Z plochého pozadí vystupovaly dvě postavy, muž a žena kráčeli brodíce se po kolena ve vysoké trávě, velicí, opálení, nazí. Jejich pohled utíkal z roviny okna a nořil se nad našimi hlavami do nesmírných dálek oceánu, kde — jak se zdálo — zářil cíl jejich cesty, viditelný pouze jim. Od portiku se táhly dvěma směry chorovody plastických scén, oddělené pruhy alabastru. Byla to jakási okna do tajuplného světa, proražená ve stěnách. V jednom otvoru se hemžili brouci se zlatými krovkami, v jiných se vznášeli dravci z říše hmyzu, pruhovaní pásy mědi a černi, jakoby zalití ve vzduchu zhoustlém ve sklo; tady táhly zástupy mravenců se silnými kusadly, tam seděly vřetenovité, chlupaté můry, jako porostlé stříbrnou kožešinou, a všechny se měnily, chvěly a vibrovaly třpytem, protože byly celé z drahých kamenů. V pohledu těkajícím z jednoho obrazu na druhý pulsovala fialová barva zirkonů, smaragdy se nalévaly zeleným plamenem, rozkřesávaly se ostré briliantové duhy, tekla krev granátů a rubínů; fosforečně zářily disteny, amfiboly, cyanity, citríny a karneoly. Déšť ostrých plaménků řezal do očí, až zrak přecházel. Když jsem se obrátil ve směru terasy, upřel jsem s úlevou pohled na čistou modř.
Nenapravitelná Nonna! Dal bych za to hlavu, že je to její dílo. Již jsem měl na jazyku jedovatou kritiku, ale když jsem uviděl její pohled plný očekávání, usmál jsem se a řekl jsem několik vlídných uznalých slov. Co dělat? Musela stůj co stůj vším marnotratně hýřit; tuto mou úvahu zpečetila jiná: jak vidět — stárnu nebo přinejmenším vstupuji do věku zralé usedlosti, jestliže se přinutím smířit se s vkusem, který se diametrálně rozchází s mým. Lidí stále přibývalo. Jednotlivě, ve dvojicích či v celých skupinách hrnuli se ze všech koutů rakety astronomové, tektonofyzikové, gravimetři, inženýři, umělci, matematici, metalurgové a mechaneuristé, piloti a biofyzikové. Velký závěs na dveřích se stále třepetal jako ptačí křídlo. Na jeho pozadí se objevovaly světlé postavy, protože všichni byli oblečeni svátečně a v bílém. Bylo vidět toalety sněhobílé a stříbrné, bělost neposkvrněnou, bělost přecházející do modra i zasaženou stínem nejsvětlejší zeleně. Dlouhé róby žen se měnily sotva nadechnutými vzorky. Najednou jsem zahlédl Zorina a nemohl jsem potlačit úsměv. On, který se vždy honosil stříbřitou kombinézou, objevil se v trávově zeleném oděvu, nad nímž se jeho světlá hlava vznášela jako planoucí pochodeň. Všichni si prohlíželi se svědomitým obdivem zázraky, které vytvořili videoplastikové, a nevěděli — jak se mi zdálo — co si vlastně mají počít; mládež odnášela skleněné stolečky na terasu, která byla za okamžik obsazena do posledního místečka a plná hluku přehlušovaného šuměním moře.
Stál jsem nerozhodně u zdi. Pohlédl jsem stranou a uviděl jsem obsluhující automat ustrnulý v nehybné póze plné ochoty; jako ostatní byl dnes úplně změněn. Všední nenápadný plášť byl dnes nahrazen jakýmsi pancéřem nebo přilbicí z tepaného stříbra; na jeho čelním plátu vystupovaly reliéfy s mytologickými výjevy. Prohlížel jsem si je zblízka, když mě z mého pozorování vytrhl dívčí hlas:
„Doktore, jakže, flirt s automatem?“
Odpovědí byl sborový výbuch smíchu. Obrátil jsem se. Přede mnou stál hlouček mladých lidí, mezi nimi Nonna, Mája, mladší Rudelík, astrogátor Songgram a dva historikové, Moletič a ten druhý, na jehož jméno jsem si jakživ nemohl vzpomenout, ne proto, že by bylo těžké, ale proto, že byl tak nenápadný; ztrácel se i ve společnosti několika málo osob a stal se součástí nepozorovatelného pozadí.
