Když přišly dny skutečného čekání, mohla hala observatoře sotva pojmout všechny návštěvníky. Přesto však se nepřihodilo nic ani první, ani druhý, ani třetí den. A tak jsme se — zklamáni a unaveni — rozcházeli pozdě po půlnoci chodbami a mhouřili jsme oči, které si zvykly na čerň observatorních obrazovek.
Čtvrtý den už se objevilo lidí méně, pátý den pouze čtvrtina a ráno šestého dne supernova konečně vzplála jako oslnivě bílý bod v Malém mraku. Snad proto, že se čekání příliš protáhlo, nebo že nám naše fantazie kreslila tento úkaz monumentálněji, fakt je, že jsme tuto skutečnost přijali celkem lhostejně a všecko, co se potom v observatoři říkalo, bylo daleko spíše gesto zdvořilosti vůči astrofyzikům než projev skutečného obdivu. Tak poněkud uměle vyvolaná vlna zájmu opadla a pohasla daleko rychleji, než se počala v rovnoměrném svitu Mraku ztrácet a rozplývat jiskra supernovy.
Koordinátorem skupiny astrofyziků byl profesor Trehub; znamenitý badatel zagalaktických mlhovin, lovec hvězdných mraků kroužících na hranici dosahu nejsilnějších teleskopů. Stačilo vidět ho jednou, aby si ho člověk zapamatoval navždy. Jeho hlava seděla mezi rameny — podobna ptáku, rozčepýřenému jako koule — s mohutným nosem vyčnívajícím jako tupý, dopředu vysunutý zobák, s obočím staženým ke kořeni nosu v kosmatý, chvějící se živý uzel, který signalizoval všechno důležité, co spatřily oči, vždy jako oslněné jasem dne. Mluvil v krátkých větách, aniž zvýšil hlas, který vždycky doletěl i přes největší hluk k tomu, na koho se obracel. Příchozí přijímal v observatoři s přehnanou zdvořilostí, ale svou práci ani na okamžik nepřerušoval. Někdy si člověk mohl myslit, že chce toho, s kým mluvil, ohromit neobvyklými výroky. Jednou, když jsem se zmínil o Zemi, řekclass="underline"
„Také tam jsme mezi hvězdami; od vzduchoprázdna nás dělí trochu vzduchu a vrstvička země pod nohama. Stačí jen zvednout hlavu.“
Byl autorem plánu, který způsobil velký rozruch, ačkoliv nikdo kromě něho se neodvážil vážně o něm přemýšlet; řekl, že by bylo nejlepší, vypravit se na cestu mezi hvězdy nikoliv s raketou velkou nebo malou, nýbrž s celou Zemí, a to tak, že by zeměkoule byla vyšinuta ze své dráhy mocnými nárazy atomové energie a pomalu roztáčena po spirále, vzdalující se čím dál tím více od Slunce. Nu, a tak by se mohla konečně rozletět ke zvolené hvězdě. Teplo a světlo na této kosmické pouti temnotami měla pozemšťanům dodávat četná umělá atomová slunce.
„Dnes už je možno zhruba vypočítat,“ říkával, „že naše Slunce za nějakých deset nebo dvanáct miliard let vyhasne a budeme si pak muset hledat jiné. Co jednoduššího než této události předejít a udělat nyní z vlastní vůle to, k čemu budeme v budoucnosti donuceni!“
Přiznám se, že mi nejvíce zaimponovalo zájmeno „my“, jehož užil, jako kdyby měl docela vážně v úmyslu dočkat se epochy po dvanácti miliardách let, ale on nedělal nikdy nic, aby někomu zaimponoval, na tom mu nijak nezáleželo. Se svými často nezvyklými názory býval v menšině, nezřídka se omezující pouze na jeho vlastní osobu; pak mluvíval o „vzpourách“ svých kolegů a spolupracovníků; je dobře připojit, že se rád smál. V pološeru observatoře se často rozléhal jeho basový chechtot, když prosvětloval nějaký snímek a nalézal na něm potvrzení svých domněnek. Rád jsem se díval na toho člověka, nabitého nezničitelnou energií.
V Trehubově kolektivu pracovali Borelovi. Pavel, planetolog, na Zemi vášnivý horolezec, štíhlý, šedivějící, přihrblý, s kůží ošlehanou od větru a slunce. Od očí zvyklých pevně se přivírat v záři ledovců rozbíhaly se hustě drobné vrásky. Marie, jeho žena, byla nenápadná. Když stála v hloučku lidí, pohled neznámého ji snadno minul. Až později jsem poznal skrytý, těžko srozumitelný půvab její tváře, který se jen velmi zřídka rozhořel naplno, v nějaké radosti nebo smutku, jako nejryzejší nahota, když najednou spadnou závoje.
