakém planetoidu. Připravoval jsem se potají na tuto možnost a rozhodl jsem se vzít s sebou nezbytné zásoby potravin. A protože se mi dort zdál pro tyto účely zvlášť vhodný, vstal jsem v noci, vzal ze špižírny veliký kus a ukryl jej na dno svého kufříčku. Na druhý den, sotva se rozednilo, vydali jsme se na meorijské raketové nádraží. Let na Venuši netrval dlouho a proběhl bez nejmenší příhody. Zklamán z hloubi duše, znuděn pohledem na černé nebe viditelné z vyhlídkové paluby, uchýlil jsem se do kouta kajuty, a aby zásoby nepřišly nazmar, pojídal jsem jeden kus čokolády se šlehačkou za druhým až do chvíle, kdy megafony ohlásily, že se blížíme k leteckému přístavu planety. Následky byly katastrofální. Z celého pobytu na Venuši mi utkvělo v paměti jenom bolení břicha, květinami a ptáčky vymalovaný pokoj dětského ambulatoria a obtloustlý lékař, který — když se ke mně blížil — smál se zdaleka a ptal se, jak že se mi líbí na Venuši.
Příštího dne jsme se museli vrátit; do rakety mě naložili celého uplakaného; byl jsem už zdráv, měl jsem tedy dosti sil, abych důkladně zvážil neštěstí, které mě postihlo a které — a toho jsem se bál nejvíc — mohlo by být důvodem, aby se mi moji sourozenci posmívali. Proto jsem v době letu na Zemi zachovával tajuplné, pochmurné mlčení; nikdo tomu samozřejmě nevěnoval pozornost. Takové byly konce mé první kosmické výpravy.
Nebudu rozmnožovat řadu těchto historek přeházených bez ladu a skladu, které mi utkvěly v paměti, vzpomínek bezvýznamných jako nepotřebné drobnosti, s nimiž se člověk těžko loučí. Vzpomínám si na ně, ale nemohu v sobě najít dítě, které bylo jejich hrdinou. Co mi z toho všeho zbylo? To, že mám rád pohádky? To, že nemohu vidět čokoládu? Víc sotva. Avšak v tomto maličkém zbytku je ukryt stín světa zapadlého na samé dno mé bytosti, světa nedosažitelného a nepochopitelného, který se někdy znenadání vrací ve zvláštním odstínu večerního nebe, v náhlém zamyšlení, v šumotu deště, v neznámé vůni, v měkkém nočním šeru a vyvolává úsměv smutku.
Když jsem se po letech vrátil domů, naše zahrada mě překvapila, ba téměř ohromila. Poznával jsem každý záhon, každý strom, ale tam, kde se dříve prostíraly krajiny vzrušujících dobrodružství, nebylo už nic. Obyčejná květinová zahrada s altánkem, jabloněmi a živým plotem. A jak to všechno bylo malé! Cesta od domu k brance bývala dříve výpravou, plnou dobrodružství, jaké mi nyní nedává let okolo Země. Ano, několik let stačilo, aby se Země stala menší než zahrada mého dětství. Vždyť nedočkavé tužby se splnily: dospěl jsem a směl jsem si dělat všechno, co jsem chtěl… ale to už je jiná historie.
MLÁDÍ
Ve svých chlapeckých letech jsem učinil mnoho objevů. Jedním z největších byli moji strýcové. Dávno jsem věděl, že nejstarší otcův bratr, strýc Merlin, zkoumá kamení. Měl jsem své pochybnosti o jeho zdravém rozumu. Co zajímavého se mohlo skrývat v kamenech? Ale pak se ukázalo, že umí vyprávět o věcech tisíckrát zajímavějších, než jsou pohádky. V jeho ústech plagioklasy magmatických hornin, chrysolithy a křídové slíny dostávaly romantický, tajuplný význam; pomocí jablka a ubrousku dovedl ukázat, jak vznikají horské řetězy, a když vyprávěl o pláštích z lávy, které zahalují chladnoucí hvězdy, viděl jsem obludy chrlící oheň, máchající v černých propastech ohnivými purpurovými rouškami. Druhý strýc, Narian, ten Australan, který mě kdysi tak poděsil svou televizitou, je konstruktérem umělého podnebí na velkých planetách, vládcem metanových uragánů a pánem bouří, drásajících oceány ledových uhlovodanů. Jaké světy se mi otvíraly za jeho slovy! Vyprávěl mi o Gondwaně, létajícím kontinentu, o podivném nebi Jupitera, vyklenutém do tvaru obrácené polokoule, na němž malé Slunce svítí ve dne v noci, o tropických oblastech Saturna, zahalených po větší část roku do stínu vířících gigantických prstenců, o výpravách, které za svého mládí podnikal na ledově chladné měsíce této planety, jejichž jména znějí jako zaklínadla: Titan, Rhea a Diana.
