„Nebezpečí?“ odpověděl udiveně inženýr.
„Nemyslím, konstrukce GEY je propočítána se sedmdesátinásobným koeficientem bezpečnosti.“
„Nuže…?“
Yrjóla vstal, všichni se chystali k odchodu. Žena zvedla vibrometr postavený u zdi a Rudelík zatáhl za automat, který se za ním pohyboval jako pejsek.
Šli mimo mne, stál jsem nepohnutě, bez rozloučení, jako bych se byl proměnil ve vzduch. Yrjóla, který šel poslední, najednou se zastavil a vzal mě za ruku. Byl to pevný stisk.
„Je to něco, čemu nás život odnaučil,“ řekl dívaje se mi do očí, „něco, co není v té velké budově, kterou jsme postavili v uplynulých tisíciletích,“ udělal rukou široké gesto, jako by ukazoval okolí, ale pochopil jsem, že má na mysli budovu vědy. „Něco horšího než nebezpečí,“ připojil tišeji.
„Horšího?“ zeptal jsem se. Měl jsem v hlavě naprostý zmatek.
„Právě, že ano,“ odpověděl, „neznámo.“
Pustil mou ruku a odcházel za ostatními. Dlouho jsem si prohlížel setřené stopy vibrací na povrchu desky, která jako zrcadlo neodrážela světlo. Pak jsem i já odcházel po špičkách, jako bych střežil svěřené mi tajemství.
ZLATÝ GEJZÍR
Uplynul pátý měsíc cesty a druhý, co se opožďovaly rádiové signály ze Země. Měl jsem teď méně času než dříve. Věnoval jsem jej chlapci z Ganymeda. Po konziliu se Schreyem a Annou jsme se rozhodli, že zevrubně vyšetříme jeho mozek. První chirurg si vyžádal přímé spojení se Zemí, aby o chlapci získal co nejvíce podrobností; počítal totiž s tím, že ho bude muset učit jeho vlastní minulosti, jako kdybychom znovu popisovali stránky paměti zpustošené katastrofou.
Chlapec dovoloval, abychom s ním dělali, co chtěli; byl zcela pasivní. Nekladl odpor; mohli jsme ho vodit jako dítě. Anna mu věnovala velkou pozornost; nejednou jsem viděl, jak šla mezi záhony parku a vedla ho za ruku a on, vysoký, štíhlý, neobyčejně vážný, šel poslušně za ní a pokoušel se občas srovnat svůj dlouhý krok s jejími drobnými krůčky. Mluvila na něho, ukazovala mu květy, jmenovala je, ale všechno to se odráželo od jeho voskového klidu. Konečně nařídil Schrey provést rozhodující vyšetření. Velká encefalovizní aparatura měla nějakou poruchu, kterou jsem sám nemohl odstranit, a musel jsem se spojit s druhým astrogátorem, protože ten má na starosti automaty technické pohotovostní služby. Nenašel jsem ho hned; skončil právě službu a odešel z pilotní kabiny. Informátory mi nepomohly v hledání. Když jsem bloudil po celé raketě, zašel jsem nakonec do oblasti vzdálené od středních palub. Chodba přecházela v jakousi prostornou síň před malým koncertním sálem. Pod bílým postranním sloupem stál Lancelot Grotrian a díval se na bílou sochu, která zdobila střed prázdné síně. Řekl jsem mu, co mám na srdci. Rozmluva byla věcná, skoro suchá, avšak přítomnost bílého kamenného těla jako kdyby na ni vrhala světlo a vyplňovala každou zámlku.
V jistém okamžiku jsme vykročili, či spíše se začali procházet; naše kroky se hlasitě rozléhaly, zesíleny odrazem o klenbu, která se pne nad síní jako mušle zvednutá do výše. Nevím, jak se to stalo, ale zastavili jsme se zároveň tváří v tvář soše. Je to mladý chlapec, který se zastavil na daleké pouti. Tvář všední, málo poutavá, to je pravda. Ale jako nějaké velmi časné z nich vstávající březnové jitro, kdy vodou omyté, holé stromy, vystavené bledému sílícímu slunci, stojí plny očekávání velkých dní léta. Přesně taková tvář: očekávající splnění všech i těch největších slibů. Grotrian řekl, že socha je dílem Soledad. Vzpomněl jsem si na drobnou příhodu, která se odehrála před týdnem.
Viděl jsem sochařku v parku. Seděla na vrcholku návrší s opravdovou starodávnou knihou na kolenou. Zeptal jsem se jí, pln zvědavosti, jaká je to kniha. Neodpověděla, nepozvedla hlavu, nýbrž začala nahlas číst: „Otázali se tedy:
‚Jak se ti žilo?
