„Pokračuj,“ řekla.
„Tisíce pokolení nevěděly, že je možno prorazit nebe, modré nebe, a opustit je tak jako améba, když vyplave za hranici své kapky…“
„To musí být strašné, pro amébu, myslím,“ zašeptala.
„Jak dobře to znáš!“
Nehlasně se zasmála.
„Vyznám se v amébách. Ale na tom, cos ty říkal, je zrnko pravdy — protože my jsme v nebi.“
„Ne,“ vrtěl jsem hlavou, „my nejsme v nebi. Nebe končí bílými mraky, modrým vzduchem Země. My jsme ve vzduchoprázdnu.“
Ženské oči vedle mé tváře ztemněly.
„Je to zlé?“
Mlčel jsem.
„Chtěl bys být někde jinde než na GEI?“
„Ne.“
„Tak vidíš!“
Po chvíli jiným hlasem:
„Když jsem byla malá, hrávala jsem si na ‚převlékání do lidí. Představovala jsem si, že jsem někdo docela, ale docela jiný. Tak jako kdybych si na zkoušku oblékala cizí život. Bylo to neobyčejně kouzelné, ale ne dobré.“
„Proč?“
„Protože člověk musí být sám sebou. Vždycky sám sebou. Ze všech sil sám sebou. Tím víc, čím je to těžší; nepřevlékat se do cizích osudů, ale…“
„Ale?“
Callarla zavrtěla hlavou, až se její sluncem prozářené vlasy zavlnily zlatem, usmála se a odešla.
Zahleděl jsem se na temně šumící oceán.
Když jsem tak stál, zachycoval jsem bezděčně útržky blízkých rozhovorů:
„Prosím tě,“ říkal silný hlas, „měla to být taková freska: řada chlupatých divochů se žene z jeskyně; takoví pralidé při magickém tanci; póza současně náboženská i divošská, něco zvířecího i lidského zároveň. Trápil jsem se s tím nemožně, a nic… Jednou potkám profesora a začíná mi vykládat o svých trampotách, nudil mne snad hodinu —“ hlas klesl na dunivý šepot, „blábolil o usazeninách a povídal a rozohňoval se, přímo přede mnou tančil. Jakási přednášecí extáze, víš. Najednou — ale to už jsem ho neposlouchal, zkroutil se tak nějak, vykouzlil takovou piruetu a do mne jako by udeřil blesk:,Už to mám! — Chápeš? V mžiku jsem zachytil osu celé kompozice! Hned jsem začal skicovat a on si chudák myslel, že si zapisuji to, co mi povídá!! Báječné, co?“
Ozval se smích, vzdalující se zvuk kroků a — ticho.
Neskutečné slunce se sklánělo k západu. Nebe hořelo mohutnými ohni červánků. Byla to pozemská věčnost, kterou jsme odhodili tak prostě, jako kdybychom si neuvědomovali její nesmírnou, převzácnou cenu. Stál jsem vykloněn, s rukama opřenýma o drsné kameny zábradlí. Zdola připlýval šumot vln, jednotvárný, ospalý, utišovaný závany večerního větru, který unášel mé myšlenky, ale v sále za mými zády se ozýval živý šum, probodávaný jehlami ženského smíchu; slyšel jsem cinkot skla, přípitky pronášené uměle zvučnými hlasy, výbuchy křiku a náhlé zámlky.
Stále jsem se díval do moře. Nad obzorem vycházela Venuše, velká, bílá, jako přezrálá kapka světla, večerní hvězda tak neobyčejně naše a blízká. Soumrak pomalu houstl, modral a v jistém nezachytitelném okamžiku jsem spatřil v temnějící hlubině nebes obrys vzdálené sopky, jako obtažený rubínem. Rozžíhaly se hvězdy; musel jsem tak stát nejméně hodinu; večer dosáhl zenitu, jeho sytá fialová barva přecházela v noc. Najednou, jako kdybych nabyl vědomí, pochopil jsem, že jsem sám. Rozhlédl jsem se a zachvěl, když jsem těsně vedle sebe spatřil druhého člověka. Díval se před sebe opřen o balustrádu stejně jako já. Jak tmy přibývalo, svítila vzdálená sopka červení stále jasnější, její odlesk už zaléval jemným přísvitem blízké předměty. Člověk vedle mne stál tak blízko, že jsem se na něho nemohl podívat, aniž to upoutalo jeho pozornost. Přesto jsem to udělal. Jeho tvář měla v tomto polosvitu šedavou barvu kamene; podíval se na mne, nebo spíš mimo mne, nevidoucíma očima. Poznal jsem ho. Chtěl jsem promluvit, ale neodvážil jsem se; jistě to uhodl a sám lehce přikývl hlavou — první.