Avšak s těžkým srdcem jsem je zradil oba a rozhodl jsem se jít ve šlépějích třetího strýce, Orchilda, známého v rodině pod přízviskem „Kosmák“. Když jsem se doslechl, že bombarduje atomy, představoval jsem si, že strýc Orchild vysedá někde ve své meziplanetární pracovně, nesmírně se namáhá, aby konečně ulovil tyto tak strašlivě maličké částečky látky. Ale co nevyšlo najevo? Tento člověk, který zkoumal nekonečně malé částečky látky, zabýval se právě stavbou zařízení, které svými rozměry překonávalo všechno, co existuje na Zemi a bylo dokonce větší než Země sama. Nebylo překvapující, že cesty do hlubin hmoty i do hlubin atomu stejně ústily v nekonečnu? Strýc Orchild stavěl stroje na bombardování atomů. Byly to vakuové komory, stavěné do tvaru prstence; magnetická pole v nich urychlovala nukleony — náboje vystřelované do jader prvků. Největší urychlovač třicátého století byl tvořen kruhovým prstencem průměru tří tisíc kilometrů; probíhal tunely v horských řetězech a překračoval údolí oblouky mostů; dalším vývojovým stadiem mohl snad už být jen urychlovač heliotron, obepínající celou zeměkouli. Že by konstruktéři konečně dospěli k nepřekročitelné hranici? Ne: vznikla myšlenka úplně nová. Bylo rozhodnuto zbudovat nový heliotron ve vzduchoprázdnem prostoru. Měla to být soustava trubic ve tvaru kola, vznášející se v prostoru někde mezi Měsícem a Zemí? Strýc Orchild mě vyvedl z omylu. Základní konstrukční prvek — vzduchoprázdno — už ve vesmíru existoval a dokonce znamenité jakosti. Rakety převážely ze Země do kosmického prostoru mnoho tisíc magnetických stanic, umístěných postupně v prázdnu tak, aby tvořily ideálně přesný kruh. A co dělal strýc? Dohlížel snad na tuto práci? Ne. Zabýval se právě tím, co bylo mezi stanicemi, to znamená vzduchoprázdnem. Tedy ničím? Kdepak. Z toho, co o něm říkal, vyplývalo, že není věci, která by skýtala větších možností než vzduchoprázdno, kterým postupují elektromagnetická pole, běžci a poslové vzdálených hvězd. Na televizitách se neobjevoval, protože při nich není možno šplhat po stromech, a to on velice rád dělával. Když přijel, vylezli jsme spolu na jednu z velkých jabloní, usadili se ve vidlicích větví, a chroupajíce tvrdá jablka, diskutovali jsme zarputile o polích impulsových, řídicích i únikových, o antifotonech a nevažitelných částicích hmoty. Ano, bylo již úplně jisté, že se stanu energetikem, pracujícím ve vesmíru. Avšak přišly letní prázdniny roku 3103 a všechny tyto plány nečekaně ztroskotaly. Bylo mi čtrnáct let a směl jsem se už pouštět na výlety do vzdálenosti několik set kilometrů. Jednou jsem si zaletěl na Tampere.
Znáte pamětihodnost toho malého ostrůvku v Severním moři, který byl základnou a dnes je muzeem kosmických letadel? Mezi zvětrávajícími balvany dolomitu, obklopena vysokými smrky, zvedá se obrovská hala s protáhlými okny, jakoby ojíněnými nánosem soli, přinášené vichřicemi z oceánu. Vevnitř u stropu klenoucího se na mřížovitých sloupech nosníků, připomínajících páteř a žebra předpotopní velryby, spočívají v řadách velká tělesa raket.