BEETHOVENOVA DEVÁTÁ
Všechny hluboko a nejasně ve mně doutnající zárodky něčeho nového, nepoznaného, neprožitého, zárodky stále jakoby zašlapávané, potlačované setkáními s lidmi, hodinami trávenými u přístrojů naladěných na zemské vysílání, rozhořívající se však jako jiskry ve chvílích, kdy jsem se probouzel v noci, mezi koncem jednoho a začátkem druhého snu, při samotářských toulkách pod hvězdami, za časného úsvitu, to všechno se ve mně vzedmulo, spojilo a prodralo na povrch ve dvoustém šedesátém třetím dnu cesty.
Skončil jsem svou denní práci později než obvykle; stál jsem pod velkou araukárií mezi nemocničními sály a svým bytem v rozpacích, jak naložit se zbytkem večera. Nakonec nerozhodnut jsem zajel do parku.
Padal v něm časný, jarní soumrak. Nepochybně na přání některého z druhů dul vítr silnější než jindy a jeho prudké závany, které každou chvíli rozkolébaly větve, probouzely vzpomínky dávné a silné. V blankytu nad hlavou plula bílá oblaka neurčitých tvarů, nízké slunce se hned za nimi skrývalo, hned vystřelovalo snopy světel přes zlatě hořící okraje a tu všechny keře i stromy, jako znenadání vytrženy ze spánku, vrhaly na zem ostré stíny.
Na skalách nad srázem, z něhož spadá potok, seděli čtyři chlapci ve věku od dvanácti do patnácti let. Nejmladší, schoulený pod žulovým balvanem, olizoval ze špejle cukrovou vatu; nábožná soustředěnost, s jakou se této činnosti věnoval, byla tak intenzívní, že jsem se bezděčně zastavil, abych mohl chvíli přihlížet. Druhý si falešně pískal motiv symfonie a na obtížnějších místech si pomáhal rychlým komíháním nohou; třetí (poznal jsem v něm Nilsa Yrjólu) vyšplhal nejvýš, a sedě obkročmo v přirozeném kamenném sedle, upíral oči na horizont, s rukama zkříženýma na prsou a s výrazem pána nekonečných prostorů. Někdo, koho jsem nemohl poznat, stál na druhém břehu potůčku, přímo nad pěnící se vodou, která ve stínu vypadala černá a hustá jako smůla; pouze hříva pěny metala odtamtud chvílemi bílé záblesky.
„A kdy vlastně nastane to strašné prázdno, o němž se tolik mluví?“ zeptal se nejmladší chlapec, obraceje se na neviditelného člověka. Pak začal zase lízat cukrovou vatu, a aby rozhovor sladil s mlsáním, ulomil konec špejle a nacpal si zbytek za tvář.
„Začne tehdy, až si je uvědomíš,“ odpověděl neviditelný.
Poznal jsem Ametův hlas. V téže chvíli se někdo dotkl mé ruky. Byla to Anna.
„Už dlouho jsem tě neviděl, co stále děláš?“ zeptal jsem se, obraceje se k ní s úsměvem. Slyšel jsem, že chlapci pokračovali v rozmluvě s pilotem, ale už jsem je nemohl poslouchat.
„Dnes je koncert,“ řekla věcně Anna a potřásla vrkoči.
„Ruys — otec?“ zeptal jsem se.
„Ne, něco neobyčejně starobylého: Beethoven, Devátá. Znáš to?“
„Snad ano,“ odpověděl jsem. „Tedy koncert. Chystáš se taky?“
„Ano, a ty?“ zeptala se. V dálce se míhaly pestré šatičky dětí.
„Samozřejmě,“ řekl jsem,s tebou, dovolíš-li.“
Přikývla hlavou na souhlas a hned zvedla ruce k vlasům, aby potlačila jejich vzpouru.
„Musíme už jít?“ otázal jsem se. Dostal jsem náhle lehkou, dobrou náladu, jako kdybych právě vypil číši šumivého nápoje.
„Ne, začátek je v osm.“
„To je za hodinu,“ zjistil jsem na hodinkách. „Dáme si někde schůzku?“ připojil jsem s úsměvem. Bylo zvykem na GEI jednat právě takto a předstírat svým chováním, že volnost jednání není omezena stěnami rakety; patřilo to k rozrůstajícímu se systému klamů a lží. Myslil jsem jako ostatní, že je to dobrá metoda.
„Ovšem, dáme, pod tou vysokou jedlí za hodinu,“ odpověděla vážně.
