Někdo z přítomných připomněl anekdotu, která tvrdí, že nové teorii, kterou Goobar vykládá napoprvé, nerozumí nikdo, dokonce ani on sám ne, druhý výklad chápe jenom on sám, a normálním smrtelníkům, samozřejmě odborníkům, se nezačne rozbřeskovat dříve, než když to slyší po osmé nebo po deváté. Dali jsme se do smíchu. Rozhovor se stočil na jiný předmět, ale brzy zase padlo Goobarovo jméno. Poznamenal jsem nahlas, že si génia představujeme vůbec jako starce, a pro někoho, kdo Goobara neviděl, může znamenat první setkání skutečné překvapení, protože Goobar není stařec. Když jsem domluvil, odvrátil jsem hlavu od světla, protože jsem si chtěl Goobara představit. Nemohl jsem však, měl jsem ve vzpomínkách pouze nepravidelné rty, vymodelované jakoby jediným prudkým pohybem, a oči, které byly ukryty pod převisem čela. Nemyslel jsem na to pouze já sám, znenadání se totiž někdo zeptaclass="underline"
„A jakou barvu mají jeho oči?“ Nikdo z Goobarových spolupracovníků nedovedl odpovědět.
„Vidíte!“ řekl triumfálně ten, kdo se ptal, jako kdyby prováděl pokus, aby dokázal pravdivost své nevyslovené teze.
Když jsem odcházel od Ter Haara, bylo již pozdě večer; zamířil jsem do bytu. Vtom jsem zahlédl v hlubokém záhybu atomové clony, která se tady zvedá, Yrjólu, mladého Rudelíka a neznámou ženu. Chtěl jsem je minout, ale ozval se výstražný svist. Za okamžik měla GEA dostat svou denní dávku zrychlení. Nebyl bych už došel k výtahu, zůstal jsem tedy s nimi. Vyměnili pohledy, které svědčily o tom, že mají nějaké problémy, ale než padla slova na vysvětlenou, zapojily automaty soustavu pohonných motorů. Nic se nezměnilo. Světla na chodbách, přepnutá již na modré noční šero, klidně svítila, jen naše těla poněkud ztěžkla. Kdybych si neuvědomoval, že motory pracují (a neprozrazuje to ani nejslabší zvuk), mohl bych se domnívat, že mě prostě zalila náhlá vlna únavy. Mezitím oni tři lidé vstoupili do nejhlubšího místa zálomu. Naklonili se nad masivní, šikmo postavenou deskou, vystupující z pancéře, která je pokračováním jednoho z obrovských vnitřních žeber konstrukce rakety. Všiml jsem si ne bez údivu, že Yrjóla kouří cigaretu; je to pohled velmi vzácný, já jsem ho nikdy předtím kouřit neviděl. Naklonil se nad deskou a začal na ni oklepávat popel, který se na povrchu ukládal v tenké vrstvičce. Trvalo to dost dlouho a vypadalo to jako podivná hra, ale všiml jsem si, jak napjatě všichni pozorují kovovou plochu. Také já jsem se mimovolně naklonil, abych lépe viděl. Částečky popela neležely docela nehnutě, nýbrž se velmi líně skládaly do jakéhosi obrazce. Z počátku jsem to nechápal. Vtom mi svitlo. Popel se kladl do soustředných kružnic, jejichž centrum zřejmě leželo na druhé straně přepážky, někde uvnitř atomových komor. Pracující motory zřejmě vyvolávaly vibrace, příliš slabé, aby byly postižitelné, a kov přepážky přenášel toto nezachytitelné hlubinné chvění na vrstvičku popela, který se shromažďoval na nehybných místech — to znamená na uzlech vzniklých vln.
Ti tři lidé se dorozumívali pohledem. Yrjóla něco zapsal, žena zavřela záklopku přístroje na trojnožce a v nejbližší chvíli duté zabzučení oznámilo, že byly vypnuty motory.
,Co to děláte?“ zeptal jsem se.
Yrjóla mi pohlédl do tváře a přimhouřil oči.
„Především — mlčet — doktore, ano?“
„Cože, nemám o tom s nikým mluvit?“ podivil jsem se. „Dobrá, slibuji. Můžete mi říci, co to je?“
„Vibrace,“ řekl tajemně Yrjola. Rudelík se na nás nedíval. Hladil si prsty nedoholenou bradu, jako kdyby byl zamyšlený nebo dokonce ustaraný. Jen neznámá žena stála klidně a dívala se do prázdné chodby.
