„Tak je to zvláštně mezi nás rozděleno…“
A dodal jiným hlasem:
„Dávno už jsem se s ním nesetkal, děkuji ti, doktore, žes mi ho připomněl.“
Dlouho se díval do tmy, z níž přicházelo těžké, monotónní šumění, pak mě vzal za ruku a řekl krátce:
„Pojďme.“
Vešli jsme do sálu. Hluk byl nyní menší: v křeslech, přistavených k stolkům, seděli teď lidé v nepravidelných věncích: největší hloučky obklopovaly palmu. Barevné okno nad vchodem bledě zářilo. Z jeho sklíček plasticky vystupovala velká, nazlátlá těla kráčejících obrů, ale fantastické scény ze života hmyzu potáhla řiďounká šerost — snad byly úmyslně přitlumeny; zato dole zářila souhvězdí křišťálových lamp, jemně se odrážející v stříbrných pancířích automatů. Každou chvíli se některý z nich ponořil do zástupu, proplouval mezi stolky a mířil neomylně tam, kam ho volali. Ve vzduchu se vznášel teninký cinkot skla a hlasy uzavřené v okruzích rozhovorů.
Šel jsem s Goobarem do středu sálu. Když jsme tam procházeli úzkou uličkou, letěly mu vstříc úsměvy, posunky i hlasy ho zvaly ke všem stolkům najednou. Zastavil se v rozpacích pod palmou, nevěda, který si vybrat. Zaradoval jsem se, že i na mne, Goobarova společníka, padá trošinka všeobecné sympatie a úcty, přestože jsem si to nezasloužil.
„Asi se rozdělíme — ty půjdeš horem a já dolem,“ řekl konečně Goobar.
„Ach,“ odpověděl jsem zmateně, „budu velice nedokonalou náhražkou za Goobara.“
Ti, kdo seděli blíže a uslyšeli to, zasmáli se, a od stolečku obklopeného sevřenou hradbou mládeže přivolával mě oběma rukama Nils Yrjóla.
Připojil jsem se k mladým: byli tu ostatně také starší; vynikala mezi nimi trojice mechaneuristů, všichni tři atletických postav, ale převyšoval je vedoucí kolektivu Tembhara. Někteří z mladých lidí seděli na opěradlech křesel, jiní stáli opřeni o ramena kolegů. Přišel jsem právě, když byla v nejlepším plamenná diskuse a uslyšel jsem poslední slova štíhlého chlapce.
„Tak proč by se nedalo vlastně užít automatů pro přistání na nějaké neznámé planetě? Povídá se, že tam vyšleme rakety řízené lidmi.“
„Ano, je to — bohužel — nutné,“ odpověděl Tembhara. „Znáš přece ten výrok, že automaty jsou dokonalé a omezené a lidé nedokonalí a neomezení? Vtip je v tom, že pro automaty je typická tak zvaná ‚směrová situační omezenost'.
Automat je vždycky trochu jednostranný, protože byl konstruován, aby plnil přesně vymezené úkoly. Ale na neznámé planetě můžeme předpokládat setkání s neznámými bytostmi a v souvislosti s tím netušené situace. Kdybychom tam poslali automaty, mohly by úplně zklamat a dokonce nebezpečně zklamat.“
,Co by mohly udělat? Nechápu.“
„Mohly by si prostě počínat jako člověk duševně chorý,“ řekl Tembhara, „abych ti to vysvětlil, uvedu příklad ze staré učebnice mechaneuristiky. Má jenom historický význam, ale ilustruje dobře to, oč mi jde. Je to krátká historka a zní takto: Jeden člověk měl místnost plnou haraburdí, glóbů a natlučených džbánků. Poručil automatu, aby tuto veteš odstranil, a řekl to takto: „Vyhoď všechny kulaté předměty.“ Poslušný automat vymetl smetí a také utrhl hlavu tohoto člověka, protože vzal rozkaz příliš doslovně a uznal hlavu člověka, který mu rozkazoval, za kulatý předmět, jenž má být vyhozen.“
„Ale to je nesmysl.“
„To je nemožné!“
„Automat nemůže ublížit člověku,“ ozvaly se sborové protesty.
„Samozřejmě, že nemůže, protože každý má speciální pojistku; tato příhoda se nemohla doopravdy stát, šlo mi jen o nápadný příklad toho, čemu bychom mohli říci nedorozumění mezi člověkem a automatem. Pro lidi je mnoho věcí pochopitelných, samozřejmých beze slov, avšak pro automat není samozřejmé nic, než to, co do něho vestavěl jeho konstruktér. Naše automaty na příklad mají sebezáchovnou soustavu, která je chrání před sebezničením. Mají ony pojistky, které znemožňují, aby ublížily člověku. Ale v úplně nové situaci, kterou konstruktéři nepředvídali, v podmínkách na cizí planetě, mohly by natropit mnoho zlého. Kromě toho je tady ještě jedna překážka etické povahy. Ani nám by jistě nebylo milé, kdyby obyvatelé jiné planety poslali na Zemi hromadu strojů, které by měly vyzkoumat, stojí-li za to navázat s lidmi přátelské styky…“
Tembhara se usmál, jeho zuby zasvítily.