„Přesně za hodinu?“
„Výborně. A teď se rozejdeme?“
„Ano, musím si ještě něco zařídit.“
Opět jsem osaměl. Zamířil jsem k místu, kde předtím seděli chlapci, teď tam však nebyl nikdo. Vydal jsem se na procházku po parku. Znal jsem tak dokonale každé i to nejmenší zákoutí, každou cestičku a záhon, že bych byl mohl jít se zavřenýma očima libovolným směrem. Věděl jsem ovšem přesně, kde končí prostor skutečný a kde začínají kouzla videoplastiky. Vtom mi blesklo hlavou, že se tato procházka podobá procházce starověkých galejníků, a najednou jsem pocítil odpor k hlasitě ševelícím stromům. Odešel jsem do chodby. Zmocnila se mě jakási ochromující nerozhodnost — vstoupil jsem do výtahu a vyjel do osmého patra, abych navštívil Rudelíka, ale vystoupil jsem už v pátém a sjel opět dolů s nadějí, že zastihnu Ametu v osobní části letiště, protože jsem ho tam už několikrát viděl; avšak hala byla tak rozsáhlá, že bych byl ztratil hledáním spoustu času. Poslušný výtah se znovu rozjel vzhůru. Tehdy jsem provedl novou klukovinu; zavřel jsem oči, natáhl ruku a stiskl první knoflík, kterého jsem se prstem dotkl. Trpělivě jsem čekal. Dveře se otevřely se sotva slyšitelným zasyknutím. Byl jsem, jak se ukázalo, v jedenáctém patře v blízkosti Goobarovy pracovny. Málokdo sem zabloudil, protože tady ani neměl co pohledávat. Přesto jsem vystoupil, poslal výtah dolů a pomalým krokem jsem šel k vysoké stěně, za jejímž dvojitým obložením se skrývala Goobarova osobní laboratoř.
Přiblížil jsem se ke stěně. Byla neprůhledná, přestože byla skleněná. Tvořily ji totiž polarizované desky. V jisté poloze mohly světlo propouštět, v jiné je pohlcovaly. Teď byla stěna tmavá a lesklá, jako potažená blýskavým aksamitem, ale na jednom místě ve výši hlavy bylo v ní jakési okénko; nevím, zda polarizované desky byly tak postaveny náhodou, nebo jestli to někdo udělal úmyslně; fakt je, že se dalo dovnitř volně nahlédnout a to jsem učinil. Viděl jsem část pracovny s matematickými stroji sahajícími až ke stropu. Stál jsem v tlumeném světle, zatím co laboratoř tonula v záplavě jasu. V prvním okamžiku se mi zdálo, že je prázdná, zpozoroval jsem pouze jakýsi nepatrný opakovaný pohyb v pozadí: to se rytmicky chvěly ručičky relé.
Najednou jsem sebou trhclass="underline" v zorném poli se objevil člověk. Chodil sem a tam mezi stroji obrácen ke mně zády. Hovořil velmi živě, jak o tom svědčily neustálé pohyby ruky, v níž držel nějakou černou tyčinku. Druhou ruku měl v kapse.
Poznal jsem ho ihned, ještě dříve, než se na konci své krátké procházky obrátil; byl to Goobar. Přecházel podél čela stroje ježícího se ukazovateli a vypadal, jako kdyby mluvil s někým neviditelným. Jeho hlas, jako ostatně žádný zvuk, nedoléhal ke mně přes skleněnou zeď. Pln zvědavosti, s kým tak živě mluví, přistoupil jsem ještě o krok blíže, zapomínaje, že mě může uvidět. Nyní stál mírně rozkročen a rychle mluvil, zvedaje ruku s tyčinkou, obrácen ke mně ze tří čtvrtin zády, takže jsem viděl pouze lehounký pohyb svalů na tváři. Na obrazovkách před ním se svíjely čáry bledě zeleného ohně.
Byl sám se svými automaty a právě s nimi diskutoval. Obraz byl čím dál tím zvláštnější. Obsah rozmluvy bych jistě nepochopil, ani kdybych ji mohl slyšet, přesto však pomalu, jak se scéna rozvíjela, začal jsem chápat. Vypadalo to, že Goobar něco vykládá nebo vysvětluje skupině strojů, seskupených okolo něho; ústřední elektronický mozek, navršený masív kovu, vypouklý jako čelo giganta, pokrytý silným pancéřem se zorníky obrazovek, odpovídal zároveň hlasem i řadami výpočtů a diagramů, které se stále objevovaly a mizely na jeho obrazovkách. Goobar hned naslouchal odpovědím a hned je četl a pomalu vrtěl hlavou. Občas se nespokojeně otočil, udělal dva nebo tři kroky a znovu se obrátil tváří ke stroji a prohodil několik slov; tu se dotkl nějakého kontaktu, tu ustoupil stranou a dělal něco u jednoho z příručních elektroanalyzátorů. Vracel se se štítkem, a vhodil jej do stroje jako dopis. Pak stroj začal pracovat, rozsvěcuje a zhášeje obrazovky, což chvílemi vypadalo, jako kdyby na něco významně mrkal zelenýma a žlutýma očima. Ale Goobar, když se seznámil se vším, co mu stroj sděloval, opakoval záporný pohyb hlavou a vyslovil jediné slůvko: „ne“; naučil jsem se je číst z krátkého trhnutí jeho rtů.