Když Tembhara domluvil, řekl jsem v nastalém tichu: „Víte, když jsem byl chlapec, nesmírně jsem litoval starých časů, kdy díla lidské ruky, jako třeba plachetnice, měla svou individualitu. Každé z nich bylo jiné, nepodobné všem existujícím. Domníval jsem se, že mechanizace výroby navždy odstranila z našeho světa individualitu výrobků. Ale z toho, co říká Tembhara, vyplývá, že se nyní vrací — na vyšším stupni. Jestliže dáváš základní soustavě pouze hlavní směrnice stavby, tu se bude lišit jeden stroj od druhého v podrobnostech bezvýznamných a v instrukcích přesně nedefinovaných, není-liž pravda.“
„Samozřejmě, že ano,“ odpověděl Tembhara, „může se to týkat rozmanitých znaků, na příklad vnějšího vzhledu stroje nebo vedení kabelů nebo vzájemné polohy agregátů a tak dále. O jednom z mých kolegů, Yorisovi, který je roztržitý, se povídá, že při konstrukci jistého gyromatu dal základní soustavě všechny informace až na jedinou, týkající se velikosti stroje. Když se po měsíci vrátil na stanoviště, spatřil už z dálky něco, co připomínalo Cheopsovu pyramidu a dominovalo celému okolí. Zeptal se trochu rozpačitě automatu, který potkal, je-li stavba gyromatu už u konce, a uslyšel odpověď: „Ne. Teprve začala, to je první šroubek.“
Všichni se dali do smíchu.
„No, to je vtip,“ pokračoval jsem, „ale stroje, které dnes zhotovujeme, liší se navzájem tak, jak se liší stromy, květy nebo lidé. Tvarem listů, barvou plátků, duhovkou oka, barvou vlasů, čili znaky méně významnými, které jim však přesto dávají pečeť fyzické individuality.“
„Máš pravdu,“ řekl druhý mechaneurista, „ale toto je individualita nového typu, která nevyplývá jako dříve z nedostatku znalostí, nýbrž nějak z jejich přemíry.“
Po posledních slovech zavládlo ticho, v němž se nablízku tím hlasitěji rozlehl výbuch smíchu u stolku, k němuž si předtím přisedl Goobar. Aniž to vzbudilo něčí pozornost, opustil jsem skupinu mladých a připojil jsem se k hloučku astrofyziků, pln zvědavosti co je tak rozveselilo. Když jsem se k nim blížil, říkal Ter Akonjan:
„Slovo má profesor Trehub.“
„Co to bude,“ zeptal jsem se šeptem Zorina, který stál pod palmou.
„Je to taková hra: vymýšlení ‚možných světů,“ odpověděl mi také tiše. „Po Trehubovi bude mluvit Goobar“
Všechno se utišilo. Vypadalo to na souboj vtipu a fantazie dvou znamenitých vědců.
Trehub zakroutil svou hlavou velkého ptáka, stáhl obočí do uzlu a začal velice vážně:
„Mysleme si, že vesmír, v němž žijeme, neexistuje nepřetržitě, nýbrž přerývaně, že se tedy veškerá hmota, z níž je utvořen, tak nějak,míhá jako přerušovaný paprsek světla, my to však nepozorujeme, protože kmitočet tohoto ‚míhání je nepředstavitelně rychlý, řádu mnoha miliard kmitů za vteřinu. V takovém případě by byla možná existence druhého vesmíru, jehož hmota by v okamžicích své existence ‚zaskakovala' do mezer existence našeho vesmíru. Oba tyto vesmíry můžeme nazvat ‚střídavě se zaskakující v témž prostoru. Mohou-li být dva takové vesmíry, může jich být velmi mnoho. Tisíce, ba dokonce milióny. Ty všechny, zdůrazňuji, mohou existovat v témž prostoru a mít zcela nezávislé fyzikální zákony až na jeden, to jest až na zákon, který by řídil jejich vzájemné kmitočty tak, aby nemohlo dojít,ke srážce' hmoty dvou nebo několika vesmírů najednou. Mysleme si tedy, že prostorem, který zaujímají naše těla, pronikají v tomto okamžiku chorovody bytostí z vesmíru 5,678934, bytostí, které se baví o možnosti, jakou jsem vám právě přednesl…“
Ozval se potlesk a smích, ale rychle utichl. Se zájmem jsme čekali na Goobarův nápad.
