Kustodem muzea byl stařec se zarudlou tváří, s širokou bradou, v níž se kroutily, jako by je tam někdo zapomněl, řídké stříbrné vousy. Objevil jsem ho v spalovací komoře jedné z raket. Seděl v úplné temnotě u křemíkových nádrží, v nichž kdysi kypěl tekutý kov; teď to mezi prochladlými stěnami čpělo prachem a vlhkostí rzi. Lekl jsem se, když se vynořil přímo přede mnou. Byl jsem si jist, že jsem ve velké budově sám. Ve světle, dopadajícím zespodu pootevřeným příklopem, zpozoroval jsem bělost jeho brady. Zeptal jsem se, co tam dělá.
„Dávám na ně pozor… aby neuletěly,“ odpověděl po chvíli tak dlouhé, že jsem již zapochyboval, zdali odpověď vůbec uslyším. Chvíli nade mnou stál — slyšel jsem jeho těžký chrčivý dech — a sestoupil beze slova po visutých schůdkách na dno haly.
Navštěvoval jsem muzeum stále častěji. Naše styky se nemohly po nějakou dobu ustálit. Snažil jsem se, abych se se starcem sblížil, ale zdálo se, že se mi vyhýbá, ovšem pasivně: mizel v bludišti raket, ale když jsem ho konečně našel, odpovídal na otázky z počátku lakonicky, s přídechem sarkasmu, který jsem nechápal; později, jak se naše známost prohlubovala, byl stále sdílnější. Pomalu jsem poznal životopisy raket shromážděných v hale a také mnoha jiných kosmických letadel, protože znal — tomu jsem věřil — osudy všech raket i korábů, které kdy pravidelně létaly v oblastech sluneční soustavy v poslední šesti stoletích. Byl jsem u příbuzných na Helgolandu a přijíždíval jsem na ostrůvek skoro každý den. Postupně, jak stařec přeplouval nekonečné, jak se zdálo, oblasti své paměti, už jen on byl pro mne záhadou, protože nikdy nehovořil o sobě. Tušil jsem, že byl hvězdným kapitánem nebo snad velitelem velkých výprav, neptal jsem se však nikoho, protože jsem byl rád, že byl takový, jaký byl — zahalen nimbem tajemství.
Hned u vchodu haly stály mezi sloupy čtyři střely, postavené kosmonautickými dílnami před tisícem let. Archaická, štíhlá vřetena s jehlovitými zobáky, se stabilizačními plochami rozloženými jako peří šípu. Podvozky dvou prvních těžce spočívaly na šikmé betonové ploše, třetí byla nakloněna dozadu, jako by byla zadržena v pádu. Její pravá skluznice se dotýkala okraje základů, levá trčela do vzduchu, napůl vysunuta jako zchromlá noha mrtvého ptáka. Toto nejstarší hvězdné plavidlo zvedalo hlavu tak strmě, jako by čekalo vzlet, k němuž určitě jednou dojde, i když se dlouho odkládá. Dále ležely rakety z dvacátého druhého a dvacátého třetího století, ve tvaru trojhranných ryb. Z počátku jsem myslil, že jsou všechny černé, ale to je pouze halila milosrdná tma, snažící se zastřít skvrny a vpadlost boků.
Chtěl jsem říci, že mi stařec dělal průvodce po raketách, ale nebyla to pravda. Po točitých schůdcích se vystupovalo na úzký železný ochoz, odkud bylo vidět řadu temných hřbetů se zejícími vstupními šachtami. V raketách bylo umělé osvětlení. V jeho záři se otvíraly uzávěry síní, objevovaly se kulaté průchody, kajuty, transportní šachty i mezipalubní chodby. Sestupovalo se jimi až docela dolů, do prostor na dně, v nichž byly zapuštěny nůžkové výtahy podvozků, starosvětsky se lesknoucí rubínově červeným nátěrem. Zužujícími se tunely, přes řady olověných ochranných prahů dospěli jsme do atomových komor. Mezi černými zdmi, zdrsnělými žárem, který tu kdysi zuřil, stály shrbené kříže magnetů. V zaprášeném prostoru mezi nimi vířily kdysi úlomky sluncí, zdroje síly a pohybu.
Toto putování vyvolávalo v mém průvodci pocity nelibosti nebo dokonce nudy; buď jak buď, zůstával lhostejný jak k mým výbuchům nadšení, tak k tomu, co jsem říkal, a já hovořil skoro nepřetržitě.
Naše úlohy se vyměnily až tehdy, když jsme navštívili nejtajnější zákoutí a vraceli se do ústředních prostor rakety.
Později jsem pochopil, že čekal, až ukojím svou první nenasytnou zvědavost a zatoužím poznat věci významnější, než jsou zvláštnosti dřívější atomové techniky. Když už jsem se seznámil se všemi raketami a prolezl jejich nejméně dostupná zákoutí, přišel čas na vyprávění.
