Už jsem dostal několik návrhů, abych se připojil k některé ze skupin. Byl jsem dokonce v pokušení, přiznám se, navázat spojení s videoplastiky, ale přemohl jsem je. Zahloubával jsem se do stále intenzivnějšího studia medicíny; po večerech, s příjemným pocitem fyzické únavy po tréninku, jsem prováděl složité operace na trionových obrazech a studoval učebnice, zavrtávaje se do bohatých ložisek lékařské literatury v knihovně rakety.
Studia mi přinášela radost, přesto však jsem stále měl jakýsi neurčitý pocit neukojení. Hned se mi zdálo, že se příliš málo stýkám s lidmi, hned zase, že mé vědomosti mají příliš akademický ráz a že nikomu na raketě nejsou nic platné. Úvahy o lékařské praxi po návratu na Zemi byly tak daleké, že byly vlastně nereálné. Zatím co jsem takto studoval, četl, vyšetřoval pacienty, navštěvoval Ter Haara, procházel se s Ametou, objevovaly se v atmosféře rakety sotva postižitelné, pomalé, ale neodvratné změny. Mou pozornost měly vlastně vzbudit četné nepatrné příhody, byl jsem však jako hluchý a slepý. Později jsem se divil, jak to, že jsem nic nezpozoroval. Ale nyní se domnívám, že mysl v sebeobraně nechtěla si připustit příznaky toho, co se blížilo, jako by to už číhalo v jedné z těch černých ledových propastí, jimiž naše raketa bez ustání prolétávala.
Tak jednou večer, když jsme unaveni během odpočívali na lehátkách s těly kouřícími od horkých sprch, poznamenal někdo, kdo se tloukl líně kolmo postavenou dlaní do stehen, jako kdyby chtěl pokračovat v přerušené masáži, jaká škoda, že si nemůžeme zaveslovat. Zorin s úsměvem řekl, že se ujímá úkolu, zorganizovat na GEI opravdové závody osmiveslic. Na naše udivené otázky vysvětlil, jak si to představuje. Lodi se postaví do bazénů, obklopí je videoplastický obraz velkého jezera, nebo dokonce moře, a mužstva začnou závodit. Skryté měřicí přístroje zjistí, která osma veslovala nejrychleji, a ta bude prohlášena vítězem. Podle svého zvyku již dokonce ve vzduchu kreslil zapojení přístroje, když fyzik Griga řekl trpce:
„To nebudou závody, ale halucinace. A vůbec, té videoplastiky je tady trochu mnoho. Umělé nebe a umělé slunce a umělá voda; kdoví, třeba všichni sedíme v obyčejné kádi a GEA, vesmír, výprava a celá ta kosmická scenérie jsou pouze videoiluze!“
Někteří se dali do smíchu, a to fyzika jen ještě víc popudilo.
„K čertu s takovou zábavou!“ zvolal. Vyskočil, a pak, stoje nad námi, nazlobeně řekclass="underline"
„To je přece sebeklam! Půjde-li to tak dál, dospějeme k tomu, že nikdo nebude nic podnikat, dokonce videoplastika bude zbytečná. Stačí spolknout pilulku, která podráždí vhodným způsobem mozek, a budeš sedět v lenošce a plně prožívat nejautentičtější dojmy, že podnikáš horolezecký výstup v Himálaji a prodíráš se přes ledovce a skály! Jaké je to sebeohlupování! Jsou to prostě odporné náhražky, narkotika! Nemůže-li člověk něco dělat skutečně, nemusí to dělat vůbec!“
Poslední slova téměř vykřikl. Z počátku se někteří z nás začali smát. Ale ojedinělé výbuchy smíchu ihned umlkaly. Nějaký biolog se pokoušel vykládat něco věcně o narkotikách, ale rozhovor ihned uvázl a také jsme se rychle rozešli, stěžujíce si hlasitě, že nás Zorin příliš vysiluje před blížícími se závody. To však byla záminka, která měla zastřít mlčení, číhající v každém z nás.
Delší dobu mi nedopřávala klidu záležitost nepředvídaného úkazu před atomovou clonou, do níž jsem byl náhodou zasvěcen. Zavázal jsem se, že o tom nebudu s nikým mluvit, ale musím se přiznat, že jsem po řadu dní čekal se vzrůstajícím vzrušením na večerní výstražné znamení a ať jsem byl kdekoli, začal jsem konat svá vlastní pozorování, stejně neobratná jako pečlivá, nemohl jsem však na nic přijít. Několikrát jsem se úmyslně zdržel u Ter Haara déle, abych při návratu od něho nahlédl do výklenku ve stěnách clony, byl však prázdný a tmavý. Měl jsem chuť opakovat Yrjólův pokus s popelem, ale bál jsem se, že mě někdo při tom přistihne a že se tak zesměšním. Ostatně problém se rozřešil sám. Yrjóla, který se koncem příštího měsíce vrátil ke stolku v jídelně, byl ve znamenité náladě a zdálo se, že na noční setkání docela zapomněl. Tu a tam jsem to nadhodil při rozhovoru, a když to nepomáhalo, zeptal jsem se ho bez okolků.