Manželé pracovali zpravidla odděleně, on u teletaktorů nebo spektroskopů, ona u matematického stroje. Při rozhovorech přerušovaných dlouhým mlčením, při nichž k porozumění stačila jednoslabičná slůvka, při jednotvárné, soustředěné práci, bylo možno ojediněle zachytit ve vzduchu pohled, jaký Borel vysílal své ženě. Ani zvlášť výmluvný, ani silný, naprosto ne, prostě krátký, jasný záblesk očí, konstatování „jsi tady…“ a pak se znovu pohroužil do své práce, ale nikoliv tak, jako kdyby se k ní vracel, protože tento pohled ho z bádání nevytrhoval.
V této době se mi Anna vyhýbala. Její jednání a výraz tváře mi často bývaly nepochopitelné. Mizela na celé dny; když jsem se jakoby mimochodem ptal, svalovala vinu na práci u Čakandžanové; když jsem navrhoval společnou procházku nebo návštěvu koncertu, měla právě práci, kterou nemohla odložit, ale pak se nečekaně objevila taková jako na začátku, plna dobré nálady, důvěřivá a klidná. Někdy z ničeho nic zesmutněla, ale ihned zaplašovala tyto drobné, dětské starosti úsměvem. Naše schůzky se nějak komplikovaly; hned jsem se pokoušel oplácet jí klid klidem, ale měnilo se to v nucenou lhostejnost, hned zase jsem se snažil být k ní upřímný, onou vynucenou upřímností, která kromě prchavých nálad se nemá z čeho vyznat. Jednou jsem hlásal myšlenky tak zvané „hluboké“, po druhé osnoval piány na náš příští život. Naslouchala pozorně, ale do jejího úsměvu se mísila jiskřička ironie — snad nebrala vážně ani to, co jsem říkal, ani mě samého.
Tu se nit hovoru trhala, řeč vázla, vlekla se a musel jsem vynakládat úsilí, abych ji udržoval; zlobilo mě to, měl jsem pocit, že jsem na pohyblivém písku. Po každé jako bych musel znovu hledat onu Annu z večera po Beethovenově Deváté. Když jsem se k ní blížil, musil jsem překonávat neviditelný odpor, který nebyl jak se zdálo ani v ní, ani ve mně, nýbrž mezi námi.
Jednou jsem se jí zeptaclass="underline"
„Je ti se mnou dobře?“
„Ne,“ odpověděla, „ale bez tebe je mi hůře.“
Přilnul jsem k ní. Rád jsem se díval, jak ráno připravuje snídani; ve volném světlém županu, s rozčechranými vlasy, nakláněla se nad sklem a míchala ovocné ingrediencie se soustředěním hodným starověkého alchymisty. „Anna z hvězd“ — tak jsem jí říkal, ale nepověděl jsem jí, že tato asociace vznikla jako kontrast k „Anně ze Země“.
Byla krásná. Na Zemi se setkáváme s krajinami, lhostejno zda majestátními nebo tichými, které v nás vyvolávají dojem, že je příroda stvořila v jakémsi zamyšlení nad sebou, opájejíc se vlastní krásou. Něco takového bylo v Anně. V temnosti vlasů, bujných jako vlny, v pravidelnosti dechu, v obloucích obočí, zastavených na hranicích rozletu, ve rtech zavřených jakoby nad něčím, co dozrává velmi zvolna, ale neustále. Vzpomínám si, jak jsem jednou s dojetím pozoroval její spánek, nejjemnější záchvěvy řas, pohyb ňader, zvedajících se teplým dechem; znenadání pod mým pohledem procitla a jako by mi vycházela ze spánku vstříc, dívala se na okamžik rozšířenýma očima a pak se celá zapýřila: ruměnec se jí rozlil po tváři, hrdle, ba dokonce i po uších. Hned jsem zahájil křížový výslech, abych poznal příčinu ruměnce. Dlouho nechtěla odpovědět, konečně — nerada — pravila přísně:
„Zdálo se mi o tobě,“ nic víc nechtěla říci.
Takto — neustále se znovu navazuje i trhaje — pokračoval náš nevšední vztah, v němž se skrývala — v pozdních hodinách nočních — něha smíšená s čímsi hořkým i pečlivě zatajovaný boj.
Zatím plynul život na GEI dál svým obvyklým chodem. Laboratoře pracovaly, večer jsme se shromažďovali u zemských rádiových pořadů, scházeli se na videoplastických představeních, ve sportovních halách trénovala mužstva na turnaje, koncerty bušily chóry zvuků do klenby koncertní síně. Všechno, pozorováno z dálky, vypadalo jako dříve, ale zároveň se projevovaly předzvěsti toho, co se blížilo a co vypadalo, jako kdyby — roztaženo po celé nekonečné délce cesty pronikalo nepozorovatelně hermetickými pancéři rakety a otravovalo mysli i srdce.