Stařec mě potkával jakoby náhodou u vchodu. Když jsme prošli prázdným, rozlehlým prostranstvím haly, minuli bezvládná tělesa s čtyřnásobnými patry široce rozšklebených otvorů, z nichž vanula chladná, zatuchlá tma, vstupovali jsme po kovově dunících schodech do nitra stříbřitého giganta se zobcem protaženým v jehlu, velkého Astrotora, zdánlivě nedotčeného zubem času. Když jsme se blížili k ústřední navigační kabině, kde stála na pódiu armatura kormidla mezi zšedlými televizními obrazovkami a mezi pultíky velících přístrojů, stařec se opět zastavoval jako náhodou a začínal vyprávět. Z počátku odsekával věty nabručeně, s nesnesitelnou pomalostí, pak hovořil stále plynuleji a zřetelněji, potom otvíral dveře kormidelní kabiny, při čemž se automaticky rozsvěcovaly zářivky na stropě, a začínal jeden z těch neuvěřitelných příběhů, které navždycky zapadly do mého mládí.
Byly to útržky dávných zkazek, kdy let na nejbližší planetu byl výpravou plnou neznáma, dramatem se spletitým dějem, dramatem rozplývajícím se v nápovědích a odehrávajícím se v prázdnotě zející mezi dvěma světy — pozemským, opuštěným možná navždycky, a světem neprozkoumané hvězdy, obestřené tajemstvím. Byly to legendy o raketách, stržených do víru oběžných drah kolem neznámých a na hvězdných mapách nezakreslených asteroidů, o zoufalých zápasech se savou přitažlivostí obrovského Jupitera, o hranicích odolnosti posádek i raket, ságy o zápasech, odletech i návratech z hlubin prostoru.
Vzpomínám si na příběh rakety zasažené do strojové části troskou rozpadlé komety, rakety, která ztratila možnost manévrovat a hnala se slepě vpřed a zapadala do nekonečné pustiny, vysílajíc zoufalé rádiové signály o pomoc. Tyto signály přicházely na Zemi deformované odrazem od povrchu Měsíce nebo jiného nebeského tělesa, a protože byly zkreslené, nedovolovaly určit přesně polohu rakety.
V jiném příběhu dopravní raketa přímé linky Mars — Země, vracející se do mateřského přístavu, nevyhnula se mraku kosmického prachu, s nímž se cestou setkala, a vylétla z něho obklopena vířící mlhovinou. Při dalším letu ji tato zvláštní aureola nezpůsobila škody. Když však dosáhla atmosféry naší planety, mrak prachu, který ji obklopoval, se vzňal a raketa shořela v několika vteřinách se vším, co nesla na svých palubách.
Stařec při vyprávění občas povstával z náhodného sedátka, přistupoval ke kormidelním pákám, natahoval ruce, jako by je chtěl položit na černé armatury, avšak v ilustrování svých vlastních slov nikdy nešel dál. Jen tu a tam, když vyprávěl o nějakém člověku, obracel pomalu zraky do prostoru, jako by očima sledoval vzdalující se postavu, někdy se zachmuřil a umlkl, bloudě pohledem po kajutě, jako by nemohl najít to, co se mělo objevit právě na tomto místě příběhu; po chvíli však přemohl odpor skutečnosti a já jsem spolu s ním začínal vidět věci ještě teplé od doteku rukou astronautů, měděné plomby gravitačních pojistek utržené v okamžiku nebezpečí prudkou rukou kormidelníka, slyšel jsem kroky strážného a byl jsem sám s jeho velkou, nebojácnou samotou, tváří v tvář hvězdám zářícím v černých kotoučích obrazovek. Občas se mě zmocňoval neklid, když se mi zdálo, že stařec líčí jinak sled událostí nějaké výpravy, sled již ustálený v dřívějších příbězích; trvalo to však jen okamžik — poddával jsem se, přimhuřoval oči nad nepřesností, nepravděpodobností, ba dokonce i nemožností; věřil jsem mu, protože jsem chtěl věřit. Přesto, že bych to tehdy nebyl dovedl vyjádřit, cítil jsem nejasně, že tím, když mění a obměňuje podrobnosti, dělá to jen proto, aby tím zřetelněji vyšla najevo pravda o lidech, kteří se první vydali do propastí nekonečné noci. Rozhodl jsem se, že se stanu astronautem. Ohromovalo mě, jak jsem až dosud mohl být tak slepý ke kouzlu tohoto vzrušujícího povolání. Domnívám se, že to bylo hlavně proto, že jeden obor meziplanetární plavby studoval můj bratr, a naše vztahy, abych se vyjádřil jeho jazykem, jazykem elektroinženýra, měly vždycky sklon k vysokému napětí.