„Profesore,“ řeklo jakési děvče, „ty jsi projektoval gyromaty, viď?“
„Ano, to jest, účastnil jsem se projektování několika z nich.“
„Ale profesor Averroes nám při hodině říkal, že se takový gyromat staví vůbec bez konstrukčních plánů. Jak je to možné? Mohl bys mi to vysvětlit?“
„Pokusím se…“ Tembhara se zamyslil. „Nejlépe snad na konkrétním příkladě. Naše projektovna vypracovala, než jsem odletěl ze Země, jako poslední velký astrogyromat pro Simeidskou observatoř; je to gigant se speciálním úkolem. Tento stroj dovede udělat ‚matematické modely hvězd'. Dáme mu údaje o velikosti hvězdy a fakta získaná při astronomických pozorováních a on dovede na jejich podkladě zrekonstruovat celý život hvězdy od jejího narození až do smrti.
Odhaluje její minulost a tvar, rozměry, teplotu, všechny atomové proměny, které se odehrávají v jejím nitru, oběžnou dráhu, vliv na ostatní nebeská tělesa a pak jejich vliv na ni. Jedním slovem — dokáže zobrazit vývoj libovolné hvězdy vesmíru neobyčejně přesně a v čase neuvěřitelně krátkém: jednu miliardu let života hvězdy prožije stroj za dvacet vteřin. Nu, takový gyromat by nemohl postavit žádný člověk na světě. Propočítávání a rýsování plánů trvalo by snad tisíc let a snad i více. Mohli bychom si vzít na pomoc matematické stroje, ale i to je zcela zbytečné, protože existuje způsob nesrovnatelně prostší. Vypadá takto: napřed postavíme soustavu automatů, kterým říkáme základní; této soustavě dáme generální instrukci postavit gyromat, čili podmínky a obory jeho působnosti a tak dále; to všechno dohromady se jmenuje ‚směrový gradient technologického vývoje gyromatu'. Pak dodáváme základním automatům stavební materiál a uvedeme je v činnost. Zakrátko, to jest po několika měsících, je gyromat hotov. Přirozeně my, projektanti, nevíme, kolik tisíc a miliónů montážních operací, jaké analýzy a propočty základní automaty vykonaly. Ale nejen to nevíme, ale vůbec nás to nezajímá a stejně nás vůbec nezajímají detailní konstrukce gyromatu samého. Máme jej, funguje, vykonává všechny naše rozkazy a dost — nic víc nepotřebujeme.“
„Víš co, profesore,“ řekla Mája Moletičová, která stála vedle mne. „Myslím, že by inženýr konstruktér před tisíci lety považoval za pomateného člověka, který by mu řekl, že v budoucnosti lidé budou konstruovat bez plánů nejsložitější zařízení.“
„Nemyslím, vysvětlil bych mu princip na příkladu, který by mu byl srozumitelný. Tehdy se užívalo prvních primitivních počítacích strojů. Inženýr, který násobil pomocí takového stroje, řekněme dvě čísla, naprosto se nezajímal o mezifáze tohoto početního úkonu. Potřeboval jedině konečný výsledek, nic víc. Tedy už tehdy se počala, samozřejmě v zárodku, uplatňovat zásada, která zní: ‚Musíme se vyhýbat neužitečným vědomostem.
A tím by právě byla zevrubná znalost všech spojení kabelů astrogyromatu. Kdyby se někdo pokoušel je sepsat, vyplnil by tento pokus deset tisíc svazků nebo trionů. Byla by to práce nesmyslná a nikomu prospěšná. Naše technická civilizace oplývá tak obrovským množstvím zařízení, že kdybychom chtěli všechna studovat a podrobně znát jako dříve lidé znali na příklad konstrukci hodinek, pohltil by nás a zaplavil oceán naprosto zbytečných popisů. Kdyby nebylo došlo k užívání automatů, bylo by lidstvo před tisícem let vkročilo na cestu stále užší a vyhraněnější specializace jednotlivců. Lidé by se změnili v mravence, z nichž každý provádí pouze nepatrný díleček práce celku, ale celek nikdy úplně neobsáhne. Automaty nejenže zmnohonásobují lidské myšlení tak, jako páky zesilují sílu lidské paže, nýbrž snímají také z člověka břemeno jednotvárných netvůrčích pokusů, pozorování, inventarizace, a ponechávají mu pouze to, co je nejdůležitější, neopakovatelné, co vyžaduje invenci, důmysl, intuici, a tak nám pomáhají vytvořit nový typ člověka, jenž podobně jako vojevůdcové starověku načrtne pouze hlavní směry útoku na neprobádané oblasti a nestará se o přítěž podrobností.“