„Ach,“ řekl,to nic nebylo, všecko je v pořádku. Taková věc se při průkopnickém pokusu musí stát.“
Večer jsem chodíval na hvězdné paluby. Lidí na nich bylo málo. Přičítal jsem to návalu práce. Říkalo se, že se astrofyzikové již připravují na pozorování neobyčejně vzácného úkazu, jakým v příštím roce mělo být vzplanutí supernovy. O Goobarově kolektivu kolovaly pověsti, že je na stopě nějakého objevu. Je pravda, že zbývající kolektivy měly asi sto osmdesát osob, zatím co po palubách se procházeli osamělí ctitelé hvězd, ale nevěnoval jsem tomu pozornost: mezihvězdný prostor mě víc a více fascinoval. Dříve jsem se na něj díval jako astronom amatér, který se snaží pojmenovat a utřídit všechna nebeská tělesa. Toto mé stanovisko k nim beze stopy zmizelo.
Přestával jsem rozeznávat souhvězdí. Nehledal jsem je. Neizoloval jsem je od temného pozadí, jako se nepokoušíme oddělit pohledem ze známé tváře oči nebo rty. Po celé hodiny, nehybný, zamyšlený, s čelem přitisknutým k chladné stěně, upíral jsem pohled do hlubin nebes. Pohled vržený vzhůru jako by se vracel zpět, podoben šípu, vystřelenému na nebe. Tam utkvěly vrstvy černi, tu a tam rozleptané bledými fosforeskujícím i žilami mlhovin. Nic více. Dole propasti poseté jiskrami. Obě tato území noci tvořila dva černé okraje Mléčné dráhy. Za nějakou dobu jsem přestal rozlišovat větší celky. Namáhavě si pohled klestil cestu temnotou, prorážel jejími vrstvami, jakýmisi obrovskými haldami tmy, posypanými vyhasínajícím popelem, jakýmisi oceány černi, v nichž doutnala fosforeskující sedlina; s největší námahou se prodíral záclonami prachu ke stínu hvězd a jako by se vyčerpával, unaven, rozmazáván a pohlcován nekončící se černí. Se skutečným ulehčením spočíval na skupinách světel — a byla to mlhovina jasná jako třpyt rtuti proměněné v plyn, na věky ztuhlý v šíleném víru expanze — a pohled dál pokračoval v letu tam, kde mezi beztvarými černými trupy zely průrvy, vydávající příšerné hnilobné světlo podobné zvětrávajícímu jílu. Když jsem tak stával se zrakem upřeným do noci, zdávalo se mi někdy, že se můj pohled mění v něco hmotného, že mi z očí vybíhají jakési hmotné paprsky nebo dráhy a že nemohu víčka zavřít, protože bych svůj pohled opustil někde v bezedných bludištích noci a odsoudil ho k věčnému trvání mezi ledovými a žhnoucími mračny, v propastech, v nichž vládne čas nekonečně starý, pulsující po miliardy let. To všechno — ty prostory nesmírné bez mezí, bez dna a stropů, bez viditelných a domyslitelných hranic — to byla skutečnost, svět, který vznikl z černé pustoty a z oslnivých plamenů vodíků.
V osmém měsíci cesty dosáhla raketa rychlosti sta tisíce kilometrů za vteřinu. Každé čtyři vteřiny urazila vzdálenost prostírající se mezi Měsícem a Zemí, její běh vršil čela světelných vln před námi a roztahoval je daleko dozadu. Dosáhla třetiny nejvyšší rychlosti, jaká existuje ve vesmíru, a přesto všechny světelné body označující naši polohu zůstávaly nehybné. Někdy se mi zdávalo, že stačí, když se člověk vmyslí do drtivé lhostejnosti vesmíru, obojetného k největšímu vypětí naší energie i síly našich strojů, které jsme všechny zkonstruovali za jediným cílem a uvedli v chod, jako kovové pokračování vůle zaměřené k jedinému bodu, že stačí pochopit toto, aby si člověk uvědomil svou bezmocnost. Na nejmenší přesuny souhvězdí, odměřitelné jedině pomocí mikroskopů na fotografiích nebe, bylo nutno čekat ne týdny, ne měsíce, nýbrž celá léta. Řítili jsme se v noci i ve dne, v době práce, v době odpočinku, zábav, lásky; automaty zapínaly motory, proudy atomového ohně třepotavě šlehaly z trysek, raketa zrychlovala let, pohybovala se již sto pět, sto deset, sto dvacet tisíc kilometrů za vteřinu, ale hvězdy zůstávaly nehybné.