,A naše práce?“ zeptal se po delší chvíli Ter Akonjan a přeletěl přítomné pohledem.
Odpověděl Rudelík starší.
„Vzrůstající zpoždění ve styku se Zemí nám podstatně komplikuje provádění výzkumů, ale to patrně není nejdůležitější. Lidé pracují dokonce déle než dříve, přesto nejsou výsledky práce lepší; práce je jakýmsi únikem, protože pohlcuje čas a odvrací pozornost od naší situace, od přemýšlení o příštích letech. Sub specie budoucích let dýchá na nás z drobných denních úkonů, které jsme si dříve neuvědomovali, jako je vstávání, oblékání, jídlo, jakási vražedná jednotvárnost; ať konáme cokoli, zdá se nám to tak bezvýznamné, tak malicherné, že to nestojí ani za pohyb ruky; odtud ty prázdné koncertní sály, park a vyhlídkové paluby… To, co pro nás bylo na Zemi nejcennější — čas — stává se zde naším nepřítelem.“
„Promiňte, co to vlastně je… porada, myslím, ne,“ řekl náhle Trehub.
Vstal, obešel své křeslo a položil ruce na opěradlo, jako kdyby se chystal k odchodu…
„Hledáte název pro to, co se děje na GEI? Proč? Věděli jsme přece všichni, že to přijde. Nevěděli jsme pouze kdy. Zřekli jsme se pohodlí života v dostatku vytvořeném na Zemi, vydali jsme se dobrovolně do vesmíru.
Nekonečná prázdnota kosmu? Ano. Máme si tedy stěžovat? Nač? Na zákony přírody? Tím, že budeme vypočítávat všechna svá utrpení nynější i budoucí, nezmenšíme je ani o vlásek. Když jsem se zmínil o samotě, měl jsem na mysli něco zcela jiného než vy. Každý z vás ve společnosti svých druhů při práci, ve sportu je takový, jako byl předtím, jiný si připadá pouze, když zůstane sám. Chce tedy být sám, aby prozkoumal sám sebe, co je jednoduššího? To je jediná samota důstojná člověka. A co nám může udělat vesmírná prázdnota?“
„Zdolat nás,“ řekl jsem polohlasem. Zaslechl to.
„Naprosto ne,“ řekl. „Materiální síly vesmíru mohou nás zničit na příklad při srážce, ale vesmír nestačí na to, aby nás zdolal. Na to by bylo třeba… člověka.“
Nějakou chvíli mlčel.
„Naše úvahy jsou plané. Víte to stejně dobře jako já. Rozhodnutí padlo dávno, sami jsme je učinili. Děje se to, co se musí dít, ať se v nás mění cokoli, ať se to stane a projeví, budeme-li slabí nebo silní, rozradostnění nebo podráždění, nebo rozbolestnění, to všechno je bezvýznamné vzhledem k jediné neochvějné jistotě: pokračujeme v letu.“
PLES
V den prvého výročí odletu ze Země, konal se na GEI společenský večer, který jsme později žertovně nazývali „ples“.
Jubileum bylo pouze záminkou; astrogátoři sledovali hlavně cíl osvěžit a rozšířit lidské vztahy v uzavřeném kruhu obyvatel GEY. Večírku se měli účastnit všichni, dokonce i ti nejznamenitější, prací nejvíce přetížení, a proto zřídka se objevující vědci, kteří tentokrát svým druhům neobětovali svou práci, nýbrž sami sebe. Slavnost měla rozvířit stojaté vody společenského života, čím dále tím více se uzavírajícího do buněk jednotlivých laboratoří. Bylo podniknuto mnoho, aby byly od základu změněny všem tak dobře známé sály rakety. Už týden přeď slavností se zamkla skupina videoplastiků v barokním sále, do něhož byl přístup co nejpřísněji zakázán. Když se s námi setkávali v době jídla, dělali videoplastikové narážky na nádheru, jakou připravují, avšak podrobnosti halili závojem tajuplného mlčení.