„Goobar, biofyzik,“ řekl.
Znali jsme se jen od vidění, totiž já jsem ho znal. Řekl jsem své jméno a povolání. Dlouho jsme mlčeli, ale jinak než před tím. Společně. Pak znenadání, nevím, jak k tomu došlo, zeptal jsem se ho:
„Profesore… znáš Ametu?“
Ožil.
„Znám, samozřejmě. Kdysi se mnou pracoval.“
„Jako pilot?“ zeptal jsem se hloupě.
„Ne.“
Goobar vypadal, jako by se zamyslil.
„Potřebovali jsme tehdy matematika, a to ne ledajakého. Ameta… jak bych ti to, doktore, vysvětlil? Jsou někdy dětské výroky, které by nevymyslil nejgeniálnější básník. Jsou to takové bezděčné věci, které se zrodí samy a dítě samo je nedovede ocenit. Mohou mu být milé, ale stejně milé mu mohou být malichernosti. Ameta také mívá někdy skvělé nápady, ale neumí je ani odlišit od bezvýznamných, ani zpracovat. Nejednou tak zazářil, jako kdyby nám ukazoval další cestu. Jinak to nedovedl.“
„V kolektivu to může být neocenitelné,“ podotkl jsem. Tento Ameta, který se vynořoval z Goobarových slov, mne nesmírně překvapil. Goobar se ještě více naklonil do tmy. Jeho profil, obtažený září sopky, se zostřil.
„Ne,“ řekl, „z takových náznaků mohl málokdo těžit. Průměrný matematik ne, protože to bylo příliš vzdálené, leželo to mimo jeho dosah, a nadprůměrný je vždycky příliš svůj, má příliš úzce vymezené směry svého bádání, a ty ho přitahují tak, že je neopustí pro cizí vizi, i kdyby byla sebekrásnější. Stejně nikdo neopustí milovanou ženu pro nějakou jinou, krásnější, která možná čeká právě na něho, na Třetí umělé…“
„A nemohl jít dál?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ opakoval, „byl někdy jako člověk, kterého najednou napadne překrásný symfonický motiv, ale nedovede jej zazpívat a nezná noty, nezachytí jej tedy a věc je navždy ztracena. Právě tak vypadala jeho vidina, „matematik“. Byly to totiž představy systémů analýzy úplně nezávislých na soustavách nám známých. Jakési matematické ostrovy vznášející se v temnotách, které čekají na svého objevitele. Jistě mnohé z nich budou objeveny badateli, kteří postupují systematicky a které ani nenapadne, že nějaký člověk sám už kdysi připlul k tomuto neznámému pobřeží… V jeho mysli se ostatně rodily také podivínské výplody, ale on nedovedl oddělit zrno od plev.“
„Jinými slovy: není to k ničemu,“ řekl jsem tiše.
„Ne!“ po třetí hlasitěji řekl Goobar. „Přivedl mě na jistou stopu, kterou jsem již opouštěl a na kterou jsem se vracel, tak je lákavá. Zazářil tak přede mnou osvětlil jakousi přízračnou krajinu, vysněnou ve zlomku vteřiny, a nic víc už o tom nedovedl říci…“
Nastalo ticho.
„Dělal potom mnoho věcí… bylo to snad před dvanácti lety, možná i dříve…“
„Zdá se, že se stal pilotem poměrně nedávno,“ řekl jsem na to, „a snad teprve v tomto povolání našel, co hledal.“
„A opět se mýlíš,“ řekl Goobar s vnitřním úsměvem, jako kdyby se bavil mou neschopností myslit. „On dělal vždycky a stále totéž. To všechno souvisí s problémem, který řešil…“
„To znamená?“
„…kroužení mezi temnými proudy,… tak tomu říkal. Měl vždycky velmi původní terminologii. Jde o transgalaktické cesty.“ Najednou se ke mně obrátil.
„Rozpětím, víš, doktore, Ameta mě převyšuje rozpětím. Je to tak jisté jako tento kámen.“
„Jako matematik?“
„Ne, jako člověk.“
Toto sdělení mě ohromilo. Goobar pokračoval jako pro sebe: