Začalo to snad sny. Aspoň já jsem nasbíral takové poznatky. Mé vlastní sny se staly v této době zároveň plastickými a bohatými, ale bohatstvím nevítaným a nežádoucím, ba dokonce nesnesitelným. Míval jsem sny neodbytné, vracející se, táhnoucí se z jedné noci do druhé; některé se rozvětvovaly v několik příběhů, které se mi zdály postupně. Zvláště se mi vryl do paměti sen o městě slepců. Byl jsem slepý a žil jsem v šeru jakýchsi spletitých větevnatých tvarů; v tomto snu jsem měl komplikovanou, dlouhou minulost, naprosto odlišnou od minulosti skutečné. Byly tam jakési daleké cesty, jakási setkání s lidmi, ale všechno bez jediného paprsku světla. Věčně v černi drtící hlavu i hruď. Onen sen, či spíše celá jejich plejáda, vlekoucí se po týdny, mne tak vyčerpávala, že jsem po prvé v životě počal brát prášky pro spaní, které vyřazovaly z činnosti mozkovou kůru; dostavoval se tvrdý spánek, když jsem však lék přestal užívat, tíživý sen se vracel.
V ambulatoriu se objevovali lidé a stěžovali si na noční můry. Přicházeli a obvykle se styděli za bezvýznamnost svých stesků a předstírali, že je to spíše jejich vrtoch než projev neodvratné nutnosti; vyslechl jsem je však pozorně, poučen vlastní zkušeností. Předpisoval jsem jim léky pro uklidnění, které jsem já sám užíval. Setkával jsem se však často s odporem. Za našich časů neradi užíváme léky; medicína je totiž spíše zaměřena k tomu, aby nemocem předcházela, než aby je léčila.
Moji pacienti ovšem hlavně nechtěli spát tvrdým spánkem beze snů, naopak, chtěli, aby se jim zdálo, ale o… Zemi; k tomu se přiznávali pouze mezi čtyřma očima. „Bohužel,“ odpovídal jsem, „neumíme dosud vyvolat sny na libovolné téma.“ Musel jsem je poslat domů s prázdnou a doporučit jim pouze, aby se více věnovali sportu a tělesným cvičením a pohybovali se na čerstvém vzduchu.
Zmínka o parku GEY vyvolala často bezděčné gesto odporu; dílo videoplastiků, na něž byli tak pyšni, stalo se téměř kamenem úrazu. Nějakou dobu se diskutovalo o otázce přetvoření našeho parku a byl podán návrh, aby byl přestavěn a aby byla vytvořena nová konfigurace jak části skutečné, tak i obrazu, který ji obklopoval. Ale anketa ukázala, že si to na štěstí nikdo doopravdy nepřeje. Místo toho byly vzneseny četné námitky, na příklad: že „déšť je umělý a každý hned pozná, že je to švindl“, že „tam nejsou ptáci, a to člověka připraví o iluzi“, ba dokonce — a to hned několikrát — že „nebe a mračna nesou pečeť klamu a vůbec se pozemským mračnům nepodobají“.
Těmito poznámkami se cítili videoplastikové dotčeni. Ujišťovali nás, že umělý obraz je jistě dokonalý, protože byly vzaty v úvahu všechny faktory, které působí na lidské smysly, a aparatura že nyní funguje stejně jako na počátku cesty, kdy všichni, sotva přišli na raketu, s uznáním prohlašovali, jak je iluze plná a dokonalá.
Na konci prvého roku cesty se mezi mými pacienty objevili noví, kteří si stěžovali na poruchy časové koordinace spánku a bdění. Rytmus jejich práce byl v poměru k ostatním druhům posunut, jedni pociťovali ospalost v časných večerních hodinách a probouzeli se dlouho před svítáním, druzí naopak pracovali raději pozdě do noci a spali dopoledne; rozdrobení pracovních úkolů, které takto vznikalo, se zvětšovalo a hrozilo, že rozleptá kolektivy.
Zvláště v odpoledních hodinách bylo možno potkat stále více lidí bloumajících bez cíle po chodbách; navazované rozhovory vázly na mrtvém bodě, lidé se sami toulali po palubě, vyhýbajíce se výslovně hvězdným palubám. Když jsem několik dní před Novým rokem vyšel na vycházkovou palubu v době, kdy dříve bývala největší frekvence promenujících, potkal jsem tam pouze dva piloty, kteří se bavili s Ametou o nějakém souhvězdí, jinak byla obrovská prostora zcela liduprázdná.