Onoho dne ráno jsem dostal pozvání vytištěné ve starosvětském stylu na kartičce papírové hmoty, poloprůhledné a žíhané jako mramor. Pod mým jménem figurovala dvě slova: „Tropický oblek“. Vyvolala ve mně náladu raného mládí, kdy jsem se jako chlapec horečně vypravoval na jarní zábavu.
Přesně v šest hodin odpoledne jsem si oblekl nejbělejší ze svých obleků a odebral se na palubu ve třetím patře. Před vchodem do barokního sálu stáli všichni videoplastikové ve společnosti třetího astrogátora s havraními vlasy — Songgrama.
Vyměnili jsme obřadné úklony; vzrušená atmosféra, slavnostní gesta, naše elegantní úbory, to vše bylo komické a všichni jsme to cítili. Přes oficiální obličeje každou chvíli probleskovaly poťouchlé úsměvy videoplastiků a nejmladší z jejich skupiny, Mája Moletičová, sestra historika téhož jména, vzala mě pod paží, poručila mi zavřít oči a uvedla mě do sálu. Ucítil jsem teplý závan větru, do chřípí udeřil vzduch nasycený vlhkým horkem i nasládlá a přitom trpká vůně exotických květů.
„Už!“ zvolala Mája.
Otevřel jsem oči a zůstal jsem stát jako vrytý do země.
Octl jsem se v síni tak obrovské, že zabírala snad polovinu prostoru celé rakety. Její stěny, zvedající se zprvu kolmo vzhůru, blížily se k sobě ve výši několika pater mírnými oblouky; uviděl jsem dole ještě jakési dlouhé tmavé galerie a bílé pilastry vzpínající se ke stropu; tu však moji pozornost — jako každého, kdo sem přicházel — upoutalo panoráma na protější straně. Byla tam široká terasa, lemovaná kamennou balustrádou, spojená se sálem řadou vysokých, dokořán otevřených dveří. Když jsem tam šel, spatřil jsem už z dálky nekonečné moře, ztuhlé ve slunečním jasu. Vstoupil jsem na terasu. Dole se prostírala slunečná pláž, pokrytá vlnovkami, negativem v písku obtištěných mořských vln, které s neustálým hluchým šuměním postupovaly od obzoru, tříštily se na mělčině u břehu a zalévaly pobřeží zelenavou záplavou.
Ve vzdálenosti asi dvou kilometrů se jasná barva moře měnila tam, kde vřel příboj na bariéře podmořských útesů. Za nimi se temná hlubina dotýkala žhavého nebe nehybnou ultramarínovou modří.
Téměř uprostřed obzoru, až docela vzadu, dýmal vulkán změkčený modravým polostínem. Z jeho kužele stoupala šikmá stužka nažloutlých plynů rozplývajících se líně v prostoru. Když jsem se naklonil přes balustrádu, spatřil jsem srázný, rozrytý svah skalního masívu, na jehož vrcholu terasa ležela. Od moře vanul velmi mírný, sotva znatelný vánek. Olízl jsem si rty, byly slané. Obrátil jsem se, protože někdo za mnou klel nadšeným hlasem. Byl to pilot Yerioga. Oči mu zářily:
,U jádra starých atomiků!“
Myslil jsem, že ho tak nadchl tento obraz, řekl však:
„Ale člověk by si zaplaval, co?“
Opřel se o balustrádu, jako by uvažoval, má-li skočit dolů, potom do ní bouchl pěstí a odešel do sálu. Šel jsem za ním.
Lidí bylo ještě málo; ztráceli se ostatně v obrovské prostoře síně. To, co jsem předtím, oslněn září přicházející od moře, pokládal za galerii, bylo obkládání stěn, přerušované oválnými výklenky — kde se třpytily obsluhující automaty. Střed sálu byl volný a přímo uprostřed se zvedala košatá palma s kmenem pokrytým zdřevnatělými šupinami, vypláznutými jako jazyky. Kolem dokola stály řady nizounkých stolečků. Nad tmavými pruhy obkládání stěn se zvedaly sloupy, podpírající strop, který se nad vchodem skláněl jako perlový vodopád zastavený v běhu. Tam nad portikem zářilo monumentální barevné oko.