„To jsem pochopil,“ odpověděl jsem. „Ale je v tom něco zlého?“
„Je-li zlé to, s čím jsem nepočítal, pak je to zlé,“ řekl Yrjóla. V jeho tváři už nebylo nic šelmovského. Pod očima měl kruhy, jako z nevyspání.
„No, dobrá, ale co je to?“
Yrjóla pokrčil rameny.
„Zatížení motorů je stále stejné. Při nižších rychlostech vibrace nenastaly; projevily se při…“
„… při šedesáti tisících kilometrů za vteřinu,“ vmísil se náhle do hovoru Rudelík a pohlédl na nás, jako kdyby se vytrhl ze zamyšlení.
„Co je to tedy…“ zeptal jsem se znovu poněkud bezradně, jako bych již tušil odpověď. Byla to zvláštní situace. Stáli jsme v jednom z nejvzdálenějších zákoutí velké rakety, která se řítila tmou, obklopeni ze tří stran kovovým masívem clony. Bylo naprosté ticho, nehybná byla i světla v chodbě, jež se táhla tak daleko, že šňůra lampiček splývala na jejím konci v modravou stužku.
„Nevím,“ odpověděl přímo Rudelík, „s tímto úkazem jsme nepočítali, protože nevyplývá z teorie, proto tedy…“
„…teorie je nesprávná,“ dokončila žena. Stála nehnutě. Její hlas prozrazoval velkou únavu.
„Ano,“ řekl Yrjóla a usedl na šikmou kovovou desku.
„Možná, že řetězové reakce dávají maxima a minima pohlcování neutronů…“ prohodil jsem, vyhrabávaje těžce v paměti vědomosti, jimž jsem se kdysi naučil. Ale ihned jsem umlkl, protože omšelé trosky mého školního vědění byly směšné ve srovnání se zkušenostmi oněch tří.
„Hmmm,“ zabručel Yrjóla. Znamenalo to zápornou odpověď. „Už jsme posílali automaty na druhou stranu,“ ukázal pohybem hlavy na přepážku, „a to ne jednou…“
„No, dobrá,“ řekl jsem, „ale jaký to má význam, tak nepatrné…“
Yrjóla ke mně zvedl zespodu oči, krátce se na mě zadíval a zase je sklopil. Neřekl nic, přesto jsem pochopil teprve teď.
„Nebesa!“ vykřikl jsem, „ty vibrace se zvětšují, zvětšují při každém zrychlení, viďte?“
„Tiše!“ Rudelík mi stiskl ruku.
„Odpusťte…“ vykoktal jsem zmateně.
Yrjóla se tvářil, jako by tuto scénu neviděl.
„Zvětšují se?“ řekl, jako by se ptal sám sebe.
„Zvětšují, ale…“ pokračoval konečně.
„Ale ne lineárně!“ dokončil Rudelík. Celý se přihrbil, oči se mu leskly, viděl jsem, že v tomto okamžiku zapomněl na mou přítomnost. Říkal to jen inženýrovi; mechanicky vytáhl kapesní analyzátor: Yrjóla ztlumil jeho vzrušení pohybem ruky, jako by škrtl to, co řekl.
„Nu, ano,“ řekl. „Zdá se, že to dosáhne maxima při sto třiceti tisících kilometrů za vteřinu a pak se to možná bude zmenšovat, ale my nepůjdeme tak daleko. Goobar sice říká, že je to dobře, ale…“
„Cože, vy jste do této historie zasvětil Goobara?“
Yrjóla se pokusil potlačit úsměv, jako by říkaclass="underline" „Ještě pořád nic nechápeš?“
„…říká, že je to dobře,“ pokračoval inženýr, „ale abych pravdu řekl, nám to nic neříká, protože jeho to zajímá jen potud, pokud to souvisí s jeho nynější prací…“
„A souvisí to?“ řekla žena.
„Ano, on z toho má dokonce radost, říká, že mu to pomohlo…“
„Tak oč vlastně jde,“ zeptal jsem se. Nechápal jsem dočista nic. Cítil jsem, že nás tu obklopuje něco, co nelze zachytit slovy.
„Je… nebezpečí…“ zeptal jsem se konečně, ale hned, sám nevím proč, jsem se zastyděl.