Všechny tyto události se časově sbíhaly s nejkomplikovanější fází mého vztahu k Anně, a proto jsem jim nevěnoval pozornost, jakou si zasluhovaly.
V pravidelných časových odstupech se konaly porady astrogátorů; tři dny před nejbližší z nich se na mne obrátil Ter Akonjan, abych promluvil o psychickém zdraví posádky. Šedi jsem si k tomu na několik hodin a připravil sáhodlouhý elaborát.
Na schůzi jsem přišel pozdě, protože jeden z Nilsových kamarádů, podnikavý ctitel cukrové vaty, spadl, když šplhal na nosný sloup letiště, a já mu musel napravovat vymknutou nohu. Když jsem přišel, slovo měla právě Lena Behrensová. Usedl jsem vzadu na jedno z posledních sedadel v rohu prostorné síně.
Felicitologická odbočka GEY dělala statistiku návštěvy určitých místností rakety. Ukázalo se, že v prvních měsících cesty se zdržovala většina členů posádky na hvězdných palubách, později se jim však vyhýbalo víc a více osob a místem oddechu se stal hlavně park, ale nyní stejně park jako paluby často zely prázdnotou.
„Kde tedy všichni tráví svůj volný čas?“ zeptal se Ter Akonjan; nakláněl se nad svými poznámkami a nedíval se na nikoho.
„Naše kontrola sledovala pouze společně užívané síně,“ odpověděla Lena, „ale není těžko uhodnout, že se zdržují převážně ve svých bytech.“
„A má to ráz větších společenských podniků?“ zeptal se Ter Akonjan; hlavu měl pořád sklopenou. Nechápal jsem dobře, k čemu jeho otázky směřují.
„Nevím,“ odpověděla Lena, „ale pokud mohu soudit podle sebe a tvých přátel… ne.“
„Co to tedy je?“ otázal se Ter Akonjan. Zvedl hlavu. Spatřil jsem jeho tvář.
„Myslím, že… samota,“ ozval se někdo vzadu. Všechny hlavy se tam obrátily. Řekl to Trehub.
„Doktore,“ obrátil se Ter Akonjan na mne, „prosím tě o zprávu.“
Vstal jsem. Můj referát byl zbytečný, pochopil jsem to ve zlomku vteřiny. Byla to podivná chvíle; sám jsem nevěděl, co v nejbližším okamžiku řeknu, ale zároveň jsem měl pocit, že mám o všem podivuhodné jasno.
„Kolegové,“ řekl jsem, „mám zde připraven soupis různých stížností svých pacientů za poslední měsíce, ale právě jsem pochopil, že jejich výpočet a rozbor ztratil smysl. Všechno to jsou úkazy vyvolané společnou příčinou; pojmenoval ji profesor Trehub. Do této chvíle byla nepochopitelná stejně pro ty, kdo si stěžovali, jako pro jejich lékaře. Všichni se učíme od nejútlejšího mládí překonávat rozumově konflikty, jaké s sebou život nese… S tím souvisí, že je pro nás samozřejmé zamlčovat věci, které jsou neodvratné, protože břímě, které nás tíží, smíme na druhého přenést jedině tenkrát, když máme naději na jeho pomoc: silnější, lepší, moudřejší poskytují pomoc kolísajícím, méně schopným, slabším. Avšak vůči prázdnotě kosmu jsme všichni stejně bezmocní. Proto o tom všichni stejně mlčíme. Toto mlčení mezi námi roste. Musíme s ním bojovat.“
Usedl jsem, o slovo se hlásil Yrjóla.
„Kolegové říkají, že pocit osamění a mlčení jsou prvními úkazy vlivu kosmické prázdnoty na člověka. Nevím, je-li to správné. Říkám, že nevím, a chtěl bych se s vámi nad tím hlasitě zamyslit. Co bylo základem našeho bytí na Zemi, co nás nejsilněji spojovalo s ostatními lidmi? Kdysi v dávnověku spojovaly lidi společné tradice, zvyky, pouta rodová, i národní, těžké doby minulosti a kult nejvýznamnějších událostí. Nás však nejsilněji spojuje práce pro budoucnost. Jsme generace, která hledí daleko za hranice individuálního, osobního života. V tom je naše síla. Nečekáme na to, co přijde, ale tvoříme to sami; klademe na sebe požadavky podle tužeb stále smělejších, z toho vyplývá proměna a obnova všeho v nás samých i kolem nás. Myslím, že někteří z nás tento vnitřní postoj pozvolna ztrácejí. Mimoděk už teď čekají na krajní mez cesty, ale dělí nás od ní ještě mnoho let, a proto je to nebezpečné; čekat větší část života, není možné!“