„Flirt s automatem? Nebyla to nějaká knížka, velice stará, z dvacátého nebo dvacátého druhého století?“ zeptala se Mája. Ovívala se úzkým dlouhým pouzdrem svého zápisníku.
„Je ti horko? Počkej, já hned…“ řekl mladý člověk, který byl jejím společníkem.
„Ne, ne,“ vzala ho za ruku, „zrovna dnes se chci trápit v horku, ať je nám docela starosvětsky a prehistoricky. Podívej, dokonce automaty dnes vypadají, jako by přišly rovnou ze středověkého hradu.“
„Ve středověku nebyly automaty,“ opravil ji Moletič.
Mája, ještě stále se ovívajíc, pohlédla na mne zdola.
„Doktore,“ řekla, „začínáme diskusi o lásce, to znamená, kterému povolání se nejvíce podobá — já sama jsem to vymyslela. Co nám řekneš ty, doktore?“
„Ale měli jsme přece zachovat pořadí,“ poznamenal její mladý společník.
„Tak ať to jde podle abecedy… Začni ty,“ obrátila se na Songgrama.
„Ale mé jméno začíná na S.“
„Ano, ale jsi astrogátor a to začíná na A.“
„Výborně,“ přelétl nás očima a začaclass="underline"
„Láska přináší bezesné noci — jako astrogacie; při jedné i druhé se člověk musí mít na pozoru. Kdo miluje, nedovede říci proč. Stejně já nevím, proč jsem se stal právě astrogátorem. Láska překonává vzdálenost mezi lidmi jako astrogacie mezi hvězdami. Jedna i druhá si vyžaduje celého člověka, u obou každý objev přináší plno radosti i neklidu…“
„Tu máš,“ přerušil ho výkřikem chlapec. „Tys nám to provedl! Mluvíš první a řekneš všechno, co jsem já chtěl říci o matematice.“
„A já o fyzice…“ řekl temně Rudelík, díval se mezi námi do prostoru, který se rozkládal za dveřmi otevřenými na terasu.
„No, a ty, doktore, co ty řekneš?“ zeptala se Mája, pokoušejíc se zachránit svůj nápad.
„Nevím,“ začal jsem. V tom okamžiku jsem spatřil Annu. Stála mezi Zorinem a Nilsem.
„Nu?“ naléhala Mája. Najednou pohlédla na nehnutě stojící přátele a upadla do rozpaků.
„Počkej…“ řekla mně a jim: „Poslyšte, mně se to líbilo, protože to byl můj nápad, ale teď už se mi to tak nelíbí… Což, abychom toho nechali?“
„Co tím myslíš?“ zeptala se Nonna.
„Bavit se takto není asi příliš chytré?“
„Hm,“ přikývla hlavou Nonna, „také si myslím.“
„Nevím, je-li to chytré, rozhodně trochu riskantní,“ poznamenal Songgram.
Mája se začervenala.
„Falešníci!“ dupla, „a předstírali jste, že jste nadšeni,“ energicky vykročila. Všichni šli za ní. Zase jsem zůstal sám. Stále jsem se díval na Annu. Nils jí něco horlivě vykládal. Naslouchala mu, jak dovedla naslouchat jedině ona. Očima, úsměvem, celou tváří. Pohnul jsem se, chtěl k nim přistoupit, ale sám nevím proč, upustil jsem od tohoto záměru a vyšel jsem na terasu. Bezmezná plocha vod se rytmicky pohybovala, jako kdyby oceán dýchal. Přes balustrádu, o niž jsem se opřel, visela větev popínavé rostliny. V jejím napůl rozvitém listu, jako v pootevřené dlani, třpytila se krůpěj vody. Uviděl jsem v ní svůj vlastní odraz. Vtom se miniaturní obraz potáhl stínem. Zvedl jsem hlavu. Vedle mne stála Callarla.
„Co tam vidíš, doktore?“
„Před rokem jsem byl u tebe a za oknem padaly kapky deště, ale na to si jistě už nevzpomínáš.“
„Vzpomínám. Jak je ta kapka modrá! Úplně stejné padaly tenkrát z okapu. Proč na to vzpomínáš?“
„Nevím. V této kapce mohou plavat tisíce améb, že?“
„Mohou.“
„Azur, odrážející se v kapce, je pro ně hranicí, kterou nemohou překročit. Hranicí světa, nebem.“
V Callarliných černých očích se mihl záblesk zájmu.