Podle svého zvyku stál mírně rozkročen, neznatelně se kolébaje, jako kdyby zkoušel pevnost podlahy pod nohama. Konečně povídá:
„Dejme tomu, že v jisté metagalaxii nastává proces pokračující komplikace její struktury, která se projevuje tím, že se jednotlivé hvězdy stávají jakousi obdobou nervových buněk mozku; po jistém čase stane se tato metagalaxie, shluk několika miliard galaxií, jakýmsi jediným ‚mozkem', který vyplňuje obsah koule o poloměru takových, řekněme — jsme lidé odvážní — čtyř miliard světelných let.“
„Příšerná vize…“ zašeptala Callarla, která seděla nedaleko mne. „Jaká by to byla geniální obluda z hořící hmoty…“
„Mýlíš se, má drahá,“ namítl Goobar neobyčejně klidně. „Bojím se, že by to byl — aspoň podle našich měřítek — kretén všech kreténů…“ vytáhl kapesní analyzátor a provedl nějaký malý výpočet, pak pokračoval dále:
„V takovém ‚mozku' by galaxie odpovídaly nervovým centrům a světelné paprsky nervovým impulsům. Aby si mohl pomyslit nejjednodušší větu, na příklad: ‚Já jsem', potřeboval by asi 1019, to znamená více než deset trilionů let. Myslím, že lze těžko sloučit s genialitou myšlení tak hlemýždí…“
Všichni se dali do smíchu, jedině Callarla vypadala zklamaně.
„Tak ono to není možné,“ řekla, „škoda…“
Již několik vteřin se mi zdálo, že se v sále ozývá basový hukot, ale nevšímal jsem si toho. Ted, když se po Callarliných slovech rozhostilo ticho, vzdálený rachot zesílil. Vzrůstal nepravidelně, jako kdyby vycházel z podzemí: několikrát se ozvalo těžké zadunění, podlaha pod našima nohama se zachvěla. Všichni vyskočili z míst, pohledy se obrátily k dokořán otevřeným dveřím na terasu: z chladivé tmy, kterou pohyboval vítr, zazníval táhlý rachot.
„Hleďte, děje se něco zajímavého,“ řekl Goobar a první vyšel na terasu — všichni spěchali za ním.
Tma tu byla tak hustá, že to vypadalo, jako by ukovala dohromady tváře a těla neviditelnou tíží. Do očí zablýskal nad obzorem šarlat. Na černém pozadí se rýsoval kužel sopky. Šlehal z něho krátký plamen. Ve vzduchu se převaloval hromový rachot; cítil jsem, jak se chvějí kamenné desky terasy. Sopka chrlila oheň. Vznášela se na ní kupovitá, blesky protrhaná mračna; rachotil v nich hrom za hromem. Najednou tyto basové tóny proťal ostrý svist; z oceánu vystupovala oblaka páry, jakoby zalité krví. To stékala do vody láva.
Delší dobu všichni mlčeli, pak se sypaly výkřiky:
„Nádherné.“
„Kdo to vymyslil?“
„Kdo jiný než Yrjóla!“
„Cítíte, jak se všechno třese?“
Když našli Yrjólu, jehož poklepávaly po rameni desítky rukou, inženýr se bránil a vysvětloval, že s tím nemá nic společného:
„Co chcete, vulkány přece vybuchují, to se stává…“
A zatím se rudá záplava rozlévala výš a výš. Objevili se nad ní ohniví hadi a blesky, stopy plamenných bomb, které kráter vyvrhoval. Nad našimi hlavami každou chvíli něco pronikavě zavylo.