,Dobře, odpověděclass="underline" ‚Mnoho jsem pracoval.
‚Neměls nepřátele?
‚Nemohli mi překážet v práci.
,A přátelé?
‚Žádali ode mne, abych pracoval.
‚Je pravda, žes mnoho trpěl?
,Ano, odvětil,je to pravda.
,Cos tehdy dělal?
‚Pracoval jsem tehdy tím více. To pomáhá. „
,O kom se to mluví?“ zeptal jsem se. Vyslovila jméno kteréhosi dávného sochaře a pokračovala v četbě, ihned zapomenuvši na mou přítomnost.
Vyprávěl jsem onen příběh Grotrianovi a zeptal jsem se ho, domnívá-li se, že účast na výpravě může být sochařce k něčemu dobrá.
„Myslím, že ano,“ řekl,je velmi těžké dávat kameni tvar toho, co je skryto v hloubi lidské bytosti. Je nutno hledat rozličné cesty a jistě se můžeme mnoho dovědět o člověku, díváme-li se k hvězdám.“
Pozoroval jsem tvář astrogátora, když mluvil. Už na ní převažovaly linie stáří, linie klesající. V kresbě vrásek vroubících oči, v lehkém zvrásnění tváří všechno bylo těžké a tíhlo dolů. Jeho oči pod sivým obočím jako by zastírala šedá, stěží postřehnutelná střížava. Ale když při posledních slovech obrátil na mne svůj pohled, zdálo se mi — je to překvapivé — že je mladší než já.
Večer jsme se sešli v operačním sále a chlapec, stále stejně lhostejný, byl položen na kovový stůl. Tu se stalo něco nečekaného. Když začal Schrey stahovat dolů široké pláty elektrod, které měly opásat chlapcovu hlavu, zakryl si hoch náhle tvář rukama. Toto prudké bázlivé gesto nás tak ochromilo, že jsme byli zmateni. Tak jsme si totiž zvykli na jeho úplnou pasivitu. Anna se nad ním naklonila a začala tiše, laskavě hovořit a odtahovala mu jemně prsty jako při dětské hře nebo při mazleni. Tehdy s tváří, ještě pořád sevřenou jako pěst, přestal klást odpor. Kovové držáky sevřely jeho spánky, přesahujíce do obličeje až pod oči, krémově žlutá rouška zaclonila tělo, a pouze část obnažené hrudi se pravidelně pohybovala ve světle, které začínalo slábnout, jak je Schrey pomalu zhasínal. Konečně se rozhostilo hluboké pološero. Z blýskavé přilby, která teď těsně obepínala hlavu nemocného, trčely jako bodliny ježka spínače proudů. Tvořily dohromady jakousi obrazovku, která přejímala slabý puls elektrických výbojů mozku a tisíckrát zesílený odevzdávala jej věrně přístroji postavenému v hlavách stolu. Stálo tam průhledné těleso, tvarem připomínající glóbus. Jak víte, nepotvrdila se stará hypotéza, že jednou bude možno číst lidské myšlenky podle zápisů mozkových proudů. Řetězy asociací se u každého člověka utvářejí jinak a podobným křivkám proudů neodpovídají podobné pojmy. Proto se lékař s pomocí elektroencefaloskopu nemůže dovědět, co si nemocný myslí, může však zjistit, jak se utváří dynamika psychických procesů, a tak zjistit onemocnění nebo poruchu mozku. Schrey seděl delší dobu nepohnutě a zaposlouchával se do bzukotu zesilovače, jako kdyby chtěl vylovit z těchto zmatených zvuků nějakou melodii; konečně přístroj zapnul.
Uvnitř průhledného glóbu se rozsvětlilo. Vířily tam tisíce jisker uvězněných ve skle, a to tak rychle, že bylo vidět pouze chvějivé spirály a kruhy, fantastickou světelnou krajku rozvěšenou v prostoru, vroubkovanou teninkými ostrými zoubky; tu a tam zhuštěná vlákna jasu slévala jednotlivé výboje do perlových, mlhavě třpytných nitek; celá koule se pomalu plnila hlubokým fialovým svitem a připomínala malé nebe, probodávané drahami létavic. Milióny rozvětvujících se světelných drah se nepřetržitě splétaly a rozplétaly a vytvářely kresbu neobyčejně pravidelnou a krásnou. „Mluv na něho,“ zašeptal Schrey Anně. Viděl jsem ho ve světle linoucím se z nitra koule; tenký, ostrý nos vystoupil z tváře zalité černými stíny.